25 Cdo 1004/2006
Datum rozhodnutí: 20.07.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 1004/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. v právní věci žalobkyně Ž. L., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1/ K. K., a 2/ A. K., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově pod sp. zn. 109 C 252/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. října 2005, č. j. 42 Co 382/2005-370, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se domáhala na žalovaných náhrady škody, která jí byla v minulosti a i nadále je způsobována znehodnocením vody v její studni následkem nedokonalého odvodňování splaškových vod od domu žalovaných, čímž byly znečišťovány podzemní vody a ovlivnily závadnost vody v její studni.


Okresní soud v Karviné pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 19. 5. 2005, č. j. 109 C 252/2002-331, žalobu o zaplacení částky 247.425,- Kč s 8% úrokem z prodlení ode dne 18. 2. 2002 do zaplacení zamítl, řízení ohledně částky 45.625,- Kč s příslušenstvím zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení včetně znaleckého dokazování dospěl k závěru, že nebylo prokázáno jakéhokoliv protiprávní jednání žalovaných ve vztahu k žalobkyni, které by mohlo vést ke kontaminaci vody v její studni, a nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi zhoršenou kvalitou vody ve studni a odpadními vodami žalovaných, naopak bylo zjištěno, že konstrukce studny žalobkyně nezajišťuje dostatečnou ochranu vody ve studni před znečištěním.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 10. 2005, č. j. 42 Co 382/2005-370, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žaloba co do 1,5% úroku z prodlení z částky 247.425,- Kč ode dne 18. 2. 2002 do zaplacení zamítnuta, a řízení v této části zastavil pro překážku věci rozsouzené; ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 247.425,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 18. 2. 2002 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s právním posouzením zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně a v podrobnostech odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí.


Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení a dále proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Namítá, že soud nesprávně posoudil celou věc v jednotlivostech i v celém obsahu a porušil Listinu základních práv a svobod, konkrétně čl. 11 odst. 3 a čl. 31 Listiny. Za nesprávný považuje závěr soudu, že nedošlo k žádným imisím, tj. k vypouštění splašků žalovanými mimo jejich pozemek. Uvádí, že žalovaní porušili svou povinnost likvidovat odpadní vody na svém pozemku, a trvá na tom, že do její studny nemohou žádné povrchové vody prosakovat. Soudu vytýká, že nepřihlédl ke všem listinným důkazům a že neprovedl i jiné než účastníky navržené důkazy. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím, aniž by předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo odvolacím soudem zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu k založení přípustnosti dovolání toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s .ř).


Dovolací přezkum podle tohoto ustanovení je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]; vzhledem k tomu, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.


Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze zjištěného skutkového stavu věci, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jestliže soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu, jde o pochybení při právním posouzení věci. Odvozuje-li však dovolatel nesprávnost právního posouzení věci od jiného - jím deklarovaného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy v dovolání předcházejícím řízení, pak tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení a tím méně mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.


Námitky dovolatelky, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci, zejména nesprávným hodnocením a neprovedením důkazů, jsou námitkami proti správnosti skutkových zjištění, resp. proti hodnocení provedených důkazů. Namítané pochybení při zjišťování skutkového stavu věci není ovšem dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. R 8/1994) a jak z dikce ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. To však není tento případ. K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., lze pak v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné.


Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.


Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s .ř., neboť žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. července 2006


JUDr. Marta Š k á r o v á, v.r.


předsedkyně senátu