24 Cdo 1883/2000
Datum rozhodnutí: 17.10.2000
Dotčené předpisy:




24 Cdo 1883/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., v právní věci žalobců A/ J. U. a B/ J. R., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Školnímu statku Č., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 270.009,70 Kč, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře po sp. zn. 3 C 209/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2000, čj. 21 Co 124/2000 206, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22.10.1999, čj. 3 C 209/95-181, byla ve výroku označeném I. uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na nájemném z pozemků částku 77.682 Kč. Výrokem označeným II.byla žaloba do částky 192.327 Kč zamítnuta, výrokem III. nebyla přiznána žalovanému náhrada nákladů řízení, a výrokem IV. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení státu.

Krajský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 21.4.2000, čj. 21 Co 124/2000-206, změnil napadený výrok označený II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům další částku ve výši 81.386 Kč, a potvrdil rozsudek okresního soudu ve zbývající části, tj. co do částky 110.941 Kč; výrok rozsudku soudu prvního stupně označený IV. odvolací soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Krajský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku především posoudil jako správný závěr okresního soudu o tom, že mezi účastníky byla sporná pouze výše nájemného, nikoliv existence samotného nájemního vztahu, založeného ustanovením § 22 odst. 3 a 4 zákona

č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen " zákon o půdě " ). Sporný nebyl ani rozsah pozemků v nájmu žalovaného, ani období, za které má být nájemné uhrazeno. Svou úvahu o výši nájemného opřel odvolací soud o znalecký posudek J. L., doplněný jeho opětovnou výpovědí při odvolacím jednání. Přitom vyjádřil i názor, že by nebylo v souladu s dobrými mravy, aby míra obvyklé výše nájemného ve smyslu ustanovení § 671 občanského zákona byla závislá na tom, co žalovaný, v době, kdy restituované pozemky držel, na nich vystavěl. Při výpočtu výše nájemného vycházel odvolací soud z tržní ceny pozemků, která by se blížila částce 200 Kč za 1 m2. Protože nebylo možno, v souladu se závěry všech znalců, kteří se k této věci vyjádřili, zjistit přesnou výši nájemného ve smyslu výše citovaného ustanovení občanského zákona, odvolací soud určil s ohledem na konkrétní stav pozemku jeho tržní cenu podle své úvahy ve výši 180 Kč za 1 m2, a z toho pak vypočetl roční nájemné částkou 37.800 Kč. Na základě toho pak provedl výpočet částky nájemného v jednotlivých letech a posléze celého uplatněného nároku, který činí 183.750 Kč. Konstatoval však, že z této částky je nutno odečíst částku 24.682 Kč, vyplacenou žalovaným za nepromlčená období, a dále částku 77.682 Kč, která byla již žalobcům přiznána pravomocným výrokem rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře. Zbývající částku nájemného, která činí 81.386 Kč přiznal žalobcům odvolací soud formou změny výroku II. rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22.10.1999.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 26.5.2000, napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost založil na ustanovení § 238 odst.1 písm.a) o.s.ř., s odůvodněním, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozsah napadeného rozsudku vymezil tak, že dovoláním napadá jen výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým došlo ke změně výroku II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům další částku ve výši 81.386 Kč. Dovolání odůvodnil především tím, že napadená část rozsudku spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. a dále, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. Žalovaný konstatuje, že odvolací soud již dříve, svým usnesením ze dne 5.3.1997, čj. 28 Co 89/97-53, jímž zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně, vyslovil právní názor, že na daný případ nedopadá ustanovení § 22 odst. 10 zákona č. 229/1991 Sb., které upravuje výši ročního nájemného u pozemků náležejících do zemědělského půdního fondu, a proto je nutno vycházet z ustanovení § 671 občanského zákoníku, podle kterého je nájemce povinen platit nájemné podle smlouvy a jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání. Dále uvádí, že tento závazný právní názor byl vysloven za situace, kdy z obsahu spisu vyplývalo, že předmětné pozemky nebyly vyňaty ze zemědělského půdního fondu a byly v katastru nemovitostí evidovány jako pozemky zemědělské. Další postup se pak odvíjel v souladu s uvedeným právním názorem odvolacího soudu tak, že byla zjišťována cena předmětných pozemků, a to postupně třemi znaleckými posudky. Žalovaný poukazuje na pečlivé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který respektoval všechna hlediska uvedená v ustanovení § 671 občanského zákoníku, tj. hodnotu pronajaté věci a způsob jejího užívání. Žalovaný naopak vytýká odvolacímu soudu, že ve svém rozsudku posoudil věc zcela odlišným způsobem, než jaký vyplýval z jeho vlastního právního názoru, vysloveného v usnesení ze dne 5.3.1997, když dospěl k závěru, že při stanovení obvyklého nájemného nelze přihlížet k faktickému využití staveb, které na předmětných pozemcích stojí. Na základě orientačního vyjádření znalce odvolací soud dospěl k závěru, že kdyby pozemky nebyly zastavěny stavbami sloužícími zemědělské výrobě, jejich cena by podle volné úvahy soudu činila 180 Kč za 1 m2, a za takto zjištěné tržní ceny daných pozemků vypočetl nájemné. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že právní posouzení věci, tak jak je obsaženo v napadeném rozsudku, odporuje nejen dříve zaujatému názoru odvolacího soudu, ale i zákonu. Nelze totiž pominout hlediska vyjádřená v citovaném ustanovení § 671 obč. zákoníku. Kromě toho, podle mínění dovolatele, odvolací soud napadeným rozhodnutím založil žalobcům další restituční nárok spočívající ve výši rozdílu mezi přiznaným nájemným a obvyklým nájemným odpovídajícím skutečné hodnotě a způsobu užívání pozemku, který ovšem nemá oporu v zákoně. Žalovaný dále vytýká odvolacímu soudu, že při stanovení výše nájemného vycházel ze skutkových zjištění, která v podstatné části nemají oporu v provedeném dokazování, když výši nájemného stanovil odchylně od všech provedených znaleckých posudků, byť za základ výpočtu vzal jeden z nich. Přitom volná úvaha o obvyklé ceně předmětných pozemků je založena pouze na orientačním vyjádření tohoto znalce. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na to, že v průběhu téhož výslechu soudní znalec soudu sdělil, že v této lokalitě došlo k prodeji kvalitnějšího pozemku, vybaveného inženýrskými sítěmi, a bezproblémově přístupného, za cenu 213 až 214 Kč za 1 m2. Z porovnání těchto pozemků a pozemků, jichž se týká spor, se dle názoru žalovaného jeví zcela neúměrným snížení ceny předmětných pozemků o pouhých 34 Kč oproti pozemkům v uvedenému případu, pokud by toto snížení mělo vyjadřovat tu skutečnost, že na předmětné pozemky není volný přístup, nenacházejí se na něm inženýrské sítě a jsou územním plánem určeny k zemědělskému využití, a nikoli ke stavbě obytné budovy. Dále argumentuje, že nebýt staveb na předmětných pozemcích, jednalo by se o zemědělské pozemky, za něž by žalobcům náležel jen nepatrný zlomek nájemného, které jim bylo podle hledisek § 671 obč. zákoníku přiznáno soudem. Na základě všech uvedených důvodů žalovaný navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v té části, v níž byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům další částku ve výši 81.386 Kč, a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vzhledem ke stanovení povinnosti zaplatit poměrně vysokou částku, která by mohla žalovanému způsobit potíže při jeho hospodaření, současně navrhuje ve smyslu ustanovení § 243 o.s.ř.odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku.

Žalobci se k dovolání nevyjádřili.

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř., je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a opírá se o přípustné dovolací důvody podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 osř. nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny.

Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v mezích daných dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.) včetně jejich obsahového vymezení. Přitom dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

V daném případě jde o posouzení výše nájemného k pozemkům, které byly původně pozemky zemědělskými a byly zastavěny v době, kdy byly (před 1.1.1990) v užívání žalovaného. Šlo po pozemky, které byly žalobcům vydány podle druhé části zákona o půdě. Otázkou, zda byly takto vydány zastavěné pozemky po právu, se dovolací soud nemohl zabývat, protože tato otázka překračovala meze dovolacích důvodů. Podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona o půdě vznikl dnem vydání k takto vydaným pozemkům nájemní vztah mezi žalovaným a žalobci. Dovolatel zastává názor, že nájemné mělo být určeno podle ustanovení

§ 22 odst. 10 zákona o půdě, tj. nájemné ve výši 1% z ceny zemědělského pozemku, protože předmětné pozemky, ač zastavěny, jsou v evidenci nemovitostí stále vedeny jako zemědělská půda. Dovolací soud se touto otázkou již zabýval. Např. ve svém rozsudku ze dne 22.7.1998, čj. 2 Cdon 1777/97-105 zaujal názor, že zemědělské pozemky jsou v právním řádu jasně definovány. Podle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, tvoří zemědělský půdní fond pozemky zemědělsky obdělávané, tj. orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny, a půda dočasně neobdělávaná. Z toho plyne, že zemědělský pozemek nemůže být současně zastavěn, nejde-li jen o stavbu dočasnou. K tomu dovolací soud dále dodává, že pro vztahy občanského práva hmotného je rozhodující skutečný stav pozemků, nikoli jejich evidence, která nemusí vždy být v souladu se skutečností a v případě takového nesouladu má dojít k její opravě. Protože dle obsahu spisu, i zjištění provedených oběma soudy, jde v daném případě o pozemky zastavěné trvalými stavbami, tedy pozemky nikoli zemědělsky obdělávané, nelze při stanovení výše nájemného aplikovat ustanovení § 22 odst. 10 zákona o půdě. Odvolací soud správně použil při určení výše nájemného (když k dohodě účastníků nájemního vztahu nedošlo), ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák., jehož použití nastupuje v důsledku ustanovení § 1 odst. 3 zákona o půdě.

Podle ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. tedy bylo třeba v daném případě určit nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy ( v tomto případě v době vzniku práva nájmu ze zákona) s přihlédnutím k hodnotě věci a způsobu jejího užívání. Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud takto nepostupoval. Naopak z jeho rozsudku je patrné, že vycházel z obsahu spisu včetně písemných podkladů v něm založených, ze znaleckého posudku, který soud prvního stupně rovněž při svém rozhodování využil jako nejkomplexnějšího, a hodnotil je v souladu s ustanovením § 132 o.s.ř. podle své úvahy, kterou dovolací soud nemůže přezkoumávat. Otázka hodnocení důkazů je věcí soudu, který důkazy provádí; odvolací soud vyvodil částečně odlišné závěry o ceně předmětných pozemků ze znaleckého posudku, z nějž vycházel i soud prvního stupně, provedl však sám znovu důkaz tímto posudkem a znalce opětovně vyslechl, přičemž využil další jeho odborné znalosti. Dovolací soud proto rovněž neshledal oprávněným dovolací důvod, který se týkal nesouladu skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) o.s.ř.

Dovolací soud nepovažuje za správnou ani úvahu dovolatele, že žalobcům přisoudil rozdíl mezi "obvyklým nájemným a přiznaným nájemným", tedy jakýsi nový restituční nárok, a vycházel z fiktivní ceny, jako by se jednalo o nezastavěné pozemky. Odvolací soud zřejmě za použití ustanovení § 136 o.s.ř. naopak určil volnou úvahou výši nároku žalobců na zaplacení nájemného z pozemků jako obvyklého nájemného ve smyslu ustanovení § 671 odst. 1 obč. zák. Kdyby mělo být nájemné určeno podle stavu pozemku před jeho zastavěním, muselo by jít o nájemné ze zemědělského pozemku, tedy podstatně nižší.

Dovolací soud tedy shledal rozsudek odvolacího soudu správným a podle ustanovení

§ 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. dovolání zamítl.

S ohledem na výsledek dovolacího řízení nebylo třeba zvlášť rozhodovat o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Náhrada nákladů dovolacího řízení nebyla uložena žádnému z účastníků, protože žalobcům, kteří by měli nárok na náhradu těchto nákladů ( § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.), prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. října 2000

JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková