24 Cdo 605/2000
Datum rozhodnutí: 26.09.2000
Dotčené předpisy:




24 Cdo 605/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A/ E. V. a B/ J. V. proti žalovaným 1/ B. P. a 2/ Státnímu statku V. s.p., jako právnímu nástupci Státního statku M.,s.p., o zrušení části smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp.zn. 4 C 947/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28.7.1997, čj. 17 Co 310/95-43, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem ze dne 13.2.1995, čj. 4 C 947/93-23, zamítl Okresní soud ve Znojmě žalobu na zrušení části smlouvy uzavřené 18.1.1971 mezi A. a M. V. jako prodávajícími a B. P. jako kupující, pokud jí byly převedeny spolu s prodejem domu též zemědělské pozemky. Návrh žalobců posoudil podle ustanovení § 8 odst. 3 ( v nyní platném znění odst. 4 ) zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; přitom dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro zrušení části uvedené smlouvy proto, že předmětné zemědělské pozemky nebyly v době uplatnění nároku ve vlastnictví osoby, jíž byly převedeny, nebo osoby jí blízké, protože byly darovány státu. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalobců, že převod těchto pozemků na stát byl absolutně neplatný, když smlouva o převodu nebyla registrována, jak vyžadoval v tehdejší době občanský zákoník; podle vyhlášky č. 156/75 Sb., o správě národního majetku, se totiž registrace nevyžadovala při převodu nemovitostí do státního vlastnictví.

Na základě odvolání žalobců přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně Krajský soud v Brně, který shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Platností smlouvy, kterou žalovaná zemědělské pozemky převedla na stát, se zabýval jako otázkou předběžnou, přičemž neshledal, že by tento převod byl neplatný. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za rozhodující ustanovení vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, podle níž registrace takových převodů nebyla potřebná. Šlo totiž o předpis nižší právní síly než občanský zákoník, jenž v ustanovení § 134 odst. 2 tehdy stanovil, že ke smlouvě o převodu nemovitostí bylo třeba její registrace státním notářstvím, přičemž vlastnictví přecházelo registrací smlouvy. Za rozhodující však považoval změnu tohoto právního stavu, k níž došlo na základě zákona č. 131/1982 Sb., jímž byl občanský zákoník novelizován. Ustanovení § 134 odst. 2 obč. zák. se novela dotkla tím, že při smluvním převodu nemovitostí došlo k převodu vlastnictví dnem účinnosti smlouvy, jež nastala registrací státním notářstvím; k účinnosti smluv o převodu nemovitostí do vlastnictví státu se však registrace státním notářstvím nevyžadovala. Podle přechodného ustanovení

§ 507a ve znění uvedené novely, se pak touto úpravou řídily i právní vztahy vzniklé od 1.4.1964 do dne účinnosti novely 1.4.1983. Na základě této zpětné působnosti novely bylo třeba použít její ustanovení i na právní vztahy vzniklé před její účinností, pokud ke dni účinnosti novely trvaly. Ustanovení novely proto dopadla i na spornou smlouvu o převodu zemědělských pozemků z první žalované na stát, resp. na vlastnické vztahy jí založené. Z toho odvolací soud dovodil, že k účinnosti smlouvy nebyla potřebná její registrace státním notářstvím a smlouva byla nejen platná, ale i účinná, takže vlastníkem pozemků se stal stát. Nepovažoval proto za správný právní názor žalobce, že předmětné zemědělské pozemky jsou dosud ve vlastnictví prvé žalované.

Odvolací soud nepřipustil dovolání proti svému rozsudku, jak žalobci navrhovali, a to s odůvodněním, že jeho rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 19.září 1997. Žalobci proti němu podali včasné dovolání, jehož přípustnost dovodili z ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. Podali rovněž ústavní stížnost, v níž se domáhali, aby Ústavní soud zrušil rozsudek soudů prvního i druhého stupně; o této stížnosti nebylo dosud rozhodnuto.

Žalobci se v dovolání zabývají vyhláškou č. 156/1975 Sb., a dovozují její protizákonnost, a dále i protiústavnost a nezákonnost novely občanského zákoníku č.131/1982 Sb., i právní praxe, která nedbala zásady rovnosti účastníků právních vztahů, jak je chápána přirozeným právem a upravena v Listině základních práv a svobod. Tuto právní úpravu proto neměl soud aplikovat. Za nesprávný považují právní závěr odvolacího soudu, že podle ustanovení § 507a občanského zákoníku platného od účinnosti zmíněné novely byl nedostatek registrace smlouvy o převodu nemovitostí na stát zpětně zhojen. Dle názoru dovolatelů totiž daný právní vztah v době účinnosti novely již neexistoval, protože dle ustanovení § 47 odst. 3 obč. zák. platila nevyvratitelná domněnka, že účastníci od smlouvy odstoupili, pokud do 3 let od uzavření smlouvy nedošlo k návrhu na její registraci. Odstoupením od smlouvy se pak smlouva rušila od samého počátku. Dovolatelé proto navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř., dovolací soud však dospěl k závěru, že není přípustné. V dané věci neshledal dovolací soud ( a dovolatelé také neuplatnili ) vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., které by měly za následek jeho zmatečnost, čímž by byla založena přípustnost dovolání. Protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, a odvolací soud dovolání proti svému rozsudku nepřipustil, nelze dovodit přípustnost dovolání ani z ustanovení § 238 odst. 1 písm.a) či b) o.s.ř., ani z ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř.

Dovolatelé se přípustností svého dovolání zvlášť nezabývají, a vycházejí zřejmě z toho, že navrhli jeho připuštění v průběhu odvolacího řízení. Rovněž neupřesnili otázku zásadního právního významu, která by měla být v dovolacím řízení řešena, z obsahu dovolání však vyplývá, že nesouhlasí s právními závěry soudů obou stupňů. Dovolání by proto bylo přípustné v případě, že by dovolací soud shledal, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ( § 239 odst. 2 o.s.ř.). K takovému závěru však dovolací soud nedospěl, protože rozhodnutí odvolacího soudu se v napadeném právním závěru o platnosti předmětného smluvního převodu opírá o relevantní právní předpis, jímž je občanský zákoník ve znění platném v době uzavření smlouvy, a není v rozporu s ustálenou judikaturou.

Námitky, které dovolatelé směřovali proti závěrům rozsudku soudu prvního stupně, nejsou směrodatné, a dovolací soud se jimi ani nemohl zabývat, protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek může směřovat jen proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu ( § 236 odst. 1 o.s.ř.). Odvolacímu soudu pak nelze vytknout, že aplikoval ustanovení občanského zákoníku, jímž se daný právní vztah řídil, za použití ustanovení o zpětné působnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Pokud zákon stanovil, že převod vlastnictví k nemovitostem na stát nevyžaduje zvláštní registrace tehdejším státním notářstvím, tj. státním orgánem, není třeba v tom spatřovat takovou nerovnost účastníků předmětných právních vztahů, která by byla v rozporu s přirozeným právem a s Listinou základních práv a svobod, ale spíše logický postup v případě, kdy o převodu takového majetku na stát rozhodoval již jeden státní orgán, který jménem státu jednal a majetek do jeho vlastnictví přijímal, byť v tomto případě jednal za stát jako účastníka soukromoprávního vztahu; rozhodování dalším státním orgánem by bylo zbytečnou formalitou. V dalším lze odkázat na právní rozbor provedený odvolacím soudem, který je podrobný a vyčerpává dané téma. S ohledem na dodatečně uplatněný právní názor dovolatelů, že ustanovení § 507a obč. zák. ve znění platném od 1.4.1983, nebylo možno aplikovat, když právní vztah již neexistoval, dovolací soud neshledal ani z tohoto hlediska rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně významné po právní stránce. Ustanovení § 47 odst. 3 bylo zařazeno do občanského zákoníku právě zákonem č. 131/1982 Sb., který výslovným ustanovením odstranil pochybnosti o tom, že převody nemovitostí do vlastnictví státu nevyžadují registraci státního notářství. Z toho je nutno dovodit, že ustanovení § 47 odst. 3 obč. zákona nemohlo na tyto případy pomýšlet.

Dovolání proto nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. a muselo být podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm.c) o.s.ř. odmítnuto.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, náklady tohoto řízení nevznikly( § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26.září 2000

JUDr. Ema B a r e š o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová