25 Cdo 1016/2004
Datum rozhodnutí: 23.02.2005
Dotčené předpisy: § 420a předpisu č. 40/1964Sb., § 136 předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 1016/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce L. Č. r., s. p., proti žalované S. F. a. s., zastoupené advokátem, o 167.271,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 12 C 17/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. října 2003, č. j. 11 Co 404/2003-168, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 8. 1. 2003, č. j. 12 C 17/98-144, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 167.271,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná (resp. její právní předchůdci) v době od 1. 1. 1991 do 31. 1. 1992 v souvislosti se svou podnikatelskou činností exhalovala látky toxicky působící na lesní porosty a lesní půdu a v důsledku působení těchto emisí vznikla škoda na lesních porostech na území ČR. Soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za poškození lesního fondu podle ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 61/1977 Sb., o lesích, ve vazbě na ustanovení § 420a odst. 1, 3 obč. zák. Příčinnou souvislost mezi emisí škodlivin žalovanou a škodami u jednotlivých lesních závodů žalobce, měl za doloženou na základě stanovení podílu emisních vlivů jednotlivých zdrojů emisí u žalované. Výstupy ze standardního Gaussova matematického modelu zpracovaného RNDr. Pavlem Hadašem stanovily podíl jednotlivých emisních zdrojů na exhalačních škodách na území L. s. s. M. v roce 1991. Příčinná souvislost byla určena pro nejběžnější látku znečišťující ovzduší v daném období, tj. oxid siřičitý; podíl žalované na exhalačních škodách na lesních závodech v roce 1991 byl podle výpisu RNDr. H. ve výši 167.271,- Kč a s tímto závěrem se ve znaleckém posudku ztotožnil též Dr. Ing. J. V., soudem ustanovený znalec pro základní obor zemědělství, odvětví výroba rostlinná se specializací na odhadování škod způsobených průmyslovými exhalacemi na zemědělské výrobě, pro základní obor čistota ovzduší a pro základní obor ochrana přírody, ustanovený soudem v tomto řízení. Podle soudu byl tak dostatečně prokázán vznik škody i její výše, zatímco žalovaná se naopak odpovědnosti za škodu nezprostila, když neprokázala, že by škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí, nemající původ v provozu, anebo vlastním jednáním poškozeného - žalobce.

K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 10. 2003, č. j. 11 Co 404/2003-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovodil, že soud prvního stupně správně dospěl k závěru o odpovědnosti za škodu na straně žalované, která vypouštěla škodlivé emise do ovzduší (ostatně ani ona sama nezpochybnila, že v určité míře tak činila). Důvody pro zproštění odpovědnosti tvrzeny nebyly a ani z obsahu spisu nevyplývají. Výši podílu žalované na celkové škodě soud prvního stupně správně zjistil z výpočtu RNDr. H., ustanovený znalec Dr. Ing. V. s metodou výpočtu podílů jednotlivých škůdců souhlasil, výpočet považoval za správný a činnost žalobce vedoucí k odstranění škod za odpovídající. Ze skutečností zjištěných před soudem prvního stupně pak nelze dospět ani k závěru, že by nárok žalobce byl ve smyslu ustanovení § 100 a § 106 obč. zák. promlčen. Konečně podle odvolacího soudu s ohledem na charakter vzniku škody bylo na místě postupovat podle ustanovení § 438 odst. 2 obč. zák., tedy zavázat každého škůdce podle jeho poměru na celkovém znečištění, a proto soud prvního stupně postupoval i v tomto směru správně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že soud prvního stupně ani odvolací soud neposuzovaly věc podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, neboť nezohlednily skutečnost, že žalobce neprokázal výši škody, která by měla být představována rozdílem mezi hodnotou lesního porostu na začátku období, za něž je požadována náhrada škody, a hodnotou lesního porostu na konci tohoto období, tedy jako skutečně zjištěná újma na jeho majetku. Žalobce oproti tomu použil matematický model vycházející z množství exhalací podle druhu a množství paliva nakoupeného žalovanou a výši škody vypočetl podle rozptylové studie, která určila celkovou údajnou škodu v ČR, jenž žalobce poměrně - podle výše náhrad z exhalací - rozpočítal na jednotlivé exhalující organizace. Žalovaná vytýká soudům obou stupňů, že rozhodovaly pouze na základě tvrzení žalobce, nikoli doložených a provedených důkazů o výši škody, která měla být způsobena žalovanou; o škodě a její výši přitom nemůže být soudem rozhodováno na základě rozptylové studie a matematického modelu výpočtu výše škody, které nejsou součástí právního řádu ČR; jiným způsobem přitom žalobce výši způsobené škody neprokázal. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce namítl, že výhrady dovolatelky proti správnosti údajů, s nimiž pracuje rozptylová studie a znalecký posudek, nesměřují proti správnosti právního posouzení věci, ale jedná se o námitku týkající se zjišťování skutkového stavu věci. Žalobce se ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolatelka nezpochybňuje základ uplatněného nároku, totiž závěr odvolacího soudu, že žalobce je správcem lesních pozemků státu a že lesní porosty na nich jsou trvale poškozovány škodlivinami vypouštěnými do ovzduší, přičemž žalovanou vyprodukované exhalace v předmětném období jsou ve vztahu příčinné souvislosti ke škodě vzniklé na těchto porostech. Spornou otázkou zůstává pouze to, v jakém rozsahu se provoz zařízení žalované a jeho škodlivý vliv na okolí podílí na výsledné škodě, tedy které konkrétní porosty, do jaké míry a v jakém rozsahu jsou působením jí vyprodukovaných exhalací postiženy. Jde tudíž o posouzení rozsahu škody, a tedy především vyčíslení její výše, nikoliv o otázku samotných podmínek odpovědnosti za škodu.

Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně výše škody nebyl zjištěn správně ani úplně. Jejímu názoru, že soudy neprovedly žádný důkaz, jímž by byla výše škody prokázána, nelze přisvědčit, neboť skutková zjištění v tomto směru čerpaly soudy obou stupňů ze znaleckého posudku Dr. Ing. V., vypracovaného a jako důkaz provedeného v řízení. Znalcem použitá metoda opírající se o rozptylovou studii a tzv. Gaussův matematický model výpočtu škody je přitom standardním řešením odpovídajícím tomu, že k poškozování lesních porostů imisemi dochází již mnoho let dlouhodobou činností velkého počtu zdrojů exhalací a že rozptylování škodlivin do lesních porostů ovlivňuje celá řada faktorů, které se promítají do intenzity a rozložení výsledného působení škodlivin. Zároveň nelze za událost, z níž škoda opakovaným poškozováním lesních porostů exhalacemi vznikla, považovat každodenní působení exhalací na lesní porosty, nýbrž výsledek tohoto působení, který se v určitém časovém úseku projevil. Proto se rozsah škod určoval - v souladu s Pokyny MLVH ČSR pro výpočet náhrad za poškozování lesů ze dne 4. 6. 1986, uveřejněné ve Věstníku MLVH ČSR dne 1. 7. 1986 za období jednoho kalendářního roku; stejnou úpravu v tomto směru ostatně obsahují i pozdější právní předpisy o výpočtu náhrad za poškozování lesů, a to vyhláška č. 81/1996 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na produkčních funkcích lesa, a vyhláška č. 55/1999 Sb., o způsobu výpočtu výše újmy nebo škody způsobené na lesích.

Z uvedeného je zřejmé, že popsaný způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení je nutno považovat za způsob dosud nejpřesnější, který splňuje požadavky na zjištění výše škody ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 13, pod C 924). Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody (srov. ustanovení § 136 o.s.ř.). Z tohoto pohledu je přístup odvolacího soudu k určení výše škody v souladu s ustálenou judikaturou a jeho rozhodnutí nelze považovat za rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o.s.ř. Jestliže pak dovolatelka nesouhlasí s hodnocením důkazu znaleckým posudkem ani s tím, jakou váhu mu soudy přiložily, napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.

Ze všech těchto důvodů vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2005



JUDr. Petr Vojtek,v.r.

předseda senátu