23 Cdo 99/2015
Datum rozhodnutí: 25.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013, § 136 o. s. ř.



23 Cdo 99/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Pierrea, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Papírníkova 617/7, PSČ 142 00, IČO 45790027, zastoupené JUDr. Taťánou Chvalovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 18, PSČ 130 00, proti žalované KRONEX, s.r.o., se sídlem v Kotojedech 56, okres Kroměříž, PSČ 767 01, IČO 25583921, zastoupené JUDr. Jiřím Kroftou, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Železné lávky 568/10, PSČ 118 00, o zaplacení částky 104 049 EUR, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 32/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2014, č. j. 12 Cmo 67/2014-283, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 875 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Taťány Chvalové, advokátky, se sídlem v Praze 3, náměstí Jiřího z Poděbrad 18, PSČ 130 00.


O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 4. října 2013, č. j. 39 Cm 32/2010-237, opětovně zamítl žalobu na zaplacení částky 104 049 EUR (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako odesílatel objednala u žalované objednávkou ze dne 3. listopadu 2004 č. 401166 přepravu blíže nespecifikovaných zimních oděvů v kartonech z Prahy 10 do Itálie (Říma) s datem nakládky dne 4. listopadu 2004, s neuvedeným datem vykládky a s navrhovanou cenou přepravy ve výši 42 000 Kč plus DPH. V dodacím listu č. 035 ze dne 4. listopadu 2004 byla jako dodavatel zboží označena společnost VIGASS S. R. O. , (jedná se o VIGASS CO. LTD s.r.o., se sídlem v Ostravě Staré Bělé, Korandova 768/13, PSČ 724 00, IČO 26831643, dále jen VIGASS ) a odběratel společnost BETEL SRL se sídlem v Římě a jako předmět dodávky označen dámský svetr . Uvedené skutečnosti byly mezi účastníky nesporné, stejně jako skutečnost, že žalovaná z celkového počtu 571 kartonů předala příjemci zásilky pouze 350 kartonů a 221 kartonů chybělo. Z nákladního listu ani z dodacího listu č. 035, který byl k němu připojen, však nebylo možno zjistit žádné konkrétnější údaje o přepravovaném zboží (o jeho druhu, jakosti, o počtu svetrů v jednotlivých kartonech, ceně apod.). Výše škody byla žalobkyní dovozována z dopisu společnosti VIGASS, který jí dne 27. ledna 2005 zaslala, v němž sdělila, že jí vznikla krádeží 221 kartonů zboží škoda o 15 % nižší než částka fakturovaná našemu italskému odběrateli a škodu vyčíslila částkou 104 049 EUR. Z žalobkyní navrhovaného důkazu prohlášením společnosti VIJA TRANS s.r.o. soud prvního stupně zjistil, že tato společnost potvrdila, že při přepravách, které provádí, se používají typizované kartóny a svetry jsou do nich vkládány v počtu 60 kusů, a že takto jsou baleny i jinými obchodníky, resp. i výrobci. Nedostatek důkazů se soud prvního stupně pokusil zhojit postupem podle § 128 a § 129 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a vyzval společnost VIGASS k předložení dokladů o tom, jaké konkrétní zboží předala žalobkyni k přepravě a jaká byla jeho kupní cena, včetně dokladů o jakosti, počtu, výrobci apod. a k předložení nabývacích dokladů, faktur apod. Na to reagoval jeden ze společníků VIGASS dopisem ze dne 15. července 2013, v němž sdělil, že jednatel společnosti již před delší dobou odcestoval do Vietnamu, termín jeho návratu není znám a podepsaný společník není schopen požadované doklady soudu poskytnout. Za této situace již soud prvního stupně neustanovil znalce z oboru ekonomika ke zjištění hodnoty ztracené zásilky, neboť nebylo vyjasněno, jaké konkrétní zboží ztracené kartóny obsahovaly, a znalci nemohl být zadán dostatečně určitý úkol.
