25 Cdo 1002/2015
Datum rozhodnutí: 30.07.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



25 Cdo 1002/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobkyně O.K.SERVIS s.r.o. , IČO 25166425, se sídlem Praha 8, Novákových 857/25, zastoupené JUDr. Zorou Antonyovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha 4, Zelený pruh 95/97, proti žalované městské části Praha 1 , IČO 00063410, se sídlem Praha 1, Vodičkova 681/18, zastoupené JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, o zaplacení 1.300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 31/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014, č.j. 11 Co 68/2014-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2014, č.j. 11 Co 68/2014-108, neobsahuje obligatorní náležitost dovolání, a sice řádné vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II. bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).

Dovolatelka vymezila přípustnost svého dovolání tak, že právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k vymezení přípustnosti srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, publikované pod C 12774 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Souladnost této judikatury dovolacího soudu s ústavním pořádkem potvrdil Ústavní soud např. v usneseních ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, uveřejněných na webových stránkách Ústavního soudu.

Ve světle výše uvedeného dovolatelka zjevně nesplnila požadavek na řádné vymezení přípustnosti dovolání. Z podaného dovolání nelze dovodit, od kterého řešení otázky hmotného práva se má dovolací soud odchýlit, spíše z něho plyne, že se dovolatelka domáhá pouhého odlišného právního posouzení věci od jejího posouzení odvolacím soudem tak, aby žalobě bylo vyhověno. Takové vymezení ovšem neodpovídá ani jednomu z kritérií taxativně vymezených v § 237 o. s. ř. Žádost, aby právní otázka v této věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, se totiž zásadně významově odlišuje od požadavku (podle § 237 o. s. ř.), aby dovolacím soudem již dříve judikatorně vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. např. již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Jestliže snad onou otázkou, od které se má dovolací soud odchýlit, je dle mínění dovolatelky posouzení právního režimu výběrového řízení, tato otázka zjevně nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na ní napadené rozhodnutí nezávisí žaloba byla zamítnuta pro absenci protiprávního jednání žalované. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolatelka nedostála ani z obsahového hlediska, když v dovolání toliko vyjadřuje svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, aniž by ale předložila dovolacímu soudu k řešení relevantní právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu