24 Cdo 1247/98
Datum rozhodnutí: 27.06.2000
Dotčené předpisy:




24 Cdo 1247/98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Müllerové a soudců JUDr. Emy Barešové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce V. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. Z. d. J. Ž. K. v likvidaci, 2. Okresní úřad Rakovník a 3. P. f. ČR, o náhradu za odstraněnou stavbu, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 70/93, o dovolání 2. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. ledna 1998, č.j. 28 Co 595/97-79, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobce se svou žalobou, směřující původně proti 1. a 2. žalovanému (později i proti 3. žalovanému, jehož přistoupení do řízení připustil okresní soud usnesením ze dne 13. 6. 1995, č.j. 3 C 70/93-19), dožadoval vydání rozsudku ukládajícího žalovaným, aby mu společně a nerozdílně zaplatili jako náhradu za odstraněné nemovitosti podle § 14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen zákon o půdě"), částku 985.238,- Kč s příslušenstvím. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 13. 6.1995, č.j. 3 C 70/93-17 (označeným jako mezitímní"), který nebyl napaden odvoláním a nabyl právní moci, a v jehož záhlaví byli jako žalovaní uvedeni 1. Z. d. J. Ž. K. v likvidaci a 2. Okresní úřad Rakovník, vyslovil, že uplatněný nárok navrhovatele je co do právního základu v plném rozsahu po právu", a že výrok o výši nároků vůči jednotlivým odpůrcům a nákladech řízení se zůstavuje rozsudku konečnému".



Rozsudkem ze dne 28. 11. 1995, č.j. 3 C 70/93-35, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 16. 4. 1996, č.j. 3 C 70/93-52, Okresní soud v Rakovníku žalobu proti všem žalovaným zamítl, když dospěl k závěru, že žalobce je sice osobou oprávněnou k poskytnutí náhrady, že však neprokázal, kdo z žalovaných je osobou povinnou. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 1997, č.j. 27 Co 521/96, 27 Co 522/97-62, byla tato rozhodnutí soudu prvního stupně zrušena a věc byla Okresnímu soudu v Rakovníku vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení poukázal odvolací soud na výše citovaný rozsudek ze dne 13. 6.1995, č.j. 3 C 70/93-17, a uvedl, že shledal-li okresní soud nárok žalobce proti prvním dvěma žalovaným co do základu zcela po právu, je tímto pravomocným rozhodnutím vázán a v konečném rozhodnutí nemůže dospět k opačnému závěru. Dovozoval, že v tzv. mezitímním rozsudku se soud musí vypořádat s posouzením všech otázek, vyplývajících z uplatněného nároku, s výjimkou okolností týkajících se výše nároku; jestliže tak soud neučinil a rozsudek o základu věci je v právní moci, je vyloučeno, aby k těmto otázkám, týkajícím se základu nároku, soud přihlédl při rozhodování o výši uplatněného nároku. Současně vyslovil názor, že okresní soud proti třetímu odpůrci mezitímní rozsudek nevydal, tedy vůči němu bude posuzovat nárok navrhovatele nejen z hlediska výše, ale i z hlediska jeho základu".

Okresní soud poté rozsudkem ze dne 4. 9. 1997, č.j. 3 C 70/93-69, zavázal 1. žalovaného Z. d. J. Ž. K. v likvidaci, a 2. žalovaného Okresní úřad Rakovník, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci jako náhradu za odstraněné nemovitosti podle § 14 odst. 1 zákona o půdě částku 985.238,- Kč s 3 % úrokem od 14. 12. 1992 do 15. 7. 1994 a s 16 % úrokem od 16. 7. 1994 do zaplacení (výrok označený římskou číslicí I.), těmto dvěma žalovaným uložil povinnost zaplatit státu společně a nerozdílně soudní poplatek 39.412,- Kč (výrok označený římskou číslicí III.) a nahradit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení (výrok označený římskou číslicí IV.). V odůvodnění rozsudku - ve shodě s citovaným názorem odvolacího soudu - odkázal na skutečnost, že pokud jde o první dva žalované, byl nárok žalobce shledán zcela po právu již mezitímním rozsudkem ze dne 13. 6. 1995, který nabyl právní moci dne 15. 7. 1995", takže o základu nároku bylo již pravomocně rozhodnuto a v konečném rozsudku je třeba rozhodnout pouze o výši uplatněného nároku". Výše nároku pak byla podle odůvodnění prvostupňového rozsudku zjištěna ze znaleckého posudku J. K. částkou 958.238,- Kč jako cena odstraněné nemovitosti ke dni 5. 1. 1950.

