23 Odo 1622/2006
Datum rozhodnutí: 29.01.2009
Dotčené předpisy:





23 Odo 1622/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně H. b., a.s. (dříve Č. h. b., a.s.), zastoupené JUDr. I. S., advokátkou, proti žalované Č. r. M. p. m. r., zastoupené prof. JUDr. M. B., advokátem, o zaplacení částky 8 598 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 58/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č. j. 13 Co 78/2006-106, takto:


Dovolání se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :





Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním a částečným rozsudkem ze dne 11. října 2005, č. j. 17 C 58/2002-79, rozhodl, že základ žalobou uplatněného nároku vztahujícího se k období od 21. 9. 1998 do 30. 9. 1998 je opodstatněný (výrok pod bodem I), žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 8 392 216,20 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 1999 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a konstatoval, že o výši důvodně uplatněného nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 22. 12. 1995 s Ministerstvem financí ČR a Ministerstvem hospodářství ČR smlouvu o zprostředkování státní finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby a o zajištění kontroly dodržování podmínek podpory. Dnem 1. 1. 2001 zanikla právní subjektivita ministerstev a do jejich práv a povinností plynoucích z uvedené smlouvy vstoupil podle § 52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, stát, za něhož podle § 21a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) vystupuje před soudem organizační složka státu příslušná podle zvláštního předpisu. Protože v této věci se předmět sporu týká realizace politiky bydlení formou hypotečního úvěrování bytové výstavby, která ve smyslu § 14 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, spadá do působnosti Ministerstva pro místní rozvoj ČR, je toto ministerstvo organizační složkou státu příslušnou za stát v této věci ve smyslu zmíněného § 21a odst. 1 o. s. ř. jednat. Výše uvedenou smlouvou strany upravily vzájemná práva a povinnosti při provádění vládního nařízení č. 244/1995 Sb., kterým se stanoví podmínky státní finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby. Vztahy mezi orgány státu a h. b. byly upraveny v ustanovení § 7 odst. 1 uvedeného vládního nařízení, podle něhož vyúčtování podpory předkládá hypoteční banka ministerstvu za uplynulý měsíc v měsíci následujícím, a to v termínu stanoveném tímto ministerstvem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení náležitosti vyúčtování stanoví ministerstvo, které podle odstavce 3 tohoto ustanovení poukáže měsíčně finanční prostředky h. b. na základě předloženého vyúčtování. Uvedený právní předpis však neupravil právní vztah mezi státem a hypoteční bankou, v dané věci žalobkyní, na jehož základě by byla banka oprávněna, popř. povinna pro stát zajišťovat poskytování finanční podpory adresátům této podpory. Tento vztah vznikl až na základě předmětné smlouvy z 22. 12. 1995, podle něhož byla žalobkyně povinna nabízet a sjednávat úvěrové smlouvy k účelům uvedeným v § 2 a § 3 vládního nařízení č. 244/1995 Sb. a dále se zavázala poskytovat ministerstvům údaje o klientech, s nimiž tyto smlouvy uzavřela, inkasovat od ministerstva peněžní prostředky představující státní podporu adresovanou těmto klientům a tuto jim vyplácet. Žalobkyně se také zavázala, že bude od jednotlivých klientů po celou dobu úvěru vyžadovat dodržování podmínek stanovených v nařízení vlády č. 244/1995 Sb. a toto kontrolovat. Vztah účastníků řízení posoudil soud prvního stupně podle § 261 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ), podle něhož se obchodním zákoníkem řídí i vztahy mezi státem a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. Předmětná smlouva z 22. 12. 1995 není podle závěru soudu prvního stupně smlouvou o zprostředkování, neboť sjednaný závazek žalobkyně nezahrnoval povinnost vyvíjet ve smyslu § 642 ObchZ činnost k tomu, aby žalovaná sama mohla se svými klienty uzavírat smlouvy, ani závazek žalované za sjednanou činnost platit žalobkyni provizi. Nejde přitom ani o smlouvu mandátní podle § 566 odst. 1 ObchZ a násl. pro absenci ujednání o úplatě. Povinnost žalobkyně byla dojednána jako neúplatná, takže nepřicházela v úvahu ani aplikace § 566 odst. 2 ObchZ, podle kterého je-li záležitost předmětem podnikatelské činnosti mandatáře, má se za to, že úplata byla smluvena. Tato vyvratitelná právní domněnka se uplatní pouze za situace, když nebude prokázáno, že vůle smluvních stran směřovala k tomu, aby sjednaná činnost byla mandatářem provedena bezplatně. Soud prvního stupně však dovodil, že v daném případě bylo úmyslem smluvních stran úplatnost smlouvy nesjednat. Samotná smlouva o úplatě za provedenou činnost nehovoří, žalobkyně sama od uzavření smlouvy v roce 1996 nikdy vůči žalované žádný požadavek na zaplacení úplaty nevznesla a nikdy jí taková odměna vyplacena nebyla. Na rozdíl od požadavku na náhradu nákladů, jež jí vznikly v souvislosti s plněním jejího závazku, případný nárok na vyplacení odměny nebyl nikdy ani předmětem jednání, jež byla mezi účastnicemi v minulosti vedena. Poprvé se žalobkyně o možném nároku na odměnu zmiňuje až v nyní projednávané žalobě z roku 2001, současně však dodává, že tuto odměnu vůči žalované požadovat nehodlá. Takový přístup žalobkyně nemůže svědčit o ničem jiném, než že žalobkyně od počátku k uzavřené smlouvě přistupovala jako ke smlouvě bezúplatné. Úplata mezi stranami byla sjednána až v navazující mandátní smlouvě o zabezpečování poskytování prostředků státní finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby klientům banky a o zajištění kontroly dodržování podmínek podpory ze dne 12. 10. 1998. Soud prvního stupně proto posoudil předmětnou smlouvu účastníků podle § 724 a násl. občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) jako smlouvu příkazní, protože sjednání úplaty není podstatnou náležitostí tohoto smluvního typu. Soud prvního stupně vyšel z § 728 ObčZ, podle něhož je příkazce povinen, není-li to dohodnuto, což v tomto případě nebylo, poskytnout příkazníkovi předem na jeho žádost přiměřené prostředky nezbytné ke splnění příkazu a nahradit příkazníkovi potřebné a užitečné náklady vynaložené při provádění příkazu, a to i když se výsledek nedostavil. V dané věci šlo na straně žalobkyně o výdaje na administrativní opatření, výdaje při zavádění nového systému, zajišťování kontroly dodržování povinností ze strany klientů v souvislosti s čerpáním státní podpory. Soud prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou, a to ohledně nákladů vynaložených v době od 1. 9. 1996 do 20. 9. 1998. Na věc dopadá ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ ve znění platném do konce roku 2000, tedy platné v době, za kterou se žalobkyně domáhala sporné úhrady, podle něhož se příkazní smlouva řídila pouze ustanoveními občanského zákoníku, a to včetně ustanovení o promlčení. Podle § 101 ObčZ je tedy promlčen nárok na úhradu nákladů vzniklých v době delší tří let před podáním žaloby, která došla soudu prvního stupně dne 21. 9. 2001, takže nepromlčen zůstal nárok na úhradu nákladů za osm pracovních dnů měsíce září 1998, jež činily podle požadavku žalobkyně celkem 205 908,80 Kč; nárok uplatněný žalobkyní nad tuto částku je promlčen. Soud prvního stupně přitom nedospěl k závěru, že žalovaná v minulosti dluh uznala co do důvodu i výše. Její přípisy zaslané žalobkyni sice nezpochybňují oprávněnost požadavku na náhradu škody, obligatorní náležitosti uznání závazku uvedené v § 110 odst. 1 ObčZ však žádný z přípisů neobsahuje. Podle závěru soudu prvního stupně nemůže žalobkyně žádat spornou částku ani z titulu náhrady škody, neboť jde o zákonný nárok dle § 728 ObčZ vzniklý žalobkyni již během plnění povinností ze smlouvy ze dne 22. 12. 1995 a nikoliv až když žalovaná nerespektovala výzvu žalobkyně a tyto náklady nezaplatila.


K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2006 č. j. 13 Co 78/2006-106 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shledal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jako postačující k vydání rozhodnutí v daném rozsahu a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Doplnil pouze odkaz na § 269 odst. 1 ObchZ, podle něhož ustanovení upravující v hlavě II této části zákona jednotlivé typy smluv se použijí jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. Tento obsah tedy musí mít každá konkrétní smlouva jako nezbytné minimum, aby šlo o smlouvu daného typu upraveného obchodním zákoníkem. V dané věci je rozhodující, že úplatnost je podstatným znakem mandátní smlouvy uzavřené podle § 566 a násl. ObchZ; soud prvního stupně proto správně smlouvu z 22. 12. 1995 posoudil jako smlouvu příkazní uzavřenou podle § 724 ObčZ s tím, že celý vztah se v souladu s § 261 odst. 6 větou prvou ObchZ v tehdy platném znění (do konce roku 2000) řídil občanským zákoníkem. Na rozdíl od této smlouvy obsahuje na ni navazující smlouva ze dne 12. 10. 1998 v článku IV ujednání o úplatě za výkon povinností žalobkyně při zabezpečení poskytování prostředků státní finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby, a proto jde o smlouvu mandátní podle § 566 a násl. ObchZ. K počátku běhu promlčecí lhůty podle § 101 ObčZ, podle něhož platí tříletá promlčecí doba a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, odvolací soud doplnil, že toto právo mohla žalobkyně uplatnit poprvé následujícího dne po vzniku dluhu, kdy mohla vyvolat jeho splatnost a tak své právo vykonat. Proto rozhodným dnem pro počátek běhu promlčecí doby je den, který následuje po vzniku takto sjednaného právního vztahu, nikoli den, kdy nastala splatnost dluhu (prvý den po požádání věřitele). Uplatněný nárok je proto do výše 8 392 216,20 Kč promlčen a nepromlčen zůstal pouze nárok na úhradu nákladů vynaložených v době od 21. do 30. 9. 1998.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam a uvedla, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v posuzování promlčecí doby uplatněného nároku podle občanského zákoníku, tedy v tříleté době, když nárok měl být podle jejího názoru posuzován podle zákoníku obchodního, tedy ve čtyřleté promlčecí době. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyla sjednána odměna žalobkyně. Tuto odměnu ve skutečnosti představoval úrok, který je odměnou žalobkyně jako banky, která úvěr poskytla. Když na část úroku dává peníze příjemci hypotečního úvěru stát, tak tím stát přebírá od příjemce úvěru jeho závazek zaplatit bance odměnu. Tuto část odměny hradí bance stát a to je ta odměna, kterou odvolací soud pominul, když se zabýval tím, zda banka za svou činnost podle předmětné smlouvy dostávala úplatu. Tuto úplatu žalobkyně dostávala již podle vládního nařízení č. 244/1995 Sb., a proto ji nesjednávala v předmětné smlouvě. Dovolatelka dále poukázala na § 263 odst. 1 ObchZ, v němž není úprava mandátní smlouvy obsažena jako ustanovení, od kterého se účastníci nesmějí odchýlit; z toho dovozuje, že je možno sjednat i bezúplatnou mandátní smlouvu. Podle § 261 odst. 2 ObchZ je vztah žalobkyně a žalované vztahem obchodněprávním a podle názoru dovolatelky je k vyvázání se z tohoto vztahu nutný souhlasný projev vůle obou stran, takový však v dané věci není, naopak si banka a stát jako účastníci předmětné smlouvy byli zcela jasně vědomi, že sjednávají činnost při zabezpečování veřejných potřeb, s čímž zákon kogentně spojuje obchodněprávní režim tohoto jejich vztahu a neprojevili vůli tento režim změnit na občanskoprávní. Jako další argument pro aplikaci obchodního zákoníku na vztah účastníků řízení označila dovolatelka použití výkladových pravidel stanovených v § 266 ObchZ, když před analogií práva má přednost analogie zákona, v dané věci tedy obchodního zákoníku. Pokud ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ v jeho znění účinném do 31. 12. 2000 stanovilo, že smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona, a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku, nestanovilo, že také nároky vzniklé z těchto smluv se posuzují podle občanského zákoníku. Odvolací soud tak vyložil § 261 odst. 6 ObchZ ve znění účinném do 31. 12. 2000 nepřípustně extenzivně, když občanskoprávní režim smluv v něm uvedených vztáhl také na nároky vzniklé z těchto smluv, když takovou úpravu toto ustanovení neobsahovalo. Důvodem pro aplikaci obchodního zákoníku v dané věci je podle názoru dovolatelky i to, že vztah státu a banky by se řídil obchodním zákoníkem také v případě, že by došlo k uzavření neplatné smlouvy, a vznikl by mezi účastníky vztah založený na nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jak judikoval Nejvyšší soud České republiky. Žalobkyně na podporu svého názoru, že předmětná smlouva je smlouvou mandátní, přiložila rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Cm 335/2001, v němž podle žalobkyně Městský soud v Praze jako soud prvního stupně posoudil co do podstaty shodnou smlouvu mezi K. b. a.s. a Českou republikou jako smlouvu mandátní. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry soudů obou stupňů. Předmětná smlouva účastníků není smlouvou mandátní, a to zejména proto, jak uzavřel odvolací soud, že neobsahovala nezbytné podstatné části takové smlouvy. Podle názoru žalované nebyla ve smlouvě sjednána ani úhrada nákladů spojených s činností žalobkyně v oblasti poskytování státní podpory, ani odměna za takovou činnost. Takové ujednání ani ve smlouvě o zprostředkování nemohlo být obsaženo až do 14. 10. 1999, kdy nabylo účinnosti vládní nařízení č. 226/1999 Sb., kterým bylo změněno nařízení vlády č. 244/1995 Sb. Žalovaná je přesvědčena, že smlouva účastníků byla uzavřena jako smlouva nepojmenovaná. Žalovaná má za to, že dovolání žalobkyně není důvodné a oba soudy rozhodly správně.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání může podat jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jejích právech (jde o tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není subjektivně přípustné v části, ve které odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně v jeho části pod bodem I, kterým bylo mezitímním rozsudkem rozhodnuto, že základ žalobou uplatněného nároku vztahujícího se k období od 21. 9. 1998 do 30. 9 1998 je opodstatněný.


Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.


Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými dovolacími důvody. Podstatou dovolacích námitek žalobkyně je její názor, že smlouvu účastníků ze dne 22. 12. 1995 je nutno posuzovat jako smlouvu mandátní uzavřenou podle § 566 a násl. ObchZ.


Dovolatelce je nutno přisvědčit v tom, že její vztah se žalovanou je vztahem státu a podnikatelky při její podnikatelské činnosti, který se týká zabezpečování veřejných potřeb, tedy vztah, který podle § 261 odst. 2 ObchZ podléhá režimu obchodního zákoníku. Pro právní posouzení smlouvy, kterou účastnice dne 22. 12. 1995 uzavřely, však není uvedená charakteristika postačující. Jak vyplývá z ustanovení § 269 odst. 1 ObchZ, použije se ustanovení upravující v hlavě II části třetí obchodního zákoníku jednotlivé typy smluv jen na smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv. Jde o nutný obsah určující podstatu a charakter smlouvy a jak správně uzavřel odvolací soud, tento obsah musí mít každá konkrétní smlouva jako nezbytné minimum, aby šlo o smlouvu daného typu upraveného obchodním zákoníkem. (Srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník, Komentář, 11. vydání, Praha, C. H. Beck, 2006, str. 998.) V případě, že příslušná smlouva nebude mít uvedené nezbytné minimum, ze kterého by vyplývalo, že jde o smlouvu určitého typu upraveného obchodním zákoníkem, může se jednat o smlouvu upravenou občanským zákoníkem nebo půjde o inominátní smlouvu. Jak však Nejvyšší soud již judikoval např. v rozsudku ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. 22 Cdo 522/2001, který byl publikován v Soudních rozhledech pod č. 12/2002, uzavřou-li účastníci smlouvu, jejíž podstatné náležitosti lze podřadit pod některý ze smluvních typů upravených v občanském zákoníku, řídí se tato smlouva kogentními a, pokud účastníci ve smlouvě nedohodli něco jiného, i dispozitivními ustanoveními občanského zákoníku upravujícími daný typ smlouvy; nejde o smlouvu nepojmenovanou. V posuzované věci dospěl odvolací soud v návaznosti na uvedený výklad k závěru, že smlouva o zprostředkování státní finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby ze dne 22. 12. 1995 neobsahuje ve smyslu § 566 odst. 1 ObchZ ujednání o úplatě, které je podstatnou částí mandátní smlouvy, jak z tohoto ustanovení vyplývá (mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu). Tento závěr je plně v souladu s citovanými ustanoveními § 261 odst. 2 a § 566 odst. 1 ObchZ a odvolací soud nepochybil ani v navazujícím právním závěru o posouzení uvedené smlouvy jako smlouvy příkazní, která je upravena v ustanovení § 724 a násl. ObčZ. Nemůže jít přitom ani o smlouvu inominátní, neboť tato smlouva naplňuje znaky smluvního typu podle ustanovení § 724 a násl. ObčZ, tedy smlouvy příkazní.


Pokud dovolatelka dovozuje, že ujednání o úplatě v předmětné smlouvě nechybí s ohledem na skutečnost, že žalobkyně jako banka za poskytnutý úvěr obdrží úrok, který je její odměnou, nejde ve skutečnosti o sjednaný obsah smlouvy, nýbrž o posouzení ekonomických výsledků jejího hospodaření. Tento úrok přitom žalobkyně neobdrží od žalované, ale od strany úvěrové smlouvy, která prostřednictvím banky obdrží příspěvek státní finanční podpory (tak tento mechanismus popisuje v žalobě i žalobkyně).


Dovolatelka se mýlí, pokud v rozporu s uvedeným tvrzením dovozuje, že úplata sjednána nebyla, neboť šlo o bezúplatnou smlouvu mandátní , což obchodní zákoník podle jejího názoru umožňuje vzhledem k dispozitivní úpravě mandátní smlouvy v § 566 a násl. ObchZ. Jak správně dovodil odvolací soud, je ujednání o úplatě jednou z podstatných částí mandátní smlouvy.


Konstantní judikatuře odpovídá i závěr odvolacího soudu, že v případě naplnění podmínek ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ ve znění účinném do 31. 12. 2000 se občanským zákoníkem řídil celý závazkový vztah. Ke změně došlo až novelou obchodního zákoníku provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. účinnou od 1. 1. 2001, když novelizovaná úprava omezuje použití úpravy občanského zákoníku jen na zvláštní ustanovení daná občanským zákoníkem pro tento smluvní typ, přičemž ve všem ostatním platí obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem.


Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 35 Odo 619/2002 učiněný dovolatelkou v této souvislosti je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí řeší vztah z bezdůvodného obohacení.


Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud neřešil právní otázku není v rozporu s hmotným právem.


Nejvyšší soud nedospěl ani k závěru, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam i z hlediska dalších kritérií vymezených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť se odvolací soud zabýval a musel zabývat konkrétními smluvními podmínkami, což představuje vždy otázku posouzení konkrétního případu. Jeho rozhodnutí nemůže mít obecný dopad na případy obdobné povahy, přičemž nejde o právní otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nejde ani o otázku rozdílně řešenou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, takže rozhodnutí nemá potřebný judikatorní přesah.


Napadený rozsudek odvolacího soudu tudíž nemá z hlediska uplatněných dovolacích důvodů po právní stránce zásadní význam ani ve zbývající části týkající se potvrzujícího výroku ohledně zamítnutí nároku na zaplacení částky 8 392 216,20 Kč s příslušenstvím.


Dovolání tudíž není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) a c) o. s. ř. odmítl.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 29. ledna 2009


JUDr. Zdeněk D e s


předseda senátu