V právním posouzení věci vycházel soud prvního stupně ze závazného právního názoru odvolacího soudu v jeho zrušovacím rozsudku ze dne 19. ledna 2012, č.j. 12 Cmo 267/2011-183, že mezi účastníky byla uzavřena podle § 630 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) smlouva o přepravě věci podléhající Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) uveřejněné ve Sbírce zákonů vyhláškou č. 11/1975 Sb. (dále jen Úmluva CMR ), a že po případném doplnění tvrzení a důkazů žalobkyní podle § 118a o. s. ř. lze stanovit výši náhrady podle článku 23 Úmluvy CMR, případně postupem podle § 136 o. s. ř. Soud prvního stupně však konstatoval, že žalobkyně ani po výzvě podle § 118a o. s. ř. neuvedla o povaze a jakosti přepravovaného zboží nic bližšího kromě předpokládané hmotnosti jednoho kusu a nemohl proto postupovat podle § 136 o. s. ř., neboť pro tento postup chyběl alespoň nějaký základní rámec, v němž se úvahy podle uvedeného ustanovení mohou pohybovat. Výši škody nebylo možno dovodit ani postupem podle článku 23 odst. 2 Úmluvy CMR, neboť ani po výzvě soudu podle § 128 a § 129 odst. 2 o. s. ř. nebylo doloženy nabývací či daňové doklady k předmětnému zboží, které by měly být u legálně podnikajícího subjektu zcela běžně dostupné. Uzavřel, že oprávněnost požadavku žalobkyně na náhradu škody za ztracenou zásilku podle článku 23 odst. 1 a 2 Úmluvy tak nebyla v řízení prokázána.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. srpna 2014, č. j. 12 Cmo 67/2014-283, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu, kterým byla žaloba na zaplacení částky 104 409 EUR zamítnuta, změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 40 830,68 EUR, a ve zbývající části zamítavého výroku o zaplacení 63 218,31 EUR tento výrok potvrdil, změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ohledně ztráty části přepravované zásilky odkázal také na protokol č. EFCS112004900922 ze dne 9. listopadu 2004 sepsaný italskou policií o odcizení části zásilky; ztráta 221 kartonů se zbožím vyplývá též ze zápisu příjemce zásilky na nákladním listu č. 0111507 a na dodacím listu č. 035. Odvolací soud potvrdil i správnost závěru soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o přepravě věci podle § 610 obch. zák., a že podle článku 17 Úmluvy CMR nese odpovědnost za ztrátu části zásilky při přepravě žalovaná.
Ohledně sporného rozsahu náhrady škody dospěl odvolací soud k závěru, že určení obecné hodnoty zboží stejné povahy a jakosti by bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtíženi nebo dokonce vůbec vzhledem k tomu, že nebylo možno zjistit přesný druh, počet a provedení předmětného ztraceného zboží, k dispozici nebyla ani obchodní faktura za zboží. Odvolací soud proto za použití ustanovení § 136 o. s. ř. ve smyslu článku 23 bodu 3 a 7 Úmluvy CMR určil výši náhrady škody v této věci ve výši maximálního limitu vzhledem k tomu, že žalobou požadovaná výše náhrady škody tento limit, který by bylo možno zjistit z údajů zjištěných dokazováním, přesahuje. Těmito údaji jsou celková hrubá váha zásilky 11 000 kg zjištěná z mezinárodního nákladního listu, ztracená část zásilky v počtu 221 kartónů zboží, které odpovídá hrubá váha 4 257,44 kg. Náhradu škody pak odvolací soud vypočítal podle článku 23 bod 3 Úmluvy CMR tak, že hrubá váha ztracené části zásilky 4 257,44 kg byla vynásobena koeficientem 8,33 zúčtovacích jednotek, dle kurzu XDR = 32,041 Kč, platného v den vydání rozsudku (článek 23 bod 7 Úmluvy CMR). Výslednou výši náhrady škody tak odvolací soud určil částkou 1 136 318,04 Kč a v přepočtu podle kurzu platného v době, kdy se o náhradě škody rozhodovalo (1 EUR = 27,83 Kč), částkou 40 830,68 EUR.
Uvedený postup při zjišťování výše náhrady škody odpovídá podle závěru odvolacího soudu rozumnému uspořádání vztahů mezi účastníky, kdy je najisto postavena odpovědnost žalované za vznik předmětné škody při přepravě zboží, přičemž nepřiznání náhrady škody s poukazem na to, že nelze zjistit skutečnou škodu, by odporovalo logice věci a zdravému rozumu. Odvolací soud nepovažoval za možné přijmout názor žalované, že i při použití matematického modelu náhrady škody podle článku 23 bod 3 Úmluvy CMR je potřebné zjistit skutečnou hodnotu ztracené části zásilky pro přijetí závěru, zda škoda vypočtený limit přesahuje či nikoliv.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud rozhodl odlišně od judikatury Nejvyššího soudu, která je jak v otázce předpokladů odpovědnosti dopravce a jeho náhradové povinnosti podle Úmluvy CMR, tak v otázce možné aplikace postupu podle § 136 o. s. ř. konzistentní.
Rozsudek odvolacího soudu spočívá podle názoru dovolatelky na nesprávném právním posouzení věci v obou naznačených otázkách, rozsah náhradové povinnosti žalované především neodpovídá kogentní právní úpravě obsažné v Úmluvě CMR a dále nebyly splněny zákonné a věcné předpoklady pro aplikaci § 136 o. s. ř. při stanovení výše náhrady škody.
Dovolatelka poukázala na článek 23 Úmluvy CMR odstavec 2, který stanoví postup při určení hodnoty zásilky, za jejíž ztrátu dopravce odpovídá, tak, že se určuje podle burzovní ceny, a není-li burzovní cena, podle běžné tržní ceny, a není-li ani burzovní ani běžná tržní cena, podle obecné hodnoty zboží stejné povahy a jakosti. Odvolacímu soudu vytkla, že nezohlednil stupeň tržního segmentu, ve kterém se zboží převzaté k přepravě nachází, v rozporu s praxí unijních soudů.
Žalobkyně v dovolání odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 20. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 1658/2009, podle něhož jsou předpoklady odpovědnosti dopravce za škodu na přepravované zásilce podle Úmluvy CMR komplexně upraveny v jejím článku 17 a násl., a nelze je doplňovat či omezovat použitím právní úpravy národního práva. Z obsahu dovolání vyplývá, že odvolací soud podle jejího názoru nerozhodl v souladu s tímto rozhodnutím.
To, že žalobkyně nedostála své důkazní povinnosti ohledně prokázání hodnoty postrádané části zásilky, je nutno přičíst k tíži žalobkyni, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 23 Cdo 2704/2009, podle něhož musí smluvní strany vymezit zásilku v přepravní smlouvě, přičemž rámcové vymezení není dostačující. Tvrzení žalobkyně, že po delším časovém odstupu nemá dokumenty ohledně druhu, resp. jakosti zásilky, počtu kusů zásilky v jednotlivých kartonech, hodnotí dovolatelka jako vědomou, záměrnou či nedbalostně způsobenou nemožnost zjištění nároku, neboť podle § 8 zákona o účetnictví se jedná o doklady významné z hlediska daňového režimu, které je účetní jednotka povinna uschovávat 10 let. I z toho důvodu je podle jejího názoru postup soudu podle § 136 o. s. ř. vyloučen. V této souvislosti se podle jejího názoru nabízí otázka, zda vietnamsko-čínští majitelé obchodující společnosti neměli zájem na neobjasnění původu obchodovaného zboží, neboť se mohlo jednat o plagiáty dovezené z Číny. Postup podle článku 23 odst. 3 Úmluvy CMR, podle něhož náhrada škody nesmí přesahovat 8,33 zúčtovacích jednotek za kilogram chybějící hrubé hmotnosti, není možno podle dovolatelky použít, neboť takto vypočtený limit náhradové povinnosti dopravce je nutno vždy porovnat s prokázanou hodnotou zásilky, jinak není možno určit, zda limit náhradové povinnosti přesahuje či nedosahuje této hodnoty zásilky. Také připomněla, že tento postup výhoda limitované náhrady škody dopravce ztrácí v případě jeho kvalifikované odpovědnosti podle článku 29 Úmluvy CMR, pokud byla škoda způsobena dopravcem jeho hrubou nedbalostí nebo vědomou lehkomyslností.
Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nejprve zdůraznila okolnost, že žalovaná v dovolání nepopřela svoji odpovědnost dopravce za vznik škody způsobené ztrátou zásilky během přepravy ve smyslu článku 17 odst. 1 Úmluvy CMR. Zcela neoprávněně však klade žalobkyni za vinu, že v přepravní smlouvě přepravovanou zásilku přesně nevymezila a nedoložila její původ. Takto však dovolatelka zcela opomíjí skutečnost, že žalobkyně v dané věci vystupovala pouze jako zasílatel, který není povinen shora uvedené údaje o zboží od objednatele přepravy vyžadovat. Poukázala na článek 8 Úmluvy CMR, podle něhož má dopravce při převzetí zásilky přezkoumat správnost údajů v nákladním listě o počtu kusů a o jejich značkách a číslech a zjevný stav zásilky. Neobsahuje-li nákladní list výhrady dopravce s jejich odůvodněním, platí domněnka, že zásilka byla v okamžiku jejího předání dopravci v řádném stavu. Prokázání opaku je tedy na straně dopravce. Žalobkyně vytkla žalované, že neprokázala své tvrzení o tom, že posádka vozidla nebyla k nakládce zásilky připuštěna, navíc je toto tvrzení v rozporu s obsahem nákladního listu, na kterém je uveden podpis pracovníka žalované, který je veden jako řidič vozidla v protokolu sepsaném italskou policií o částečné ztrátě zásilky. Žalovaná přitom v řízení netvrdila ani neprokazovala, že se posádka vozu dožadovala při jeho převzetí zjištění obsahu zásilky.
S aplikací § 136 o. s. ř. odvolacím soudem při určení výše škody se žalobkyně ztotožnila. Toto ustanovení neváže určení výše škody úvahou soudu na výsledky zjišťování, z jakého důvodu nebylo možno výši škody zjistit, či kdo zavinil tento stav. Výklad provedený žalovanou v dovolání tak jde podle názoru žalobkyně na rámec zákona.
Žalobkyně odmítla spekulace dovolatelky o snaze žalobkyně o úmyslné zakrytí původu zboží. Společnost VIGASS byla pro ni běžným obchodním partnerem, tak jako ostatní zájemci o přepravu zboží, s nimiž spolupracovala. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Žalovaná v replice k vyjádření žalobkyně vyvracela argumenty žalobkyně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony (dále jen opět o. s. ř. ).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Tomuto požadavku dovolatelka vyhověla. Odvolací soud se měl podle jejího názoru odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo 1658/2009. Odkaz dovolatelky na toto rozhodnutí je však nepřípadný, neboť v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zabýval řešením otázky vlastnictví k přepravované zásilce, která je pro nyní posuzovanou věc nerozhodná.
Přípustnost dovolání nevyvolává ani argumentace dovolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 23 Cdo 2704/2009. Ani toto rozhodnutí neřeší právní otázku, která by byla rozhodná pro nyní posuzovanou věc; dovolací soud se v něm zabýval otázkou charakteru smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení, nikoliv rozsahem náhrady škody za ztracenou zásilku.
Druhá námitka dovolatelky se týkala nesprávnosti aplikace § 136 o. s. ř. při určení výše náhrady škody. Podle tohoto ustanovení lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Zákon má v tomto ustanovení na mysli situace, kdy je nárok prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku. Jde tedy o posouzení skutkové. Určení výše nároku není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení. Základem úvahy podle § 136 je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí (viz Drápal, L., Bureš, J.a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 940 s.).
Rovněž tak Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že úvaha, podle níž soud podle ustanovení § 136 o. s. ř. určuje výši nároku tam, kde ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec, není volnou úvahou a že při určení výše nároku jsou podkladem pro úvahu soudu skutečnosti, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 4127/2010, rozsudek ze dne 2. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, nebo usnesení ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. 25 Cdo 3799/2014).
Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud při použití citovaného ustanovení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podmínky pro aplikaci § 136 o. s. ř. byly v dané věci splněny:
- co do základu byl vlastní nárok žalobkyně na náhradu škody za ztracenou zásilku mezi účastníky nesporný a obtíže skutkových zjištění byly spojeny pouze s výší nároku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČSR z 29. prosince 1983, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 13/1985),
- nepoměrné obtíže pro zjišťování výše nároku na náhradu za ztracenou zásilku odvolací soud vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí též s přihlédnutím k tomu, že nebyla k dispozici obchodní faktura za zboží, a že určení obecné hodnoty zboží stejné povahy a jakosti by bylo možno zjistit jen s neúměrnými obtížemi,
- odvolací soud vzal v úvahu svá skutková zjištění o prokázané hrubé váze zásilky a o váze ztracené části zásilky, o něž opřel svou úvahu o určení výše nároku vycházející z určitého postupu výpočtu vyplývajícího z článku 23 bod 3 a 7 Úmluvy CMR.
Při svých úvahách zpochybňujících výši nároku žalobkyně na náhradu škody dovolatelka nevzala na vědomí, že soud při postupu podle § 136 o. s. ř. vychází výlučně ze zjištěných skutečností, které musí kvantitativně posoudit, přičemž je nerozhodné, z jakých důvodů došlo k důkazní nouzi ohledně výše nároku, který je předmětem řízení. Z toho důvodu se dovolací soud nezabýval spekulacemi dovolatelky, ani žalobkyně, směřované k důvodům nemožnosti doložit potřebné důkazy stran výše škody.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, a proto je Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 25. srpna 2015
JUDr. Zdeněk Des předseda senátu