Zároveň okresní soud zastavil řízení o žalobě na zaplacení částky 985.238,- Kč s příslušenstvím proti 3. žalovanému P. f. ČR (výrok označený římskou číslicí II.) a vyslovil, že žalobce a 3. žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů řízení (výrok označený římskou číslicí V.). Tyto výroky byly důsledkem procesního úkonu, kterým žalobce vzal žalobu proti 3. žalovanému s jeho souhlasem zpět.

K odvolání 2. žalovaného, který namítal, že nemovitosti, za něž má být žalobci poskytnuta náhrada, nikdy nedržel a není též právním nástupcem JZD M. - uživatele předmětných nemovitostí, a požadoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a aby bylo rozhodnuto, že náhradu má poskytnout právní nástupce JZD M., rozhodoval ve věci Krajský soud v Praze. Ten rozsudkem ze dne 13. 1. 1998, č.j. 28 Co 595/97-79, rozhodl, že rozsudek okresního se v napadených výrocích, tj. ve výrocích ve vztahu žalobce a prvního a druhého žalovaného, potvrzuje". Tyto dva žalované také zavázal nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.

Odvolací soud především konstatoval, že mezitímním rozsudkem ze dne 13. 6. 1995, č.j. 3 C 70/93-17, rozhodl soud I. stupně, že nárok žalobce, co do základu je vůči 1. a 2. žalovanému v plném rozsahu po právu", že k dalšímu řízení byl dán výrok o výši nároku žalovaných a výrok o nákladech řízení", a že citovaný rozsudek nabyl právní moci dne 15. 7. 1995. Uvedl dále, že vzhledem k tomu, že soud je vázán pravomocným mezitímním rozsudkem, kdy vyslovil, že 1. a 2. žalovaní odpovídají za škodu způsobenou žalobci, je dána jejich společná odpovědnost podle ust. § 438 odst. 1 o. z.", takže soud se již nemůže zabývat tím, zda 2. žalovaný za způsobenou škodu odpovídá". Krajský soud pak uzavřel, že rozsudek soudu I. stupně byl odvolatelem napaden z důvodů, které nemohou být předmětem přezkoumání a výše pohledávky nebyla odvolatelem zpochybněna, ani k ní nebyly navrženy nové důkazy", a že i o příslušenství pohledávky a nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl zcela v souladu se zákonem".

Proti rozsudku odvolacího soudu podal 2. žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. Jako dovolací důvod uplatnil především výtku nesprávného právního posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu spatřoval v tom, že odvolací soud zavázal soud prvního stupně ve smyslu mezitímního rozsudku ze dne 13. 6. 1995 k respektování ust. § 438 o.z. o společné odpovědnosti, přičemž citovaný mezitímní rozsudek konstatoval, že nárok je po právu". Tímto rozsudkem však podle dovolatelova názoru soud pouze deklaroval to, že výrok o výši podílů vůči jednotlivým odpůrcům vynese později a nemínil odsuzovat odpůrce ke společné a nerozdílné odpovědnosti". Soud prvního stupně - pokračoval dovolatel - si byl vědom toho, že v tomto případě existuje zákonná cesse podle § 18a zákona o půdě, a podle něhož plnění za okresní úřady poskytuje Pozemkový fond. Dovolatel také namítal, že § 18a odst. 2 zákona o půdě určuje, jakým způsobem má být náhrada poskytnuta, že v žádném případě nepřichází v úvahu plnění jiné, a dovodil, že rozsudek soudu I. stupně měl být potvrzen pouze do výše 10.000,- Kč". Podle dovolatele je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s čl. 36 a též s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když skutečnost, že má být plněno jinak, než předepisuje zákon, vede k tomu, že účastník je nucen vyměňovat jednu věc za druhou, čímž mu vznikají náklady, jež by jinak - s ohledem na to, že zákonné plnění má stát zajisté připraveno - nevznikaly".

Další dovolací důvod uplatněný dovolatelem byl podřazen ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.; podle dovolatele odvolací soud porušil ustanovení čl. 95 odst. 1, věta prvá, Ústavy, ve spojení s § 212 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., když rozhodl tak, že celé plnění bude poskytnuto v penězích, aniž dal dovolateli prostor k vyjádření.

I po vynesení mezitímního rozsudku - pokračoval dovolatel - mohl okresní soud rozhodnout tak, aby příslušná zákonná ustanovení došla naplnění, návod Krajského soudu k striktnímu dodržení ust. § 438 o.z." však vedl k vynesení rozsudku, který 2. žalovaný napadl odvoláním, a který byl posléze odvolacím soudem potvrzen, přestože - podle dovolatele - v daném případě nebylo možno posuzovat předmětnou věc podle obecných ustanovení o společné odpovědnosti, ale podle přepisu speciálního, který tuto společnou odpovědnost vylučuje.



Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 4. 9. 1997, č.j. 3 C 70/93-69, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce v dovolacím vyjádření, v němž podrobně polemizoval s argumenty dovolatele, a zpochybnil také existenci řádného zastoupení dovolatele ve smyslu § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř., navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto a jemu přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky dovolacího řízení dle § 241 odst. 1, odst. 2 o. s. ř. (bylo doloženo, že za dovolatele jedná a dovolání sepsala jeho pracovnice s právnickým vzděláním), je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., splňuje formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolatel zde mylně - patrně v důsledku písařské chyby - odkazuje na § 241 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. - tedy na úpravu tohoto dovolacího důvodu platnou do 31. 12. 1995); současně je uplatněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř., který - pokud by byl prokázán - zakládá přípustnost dovolání i podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.

Ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán rozsahem dovolání i uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. K vadám uvedeným v § 237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolatel namítal existenci vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. (jiné vady tvrzeny nebyly a jejich existence se z obsahu spisu nepodává), zabýval se dovolací soud nejprve důvodností této námitky, dospěl však k závěru, že námitka neobstojí.

Vada řízení uvedená v § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spočívá v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. O odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu tohoto ustanovení jde od účinnosti zákona č. 238/1995 Sb. pouze tehdy, jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení (a nikoli při rozhodování), a byl-li tento postup nesprávný (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Za postup soudu v průběhu řízení" lze považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předcházela, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jímž byl průběh řízení zhodnocen. Skutečnost, že odvolací soud potvrdil jako věcně správný výrok ukládající dovolateli o povinnosti plnit žalobci v peněžité formě (což - podle dovolatele - odporovalo ustanovení čl. 95 odst. 1, věta prvá, Ústavy, ve spojení s § 212 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.), je důsledkem hodnotícího úsudku soudu, jenž se promítl přímo do rozhodnutí; nesprávný postup soudu v průběhu řízení" tedy založit nemůže. Ani tvrzení, že soud takto rozhodl, aniž dal dovolateli prostor k vyjádření", nemá oporu v obsahu spisu. Jak je z něho patrno, dovolatel měl v průběhu řízení před soudy obou stupňů vždy možnost přednášet a doplňovat své návrhy, vyjadřovat se k návrhům ostatních účastníků, shrnout své návrhy i vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci (srov. zejména obsah protokolů o jednání včetně protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 13. 1. 1998 na čísle listu 77). Pokud tedy v rámci návrhů a přednesů, které učinil, opřel dovolatel své negativní stanovisko k žalobě pouze o námitku nedostatku pasivní věcné legitimace (vycházející z tvrzení, že předmětné nemovitosti, za které je požadována náhrada podle zákona o půdě, nedržel), a nezpochybnil-li požadovanou výši náhrady, popř. formu, v jaké by měla být přisouzena, nešlo o důsledek nesprávného postupu soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., ale nedostatek procesní obezřetnosti účastníka, za který sám nese (procesní) odpovědnost.

Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř. nebyl uplatněn opodstatněně, zabýval tak další z důvodů uvedených dovolatelem - tvrzením, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Právní normou, o jejíž aplikaci nebo výklad jde, může být jak norma hmotněprávní, tak norma práva procesního. V daném případě byl dovoláním napaden právní názor odvolacího soudu, že soud je vázán pravomocným mezitímním rozsudkem, kdy vyslovil, že 1. a 2. žalovaní odpovídají za škodu způsobenou žalobci, je dána jejich společná odpovědnost podle ust. § 438 odst. 1 o. z.", takže soud se již nemůže zabývat tím, zda 2. žalovaný za způsobenou škodu odpovídá". Proti citovanému názoru klade dovolatel odlišný názor, podle něhož mezitímním rozsudkem soud pouze deklaroval to, že výrok o výši podílů vůči jednotlivým odpůrcům vynese později a nemínil odsuzovat odpůrce ke společné a nerozdílné odpovědnosti". Jde tedy především o výklad pojmu základ věci (nároku)" užitý v ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. a s tím související výklad ustanovení § 156 odst. 3 a § 159 odst. 2 o. s. ř.

Podle § 152 odst. 1 o. s. ř. rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. Rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci (§ 152 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu (§ 152 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Rozsudek o části věci je v odborné literatuře nazýván rozsudkem částečným, rozsudek o základu věci je pak označován jako rozsudek mezitímní. Podle § 156 odst. 3 o. s. ř. jakmile soud vyhlásí rozsudek, je jím vázán. Podle § 159 odst. 2 o. s. ř. je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky a pro všechny orgány (věta před středníkem).

K problematice výkladu pojmu základ věci" obsaženého v § 152 odst. 2 o. s. ř. uvádí publikace Občanský soudní řád. Komentář, I. díl, Panorama Praha 1985 (dále jen komentář"):

Právním základem nároku je přitom rozumět vše ostatní, co nelze podřídit pod pojem výše uplatněného nároku, jako například i otázku spoluzavinění žalobce uplatňujícího nárok na náhradu škody, otázku promlčení nebo zániku práva (srov. R V/1968 s. 42). Otázky, které náleží svou povahou k základu projednávané věci a které nebyly vyřešeny mezitímním rozsudkem, je ovšem vyloučeno řešit teprve v jednání a rozhodování o výši škody na ně navazující"( str. 670 - 671). Komentář dále uvádí, že výrok mezitímního rozsudku bude znít podle výsledku řízení tak, že uplatněný nárok je co do právního základu opodstatněn buď zcela, nebo jednou polovinou, jednou čtvrtinou apod., a že výrok o výši nároku a o nákladech řízení se zůstavuje rozsudku konečnému".

Právní názor, že mezitímním rozsudkem musí být rozhodnuto o všech právních otázkách, které se týkají základu projednávané věci, a že konečnému rozsudku zůstává vyhrazena toliko výše nároku, vyslovil (s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem z 21. 3. 1995, sp. zn. 11 Co 502/94, uveřejněný pod číslem 44/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 85/96. Ve stejném rozsudku dále uvádí, že otázka způsobu požadované náhrady ... pak s (pouhou) výší nároku ztotožnitelná není". (V uvedeném sporu šlo - shodně jako v této věci - o náhradu za odstraněné nemovitosti podle § 14 zákona o půdě). V rozsudku ze dne 20. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1061/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 1998 pod poř. č. 121, pak Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí o (právním) základu nároku není jen rozhodnutím o všech právních otázkách, jež se týkají základu (nikoli výše) uplatněného nároku, ale že je v první řadě rozhodnutím o skutkovém základu sporu (skutkovém ději), kterým je uplatněný nárok charakterizován a z nějž jediného se právní posouzení základu může odvíjet.

Citované právní názory dovolací soud sdílí, když zároveň nemůže pominout skutečnost, že občanský soudní řád nedovoluje mezitímní rozsudek dalším, tj. konečným rozsudkem změnit, zrušit, či jinak omezit jeho účinky, neboť pro každý rozsudek, tedy i pro rozsudek mezitímní platí, že soud je jím vázán okamžikem jeho vyhlášení (§ 156 odst. 3 o. s. ř.), a že výrok pravomocného rozsudku je pro soud i účastníky řízení závazný (§ 159 odst. 2 o. s. ř.).

Z uvedeného vyplývá, že pokud žalobce požadoval žalobou proti oběma žalovaným, aby mu společně a nerozdílně poskytli náhradu za odstraněné nemovitosti podle § 14 zákona o půdě v peněžité formě, a pokud mezitímním rozsudkem (§ 152 odst. 2 o. s. ř.), který nabyl právní moci, nebyla vyslovena partitivní odpovědnost žalovaných, ale naopak bylo rozhodnuto, že nárok žalobce co do základu je vůči 1. a 2. žalovanému v plném rozsahu po právu, byla tím vyřešena (v souladu s žalobním požadavkem - tedy kladně), jak otázka navrhované solidarity plnění žalovaných, tak otázka způsobu poskytnutí náhrady. Toto řešení, proti němuž se tehdy 2. žalovaný cestou řádného opravného prostředku - tedy odvoláním proti rozsudku o základu věci - neohradil, ač tak bezpochyby učinit mohl, je nutno považovat za nezvratné v tom smyslu, že konečným rozsudkem mohl soud ve věci samé rozhodovat pouze o výši peněžitého plnění (nikoli tedy ještě o míře odpovědnosti jednotlivých žalovaných, či o tom, zda požadovaná náhrada má být poskytnuta v peněžní formě nebo jiným způsobem.

Právní posouzení, na němž napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá, a které dovolatel učinil předmětem dovolacího přezkumu, je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu posouzením správným.

Dovolacímu soudu tak nezbylo mu tak, než podle § 243b odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. dovolání 2. žalovaného zamítnout.

Podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšný dovolatel povinen nahradit procesně úspěšnému žalobci náklady vynaložené na právní zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Uvedené náklady tvoří především odměna advokáta za jeden úkon právní služby, spočívající v sepisu dovolacího vyjádření (§ 11 odst. 1 písm. k/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), vypočtená podle § 7 citované vyhlášky částkou 7.725,- Kč (částka 5.750,- Kč z požadovaných 200.000,- Kč a 25,- Kč za každých započatých 10.000,- Kč z částky přesahující 200.000,- Kč, tj. 79 x 25,- Kč), a také paušální náhrada hotových výloh advokáta 75,- Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky); celkově tedy bylo na nákladech dovolacího řízení žalobci přiznáno 7.800,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. června 2000

JUDr. Hana M ü l l e r o v á, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová