25 Cdo 100/2004
Datum rozhodnutí: 14.10.2004
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 17 předpisu č. 87/1995Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 100/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Z. K., a b) Š. M., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 261/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2003, č. j. 20 Co 307/2003-123, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou podanou proti státu se žalobci domáhali na žalované náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícím v nedostatečném dozoru Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami nad činností I. Družstevní záložny se sídlem v O. (dále jen I. DZ ), na kterou byla pro závady v hospodaření uvalena nucená správa a následně byl na její majetek prohlášen konkurs. Žalobcům jako členům I. DZ tak vznikla škoda, která spočívá v nemožnosti disponovat peněžními prostředky vloženými do I. DZ, ve výši vložených prostředků.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 17. 2. 2003, č. j. 21 C 261/2000-97, žalobu žalobce a) na zaplacení částky 316.693,07 Kč s příslušenstvím a žalobu žalobkyně b) na zaplacení částky 82.062,17 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, č. j. 380/99, byla na I. DZ uvalena nucená správa, dalším rozhodnutím tohoto úřadu ze dne 4. 11. 1999, č. j. 381/II/99, bylo rozhodnuto o zákazu a omezení její činnosti a dne 12. 11. 1999 bylo rozhodnuto o opakovaném zákazu a omezení činnosti. Usnesením Krajského soudu v Ostravě 36 K 8/2000 ze dne 20. 12. 2000 byl na majetek I. DZ prohlášen konkurs s účinky k uvedenému dni, který nadále trvá a v němž žalobci, kteří jsou členy I. DZ, přihlásili své pohledávky vůči ní. Soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že k okamžiku vyhlášení rozsudku není prokázána existence škody jako majetkové újmy na straně žalobců, neboť I. DZ je i nadále zapsána v obchodním rejstříku, na její majetek je prohlášen konkurs, který trvá, a není postaveno najisto, s jakým výsledkem skončí a jaké prostředky budou členům záložny v rámci konkursu, popř. likvidace, vyplaceny. Tvrzení žalobců, že přijdou o všechny své prostředky, které do I. DZ vložili, je tak předčasné. Teprve poté, co budou vyčerpány všechny zákonné možnosti k uspokojení nároků z jejich členství přímo proti I. DZ, se žalobci budou moci obrátit s nárokem na náhradu škody na stát. Nemožnost dispozice s vkladem u I. DZ není majetkovou újmou, tedy škodou, a nenastal tak ještě okamžik možnosti uplatnění práva na náhradu škody u soudu (actio nata).

K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2003, č. j. 20 Co 307/2003-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem o předčasnosti žaloby. Námitky žalobců neshledal důvodnými, neboť žalobci nesprávně směšují újmu, která jim byla způsobena neplněním závazků ze strany družstevní záložny, s újmou, která je jednou z podmínek vzniku nároku na náhradu škody. Družstevní záložna je dlužníkem žalobců z jejich právních vztahů založených smlouvami o vkladu, a v první řadě je ona povinna se s nimi vypořádat. Za situace, kdy probíhá konkursní řízení o majetku I. DZ, jehož účelem je uspokojení jejích věřitelů, a kdy žalobci své pohledávky z vkladů přihlásili k rozvrhu, není vypořádán vzájemný vztah žalobců a I. DZ a není tak postaveno najisto, zda žalobcům vznikne újma v jejich majetkové sféře. Existenci újmy pak nelze dovozovat z toho, že žalobcům byla vyplacena pojištěná část vkladů. Tato náhrada je pojistným plněním podle zákona č. 87/1995 Sb., její výplata neznamená zánik závazků a pohledávek žalobců vůči I. DZ a nárok žalobců vůči I. DZ nadále trvá v rozsahu nekrytém pojistným plněním.



Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uvádějí, že soud sice konstatuje, že žalobcům vznikla újma způsobená neplněním závazků ze strany záložny, avšak přehlíží, že tato újma byla způsobena také, a to především nečinností Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami a Ministerstvem financí. Namítají, že je chybný závěr soudu, že není doložen vznik škody a rovněž to, že obdrželi náhradu od Zajišťovacího fondu družstevních záložen, svědčí o tom, že jim škoda již vznikla, neboť tuto náhradu obdrželi jako náhradu své majetkové újmy. Jsou přesvědčeni, že ve věci bylo možno rozhodnout mezitímním rozsudkem ve smyslu ust. § 152 odst. 2 o. s. ř., a výši škody pak stanovit úvahou soudu podle ust. § 136 o. s. ř. Poukazují na rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 2 T 11/2001, týkající se jiné záložny v úpadku, v němž bylo konstatováno, že členům družstevní záložny vznikla škoda ve výši vloženého vkladu a příslušenství, a soudu proto vytýkají, že nevysvětlil, v čem se liší přístup trestního senátu a senátu v této věci. Dále poukazují na verdikt mezinárodní arbitráže, kde újma zahraničního investora v servisní organizaci televize Nova byla vyčíslena právě podle ust. § 136 o. s. ř., a dovozují, že se nalézají v obdobné situaci jako zahraniční investor v případě řešeném arbitráží. Rovněž se odvolávají na Listinu základních práv a svobod a namítají, že bylo porušeno jejich vlastnické právo, že došlo prakticky k vyvlastnění, neboť jejich vlastnické právo bylo učiněno bezcenným. Namítají, že konkursní řízení a nevypořádaný vztah mezi žalobci a záložnou nesouvisejí s touto žalobou a že zákon č. 82/1998 Sb. neobsahuje žádnou odkládací podmínku ani nestanoví, že by v případě nesprávného úředního postupu byl žalobce povinen čekat na vypořádání jiného právního vztahu. Dále soudu vytýkají, že se nezabýval všemi aspekty návrhu a zkoumal pouze jednu složku nároku, že ignoroval jejich žádost o zjištění výše škody u správce konkursní podstaty a že pominul zprávu Veřejného ochránce práv výsledek šetření ve věci I. Družstevní záložny O., v níž bylo konstatováno pochybení Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., po posouzení věci dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobci jako členové I. Družstevní záložny domáhají na státu z titulu jeho odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb. Otázka vzniku škody byla tedy určující pro rozhodnutí ve věci.

Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

Ustanovení § 13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.

Škoda, spočívající v neuspokojené pohledávce žalobců vůči družstevní záložně, vzniká jestliže se právo člena záložny (věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo nevymahatelným a je vyloučeno, aby bylo uspokojeno. Vznik škody na straně člena družstva tedy předpokládá, že jeho právo na výplatu vkladu není uspokojeno a že je již nelze na povinném subjektu vymáhat. V případě probíhajícího konkursu na majetek družstva to znamená, že členům může škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li jejich nárok uspokojen ani v rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká jim majetková újma.

Mimozávazkovou odpovědnost za vznik této újmy lze proto uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi záložnou a jejím členem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na vyplacení vkladu nebylo a již nemůže být záložnou uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se totiž nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla.

V řízení o nároku na náhradu škody leží na žalobci důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ustanovení § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Rozhodující je tedy skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Pokud škoda neexistuje v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. pro tentokrát , aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.

Podle § 17 odst. 1, věty první, zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 30. 11. 2001 (dále jen zákon o spořitelních družstvech), náhrada za pojištěný vklad (dále jen "náhrada") se vkladateli z Fondu poskytne v případě, že Fond obdrží písemné oznámení Úřadu o neschopnosti družstevní záložny dostát závazkům vůči vkladateli za zákonných a smluvních podmínek.

Z uvedeného ustanovení vyplývá, že z Fondu se vkladateli neposkytuje náhrada za způsobenou škodu, nýbrž se jedná o pojistné plnění, a poskytnutí náhrady za pojištěný vklad není vázáno na vznik škody na straně žalobce, nýbrž na jiné okolnosti. Nelze tak přisvědčit názoru žalobců, že obdrželi-li tuto náhradu, znamená to, že škoda již v jejich majetkové sféře nastala. Za důvodnou nelze mít ani námitku, že soud měl rozhodnout ve věci mezitímním rozsudkem. Mezitímním rozsudkem lze totiž rozhodnout o základu projednávané věci (§ 152 odst. 2 o. s. ř.) za situace, že nárok již vznikl a existuje a není známa pouze jeho přesná výše, tedy teprve tehdy, jsou-li naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu. V mezitímním rozsudku musí být posouzen celý právní základ věci, tj. vše, co nelze podřadit pod pojem výše uplatněného nároku, nikoliv řešit jen některé právní otázky či rozhodnout o dílčí právní otázce, týkající se žalobou uplatněného nároku (srov. např. R 44/1996).

Pokud jde o stanovení výše škody úvahou soudu dle ustanovení § 136 o. s. ř., je třeba připomenout, že toto ustanovení předpokládá, že základ nároku je prokázán a obtíže vznikají jen při určení její výše; prokáže-li poškozený v řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení § 136 o. s. ř. ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985).

Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek družstevní záložny nevznikla žalobcům jakožto členům této záložny škoda, spočívající v neuspokojení jejich nároků na výplatu vkladů, je správný, a za této situace je správný i jeho závěr o předčasnosti žaloby. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá tedy po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), neboť právní otázku řeší v souladu s hmotným právem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 105/2004), a dovolání proti němu tak není přípustné.

Dovolací soud proto dovolání žalobce odmítl podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobci nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. října 2004

JUDr. Marta Škárová, v.r.

předsedkyně senátu