24 Cdo 1083/2000
Datum rozhodnutí: 25.07.2000
Dotčené předpisy:




24 Cdo 1083/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Hany Müllerové a JUDr. Jiřího Spáčila,CSc., v právní věci žalobce F. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. s. N., v likvidaci, zastoupenému advokátem, o převod stavby vlastníkovi pozemku, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 2 C 1253/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.2.2000, čj. 8 Co 880/99-357, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozhodl rozsudkem ze dne 4.12.1998, čj. 2 C 1253/93-303, že do vlastnictví žalobce se převádí stavba kiosku ve vlastnictví žalovaného, vystavěná na stavebních parcelách č. 94/1, o výměře 57 m2, a č. 94/2, o výměře 55 m2 v katastrálním území M. Návrh na převod dalších staveb do vlastnictví žalobce zamítl, a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Návrh žalobce posoudil podle ustanovení § 22 odst. 8 zákona č.229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen zákon o půdě ), přičemž za rozhodující okolnost považoval výši nároku žalobce za nevypořádaný transformační podíl, který převyšoval cenu kiosku, zatímco u ostatních staveb, jejichž převod žalobce rovněž požadoval, potřebnou výši nedosahoval.

Krajský soud v Českých Budějovicích na základě odvolání obou stran změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl i v části, která se týkala převodu stavby kiosku; ve zbývající části řízení zastavil v důsledku zpětvzetí odvolání žalobce. Vypořádal se s právní skutečností, že řízení bylo ze zákona přerušeno od 8.12.1998, kdy byl prohlášen konkurs na majetek žalovaného, do dne 19.11.1999, kdy pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo správci konkursní podstaty žalovaného uloženo vyloučit ze soupisu konkursní podstaty stavbu kiosku s příslušenstvím. Ke zpětvzetí odvolání žalobce došlo v důsledku toho, že zbývající stavby byly zařazeny do konkursní podstaty žalovaného a žalobce své nároky uplatnil v rámci konkursního řízení.

Odvolací soud považoval za rozhodující z hlediska nároku podle ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě, aby stavba, jejíhož převodu se žalobce domáhá, byla ve svém celku umístěna na pozemku žalobce. Tak tomu v daném případě není. Podle zjištění soudu, které učinili účastníci nesporným, je stavba situována zčásti na pozemku žalobce, zčásti na pozemku manželů Kolářových, kteří o převod kiosku rovněž projevili zájem, a s nimiž již žalovaný dříve uzavřel smlouvu o převodu této nemovitosti. Žalovaný přitom přihlížel k tomu, že kiosek tvoří součást souboru tábořiště M., k němu náleží sociální zařízení a čistička odpadních vod, jež byly vydány spolu s pozemkem manželům K. Podle závěru odvolacího soudu nelze ani jazykovým výkladem dovodit, že by postup podle ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě bylo možno použít i pro případ, že se na pozemku nachází pouze část stavby. Odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně neuložil žádnému z účastníků, náhradu nákladů odvolacího řízení úspěšnému žalovanému nepřiznal s odkazem na ustanovení § 150 o.s.ř. Přitom přihlédl k okolnostem případu, kdy stavba kiosku je na pozemcích dvou vlastníků v důsledku postupu P. f. ČR, a k jednání žalovaného, který s žalobcem opakovaně jednal o vykrytí jeho transformačních nároků, a to i převodem stavby kiosku, na druhé straně pak uzavřel smlouvu o jeho převodu s třetími osobami.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 30.3.2000. Proti němu podal žalobce dovolání, jež napadá správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, i když své námitky chybně podřadil pod ustanovení § 241 odst. 3 písm.c) o.s.ř., včetně blíže nekon-kretizovaného tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle jeho názoru odvolací soud nepřihlédl k tomu, že předmětem sporu je stavba dočasná, která nedojde-li k dohodě s vlastníkem pozemku bude muset být v roce 2005 odstraněna. Nadto je třeba přihlédnout k tomu, že na pozemku žalobce se nachází hlavní část stavby, kdežto na pozemku třetích osob se nachází veranda a jedna odmontovatelná část stavby. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Na závěr požádal o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu s odůvodněním, že podle jeho zjištění u katastrálního úřadu se předmětný kiosek převádí třetím osobám.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že odvolací soud rozhodl ve věci správně a vypořádal se s výkladem ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě, a to v souladu s judikaturou vyšších soudů. Argumentace, že jde o stavbu dočasnou, nesouvisí s právním posouzením věci, a navíc je použitelná i proti žalobci. Podle geometrického plánku, jehož správnost účastníci nezpochybňují, stojí větší část stavby na pozemku, který žalobci nepatří. Nelze ani relevantně rozlišovat mezi stavbou hlavní a přístavbou, které tvoří jednu nemovitost. Navrhl proto, aby dovolání bylo zamítnuto.

Dovolání splňuje náležitosti ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm.a) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů ( § 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Právní závěr soudu není správný, jestliže soud aplikoval na daný právní vztah právní předpis, který takový právní vztah neupravuje,. nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Dovolací soud se již opakovaně zabýval výkladem ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě, a to i z hlediska, zda je možno vyhovět návrhu na převod vlastnictví ke stavbě, která stojí na více pozemcích, z nichž některý není ve vlastnictví navrhovatele převodu. V rozsudku ze dne 26.2.1998, sp. zn. 3 Cdon 1364/96, vyslovil právní názor, že návrhu na vydání rozhodnutí o převodu stavby do vlastnictví vlastníka pozemku dle § 22 odst. 8 zákona o půdě nelze vyhovět, leží-li stavba na pozemcích více vlastníků, kteří požadují její převod do svého vlastnictví, a mezi nimiž nedošlo k dohodě.

Rovněž další rozsudek Nejvyššího soudu, zabývající se touto problematikou, vychází z tohoto právního názoru. Jde o rozsudek ze dne 25.3.1997, sp.zn. 2 Cdo 331/96, uveřejněný v publikaci Zemědělské restituce a soudní praxe ( C.H.Beck, 1998). V něm je vysloven názor, že ustanovení § 22 odst. 8 zákona o půdě zcela nevylučuje, aby soud vyhověl žalobě na vyslovení převodu vlastnictví ke stavbě na vlastníka pozemku, i když stavba stojí na pozemcích více vlastníků, soud však musí vždy věc posuzovat s přihlédnutím ke stanovisku dalších vlastníků pozemků a k možnostem účelného využití pozemků a stavby na nich zřízené, jakož i k dalším okolnostem věci.

Z uvedených judikátů Nejvyššího soudu vyplývá, že vyhovět návrhu na převod stavby za situace, že stavba je situována i na pozemku jiného vlastníka, lze spíše výjimečně, za předpokladu, že vlastník dalšího pozemku, na němž stavba stojí, s takovým řešením souhlasí, a s přihlédnutím k dalším závažným okolnostem případu. Z hlediska ustanovení § 22 odst. 8 zákona půdě naopak nejsou rozhodující hlediska uvažovaná ve stavebních předpisech, tj. zda jde o stavbu dočasnou nebo trvalou, nebo jak byla stavba charakterizována po stránce technické.

Rozsudek odvolacího soudu je v plném souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, protože odvolací soud vzal v úvahu, že vlastníci druhého pozemku, na němž předmětná stavba je vybudována, s jejím převodem na žalobce nesouhlasí, když sami požadují její převod do svého vlastnictví.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je správný a dovolání zamítl podle ustanovení § 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.

S ohledem na výsledek dovolací řízení nerozhodoval již dovolací soud zvlášť o návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.

Při rozhodování o nákladech dovolacího řízení vzal dovolací soud v úvahu obdobná hlediska jako soud odvolací, a při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení použil rovněž ustanovení § 150 o.s.ř., podle něhož soud nepřizná úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů řízení, jsou-li pro takový postup důvody hodné zvláštního zřetele ( § 243b odst. 4,

§ 224 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. července 2000

JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková