24 Cdo 2625/99
Datum rozhodnutí: 25.07.2000
Dotčené předpisy:




24 Cdo 2625/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobce B. R., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ W. Ž., a 2/ M. Ž., zastoupeným advokátkou, o zrušení části smlouvy, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp.zn. 12 C 315/93, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.6.1999, čj. 11 Co 380/99-162, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal zrušení části smlouvy z 11.9.1963, kterou bezúplatně převedl na žalované zemědělské pozemky v katastru D. n. L. v souvislosti s prodejem domu bývalé zemědělské usedlosti. Okresní soud v Novém Jičíně původně rozsudkem ze dne 19.1.1995 žalobu zamítl, když nárok posoudil podle ustanovení § 8 odst. 3 ( nyní odst. 4) zákona č.229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ); jeho rozsudek byl odvolací soudem formálně změněn, ve skutečnosti potvrzen v upraveném znění, s odůvodněním, že ze smlouvy není patrné, které pozemky byly bezúplatně převedeny. Odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání, protože otázku, jak posuzovat z hlediska ustanovení § 8 odst. 3 zákona o půdě smlouvu, v níž nejsou pozemky konkrétně určeny, považoval za otázku zásadního významu. Rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30.12.1996, čj. 2 Cdon 643/96-63. Dovolací soud v něm vyslovil závazný právní názor, že zákon v daném případě nestanoví, jakým způsobem by měla být formálně označena smlouva, kterou byl převod uskutečněn, a že výkladem předmětné smlouvy je možno dojít k závěru, že byly bezúplatně převedeny ty pozemky uvedené ve smlouvě, k nimž náleželo jednotnému zemědělskému družstvu právo družstevního užívání.

Věcí se dále znovu zabýval soud prvního stupně poté, co odvolací soud jeho rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; v něm mu uložil zjistit, zda bezúplatně byly převedeny ty pozemky, ohledně nichž žalobce navrhuje zrušení smlouvy.

Nato Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl rozsudkem ze dne 27.10.1998, čj. 12 C 315/93-134, tak, že vyhověl žalobě zčásti, tj. zrušil část smlouvy z 11.9.1963, kterou byla převedena louka č. 419/3. Ohledně ostatních pozemků žalobce dle jeho názoru neprokázal, v jakém rozsahu byly vloženy do JZD, a v jakém rozsahu je JZD užívalo. Tyto ostatní pozemky totiž dlouhodobě užívaly fyzické osoby.

Na základě odvolání žalobce, směřujícího do zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Ostravě rozsudek potvrdil jen ohledně parcely č. 127 - stavební plocha, na níž byl vybudován elektrický transformátor. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a žalovaným uložil zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud dospěl k závěru, že i ostatní pozemky, jichž se týkala žaloba, podléhaly sdružení podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona č. 49/1959 Sb., a zemědělskému družstvu vzniklo k nim právo družstevního užívání, i když zůstaly ve vlastnictví členů. Sdružení se podle Vzorových stanov Jednotných zemědělských družstev, přijatých 15.2.1953, totiž týkalo veškerých pozemků, na nichž družstevníci hospodařili. V případě rodičů žalobce nebyly sdruženy jen pozemky, které nesloužily zemědělským účelům, tj. stavební plocha č. 35 s domem čp. 32, stodolou a stájí, a parcela č. 127 se stavbou transformátoru. Pokud dle zjištění soudu prvního stupně tyto pozemky užívaly fyzické osoby, odvozovaly své užívání od souhlasu zemědělského družstva. Rozsudek nabyl právní moci dne 31.8.1999.

Žalovaní podali dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, jakož i do výroků o nákladech řízení. Uplatnili v něm dovolací důvody podle ustanovení § 241 odst. 2 /správně odst. 3/ písm.b),c) a d) o.s.ř., které spočívaly v tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukázali na to, že Nejvyšší soud České republiky zaujal v odůvodnění svého rozhodnutí, vydaného v této věci, právní názor, že vzhledem k neurčitosti v textu smlouvy ze dne 11.9.1963 v části za první a za druhé písm.c), je otázkou konkrétního zjištění nemovitostí, jež byly předmětem darování, v rámci dokazování, tedy nikoli otázkou právní, nýbrž otázkou skutkovou. Odvolací soud pak výkladem zákona č. 49/1959 Sb. a Vzorových stanov JZD z 15.2.1953 dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že byly sdruženy všechny pozemky právního předchůdce žalobce, vyjma pozemků, které nesloužily zemědělským účelům. Zaměnil tak zákonnou povinnost sdružit pozemky s tím, zda skutečně byly sdruženy. Z uvedených zemědělsko družstevních předpisů nevyplývalo totiž, že pozemky byly sdruženy ex lege, pokud družstevník neučinil úkon k tomuto sdružení, např. soupis svých vnosů, včetně pozemků. Výpovědi svědků S. a N., že své užívání předmětných pozemků odvozovali od souhlasu družstva, hodnotil odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně, a to pouze část, hovořící ve prospěch žalobce. Přitom soud prvního stupně zjistil, že tyto výpovědi nedokazují nic k roku 1963. Provedené důkazy spíše nasvědčují tomu, že na těchto pozemcích družstvo nikdy nehospodařilo, jak uzavřel soud prvního stupně, když hodnotil provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu. Pokud sám žalobce připouští, že zahrady nebyly začleněny do JZD, pak mohly existovat další pozemky, které rovněž začleněny nebyly. Dále dovolatelé namítají, že odvolací soud hodnotil důkazy jinak než soud prvního stupně, nepostřehl rozpor ve výpovědích svědků S. a N. a naplnil tak dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 2 ) /správně odst. 3 / písm.b) o.s.ř. Přitom nové hodnocení těchto důkazů vedlo ke skutkovým zjištěním, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, kdy odvolací soud dále pominul některé důkazy významné pro posouzení věci samé (tj. existence dokladů a důkazů o hospodaření JZD na p.č. 419/3, naproti tomu neexistence dokladů a důkazů o hospodaření JZD na p.č. 351 a 352/1, zpráva D. v. L. ze dne 19.10.1996 . Za správný nepovažují výklad ustanovení § 3 o.s.ř. ( správně zřejmě obč. zák.) a namítají, že restituce je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy. Žalovaní totiž na sebe převzali všechny povinnosti v družstvu a pečovali o matku žalobce, která v domě čp. 32 zůstala bydlet z titulu věcného břemene. Žalobce nebyl řadovým členem KSČ, i když z jeho výpovědi vyplývá, že jeho otec byl zakladatelem ZD L. Žalobce byl předsedou komise pro výstavbu MNV L. a měl vztah k tehdejším jeho pracovníkům. Považují za ironii, že ten, kdo se aktivně podílel na deklarovaných křivdách, by měl být před zákonem roven tomu, kdo se těmto křivdám bránil, neměl jinou možnost, byl v pasivním postoji. Opomenutí vyhodnotit tyto skutečnosti ve všech souvislostech znamená, že v princip obecné spravedlnosti, na nějž pomýšlí § 3 obč. zák., se v tomto případě z rozhodnutí odvolacího soudu vytratil. Dovolatelé konečně upozorňují na to, že podle § 8 odst. 3 zákona o půdě byla na nich volba, zda budou souhlasit s případným zaplacením ceny pozemků a odvrátí tím hrozbu zrušení smlouvy. Proto také při jednání u soudu dne 19.1.1995 přednesli, že pokud by došlo k prokázání zákonem stanovených podmínek a úpravě žalobního petitu, jsou ochotni uhradit cenu pozemků. Pokud dovolací soud k této volbě žalobců ( správně zřejmě žalovaných ) při právním hodnocení nepřihlédl, mají žalovaní zato, že věc nesprávně právně posoudil. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř. a je přípustné podle § 238 odst. 1 písm.a) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných dovolateli ( § 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) včetně jejich obsahového vymezení. Přitom neshledal, že by postupem odvolacího soudu došlo k vadě řízení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm.b) o.s.ř., která dle dovolatelů měla spočívat v tom, že odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně hodnotil výpovědi svědků N. a S., aniž jejich výpovědi opakoval. Soud prvního stupně totiž nehodnotil výpověď těchto svědků z toho hlediska, na základě jakého práva užívali pozemky č. 351 a č. 352/1 v D., protože směrodatné pro něj bylo, že pozemky obhospodařovali, tedy fakticky užívali. Naproti tomu odvolací soud nepovažoval za rozhodující toto faktické užívání, ale okolnost, že pozemky byly v právní dispozici zemědělského družstva, do nějž byly začleněny, a hodnotil proto tu část výpovědi, která se týkala tohoto právního vztahu.

Dovolací soud rovněž neshledal, že by odvolací soud vycházel ze skutkového zjištění, které nemělo oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3 písm.c) o.s.ř.). Doklady, o nichž se zmiňují dovolatelé, hodnotil z hlediska toho, zda a jaký dopad měla na vznik práva družstevního užívání k předmětným pozemkům okolnost, že byly poskytnuty jako pozemky náhradní vlastníkům, jejichž vlastní pozemky byly umístěny v družstevním honu.

Právní závěr odvolacího soudu se opírá o znění smlouvy, podle níž žalobce jako prodavatel daroval žalovaným jako kupujícím domu čp. 32 s pozemky hodnotu

nemovitostí začleněných do JZD ve výši 6.245,90 Kčs , a o číselné vyjádření hodnoty pozemků, která byla darována, ve vztahu k domu, stavební parcele a pozemku, na němž byl vybudován transformátor. Právní závěr soudu je nesprávný, pokud na danou věc aplikoval právní normu, která se na něj nevztahovala, nebo správně aplikovanou normu nesprávně vyložil.

V dané věci jde o výklad pojmu nemovitosti začleněné do JZD . Dle názoru dovolacího soudu odvolací soud správně aplikoval při výkladu tohoto ustanovení zákon č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech, který platil v době uzavření smlouvy mezi účastníky, a na něj navazující vzorové stanovy jednotných zemědělských družstev, jež byly závazným podkladem pro vypracování vlastních stanov družstev (§ 11 a § 12 uvedeného zákona). Povinnost členů družstva sdružit pozemky do družstva , jak je stanovena v § 23 odst. 1 tohoto zákona, nevyžadovala v praxi žádný zvláštní úkon družstevníka a realizovala se tak, že družstvo počalo vykonávat právo užívání a dispozice s nimi, např. i při hospodářsko- technických úpravách půdy. Pro výklad pojmu začlenění pozemků do JZD , který se v podstatě rovná jejich sdružení do JZD, je proto rozhodující z hlediska předmětné smlouvy okamžik vstupu družstevníka do družstva. nikoli další dispozice s těmito pozemky v rámci práva družstevního užívání, které tímto sdružením ( začleněním ) do družstva vzniklo jednotnému zemědělskému družstvu podle ustanovení § 24 citovaného zákona. Není proto ani dle názoru dovolacího soudu pro posouzení pojmu začlenění pozemků do JZD rozhodující, že pozemky fakticky obhospodařovaly fyzické osoby. Výklad, k němuž dospěl odvolací soud, shledal proto dovolací soud správným.

Na posouzení věci nemění nic ani okolnost, že odvolací soud nepodrobil vztah mezi účastníky posouzení z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Okolnosti tvrzené dovolateli ani dle názoru dovolacího soudu nejsou takového rázu, aby použití uvedeného ustanovení odůvodňovaly, když jasným záměrem zákonodárce bylo navrácení pozemků původním vlastníkům, kteří byli v zájmu uskutečnění možnosti prodat budovy se stavebním pozemkem a zahradou nuceni současně převést zemědělské pozemky, a to bez získání jejich přiměřené hodnoty.

Dovolatelé dále namítají, že soud se nezabýval jejich ochotou zaplatit žalobci za pozemky finanční úhradu. Ani v tom nespatřuje dovolací soud vadu, protože oproti jasnému návrhu žalobce, který požadoval zrušení části smlouvy, neučinili žalovaní jasný protinávrh, aby soud rozhodl o plnění formou finanční náhrady. Svoje oznámení, učiněné před soudem prvního stupně dne 19.1.1995, formulovali tak, že jsou ochotni, pokud by došlo k prokázání zákonem stanovených podmínek uhradit cenu pozemků . Šlo tedy jen o projev možného řešení, vázaného na uskutečnění podmínek, jejichž existenci v dalším řízení stále popírali, a možnost finančního plnění již v průběhu dalšího řízení nezmínili. Za této situace nelze jejich naznačení případné možnosti, učiněné 4 roky před rozhodováním odvolacího soudu, považovat za řádný procesní návrh, jímž by se měl soud zabývat. Poněvadž tedy návrh ze strany žalovaných učiněn nebyl, nepochybil odvolací soud, když rozhodl podle návrhu učiněného žalobcem, za situace, kdy okolnosti případu jej nevedly k tomu, aby rozhodl o finanční náhradě bez návrhu ve smyslu ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř.

Dovolání bylo proto shledáno nedůvodným a podle ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. bylo zamítnuto.

Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků, protože žalobci, který by s ohledem na výsledek tohoto řízení měl nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly ( § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2000

JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková