23 Cdo 96/2013
Datum rozhodnutí: 21.02.2014
Dotčené předpisy: § 33 předpisu č. 216/1994Sb.




23 Cdo 96/2013


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně DŘEVOSTAVBY J&R servis s.r.o. , se sídlem v Olomouci - Neředín, Norská 204/10, PSČ 779 00, IČO 27850781, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem v Olomouci, Na střelnici 1212/39, PSČ 779 00, proti žalované DEKTRADE a.s. , se sídlem v Praze 10, Tiskařská 10/257, PSČ 108 00, IČO 48589837, zastoupené Mgr. Lukášem Míšou, advokátem, se sídlem v Brně, Martinkova 854/5, PSČ 602 00, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 150/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. července 2012, č. j. 1 Cmo 59/2012-106, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. července 2012, č. j. 1 Cmo 59/2012-106, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 15 Cm 150/2010-77, zamítl žalobu na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Ing. Petrem Matějčkem pod sp. zn. 10/37/001 ze dne 29. října 2010 (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně a žalovaná se ve smluvních podmínkách rámcové kupní smlouvy č. 05713/2008 dohodly, že veškeré spory vzniklé z této smlouvy nebo v souvislosti s ní budou rozhodovány v rozhodčím řízení jediným rozhodcem podle Jednacího řádu rozhodčího řízení vydaného Unií pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a. s., IČ 27166147, zveřejněného na internetové adrese www.umcr.cz, přičemž rozhodce bude ke dni doručení žaloby zapsán v seznamu rozhodců vedeném Unií, a smluvní strany tímto výslovně pověřují Unii, aby určila podle Jednacího řádu rozhodčího řízení rozhodce pro rozhodčí řízení, založené touto rozhodčí doložkou. Smluvní strany pověřily takto určeného rozhodce k rozhodování všech sporů podle zásad spravedlnosti, a to ve formě řízení on-line podle části čtvrté Jednacího řádu rozhodčího řízení.
Návrh na vydání rozhodčího nálezu byl podán dne 13. září 2010. Dne 14. září 2010 byla žalovaná (v tomto řízení žalobkyně) vyzvána rozhodcem k podání vyjádření k rozhodčímu nálezu. Žalobkyně (v tomto řízení žalovaná) reagovala na tuto výzvu dne 5. října 2010 zasláním dokladů o zaplacení dlužné částky. Žádné další vyjádření k žalobě nepodala.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozhodčí nález není možné zrušit, protože žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) nenamítla v rozhodčím řízení nejpozději v prvním úkonu ve věci neplatnost rozhodčí smlouvy, jak požaduje § 33 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jako zákon o rozhodčím řízení ). Soud prvního stupně proto žalobu na zrušení rozhodčího nálezu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. července 2012, č. j. 1 Cmo 59/2012-106, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zrušil rozhodčí nález vydaný Ing. Petrem Matějčkem pod sp. zn. 10/37/001 ze dne 29. října 2010 v právní věci žalobkyně DEKATRADE, a. s., proti žalované DŘEVOSTAVBY J&R servis s. r. o., o zaplacení částky 112 842 Kč s příslušenstvím.
Odvolací soud posuzoval věc podle zákona o rozhodčím řízení ve znění do 30. června 2009. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 3383/11, v němž Ústavní soud vyslovil, že je povinností obecných soudů zabývat se z úřední povinnosti okolnostmi rozhodnými pro posouzení jejich pravomoci rozhodnout ve věci. Pokud byla od počátku obsažena v soudním spise rozhodčí doložka, bylo povinností obecných soudů zabývat se v tomto ohledu i otázkou její platnosti. Odvolací soud dále citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 309/2011 a sp. zn. 33 Cdo 578/2012 ohledně neplatnosti rozhodčí doložky podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), v případě, že rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným podle § 39 obč. zák.
S ohledem na uvedenou judikaturu dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně pochybil, pokud se otázkou platnosti rozhodčí doložky nezabýval, jelikož tak měl ve světle citovaného nálezu Ústavního soudu učinit z úřední povinnosti. Odvolací soud se tedy sám zabýval platností uzavřené rozhodčí doložky. Dospěl k závěru, že rozhodčí doložka neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc a že stanovení rozhodce nechává na vůli třetí osoby Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a. s., a současně odkazuje na rozhodčí řád Unie. Odvolací soud proto rozhodčí doložku podle ustanovení § 39 obč. zák. prohlásil za neplatnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jako o. s. ř. ), jelikož odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně. Jako důvod dovolání uplatňuje § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Odvolací soud vycházel ze závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. května 2012, sp. zn. IV ÚS 3383/11. Dovolatelka namítá, že odvolací soud se nezabýval aplikací § 33 zákona o rozhodčím řízení. Nejvyšší soud se již několikrát zabýval situací, kdy byl žalobce v původním řízení před rozhodcem zcela pasivní a neučinil v řízení ani jediný úkon, ač s ohledem na výzvu učiněnou rozhodcem věděl nebo měl vědět, že v řízení může konat, nevznesl námitku neplatnosti mezi stranami sporu sjednané rozhodčí doložky při prvním úkonu ve věci samé (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/2010). Dospěl k závěru, že pokud strana věděla, že je proti ní vedeno rozhodčí řízení a měla možnost se ve věci vyjádřit a vznést námitku neplatnosti rozhodčí doložky, ač tak neučinila, je třeba zamítnout žalobu na zrušení rozhodčího nálezu pro včasné neuplatnění námitky neplatnosti rozhodčí doložky ve smyslu § 33 zákona o rozhodčím řízení. Tento rozsudek se vztahuje na případy, kdy žalovaný v rozhodčím řízení byl zcela pasivní. To žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) v tomto řízení nebyla, jelikož rozhodci doložila úhradu žalované jistiny po podání rozhodčí žaloby. Dovolatelka tedy namítá, že pokud žalobkyně v rozhodčím řízení nevznesla námitku neexistence či neplatnosti rozhodčí smlouvy, nemůže se s ohledem na ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení domáhat zrušení vydaného rozhodčího nálezu.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. lednem 2013. Podle § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen o. s. ř. ), lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož odvolací soud svým rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně, se dovolací soud zabýval důvodností podaného dovolání.
Žalobkyně v dovolání namítá nesprávnou aplikaci § 33 zákona o rozhodčím řízení, tj. že odvolací soud přezkoumal platnost rozhodčí doložky i v situaci, kdy nebyla v rozhodčím řízení včas vznesena námitka neplatnosti rozhodčí doložky. Podle § 33 zákona o rozhodčím řízení soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody § 31 písm. b) nebo c) zákona o rozhodčím řízení, jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Toto ustanovení tedy stanovuje povinnost namítat neplatnost rozhodčí smlouvy nikoli později, než strana začala jednat ve věci samé. Jedinou výjimkou, kterou § 33 zákona o rozhodčím řízení obsahuje, je, že příslušná strana by tuto skutečnost nemohla v rozhodčím řízení namítat, například z toho důvodu, že jí nebyl návrh na vydání rozhodčího nálezu s výzvou k vyjádření vůbec doručen. V takovém případě by se k § 33 zákona o rozhodčím řízení v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nepřihlíželo, jelikož námitka neexistence či neplatnosti rozhodčí doložky objektivně nemohla být vznesena. Pokud tedy strana v rozhodčím řízení mohla uplatnit námitku neplatnosti rozhodčí doložky v prvním úkonu ve věci a neučinila to, je nutné žalobu za zrušení rozhodčího nálezu zamítnout pro nenaplnění požadavků v § 33 o rozhodčím řízení. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud mj. v rozsudku ze dne 26. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 1873/2010. Tento závěr neplatí ve spotřebitelských vztazích.
Ve spotřebitelských věcech dospěla judikatura Nejvyššího soudu k odlišnému závěru, a to že neplatnost rozhodčí doložky musí soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu z úřední povinnosti posuzovat, tj. zabývat se jí, i pokud žalovaný v rozhodčím řízení námitku neplatnosti v prvním úkonu ve věci nevznesl. V rozsudku ze dne 20. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, formuloval Nejvyšší soud závěr, že obecný soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, je povinen posoudit neplatnost rozhodčí dohody a zrušit tento nález v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v prvním úkonu ve věci v rozhodčím řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost.
V řešeném případě se však jednalo o spor mezi podnikateli, proto tuto judikaturu nelze v řešeném případě použít. Soudy mohou v tomto sporu platnost rozhodčí doložky [a to i se zohledněním judikatury Nejvyššího soudu ohledně neplatnosti rozhodčích doložek podle § 39 obč. zák. dle sjednocující judikatury, která byla přijata k této otázce přijata v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010] přezkoumávat pouze v případě, že byla námitka neplatnosti podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení uplatněna řádně ve smyslu § 33 rozhodčího řízení.
Odvolací soud rozhodoval ve věci s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. května 2012, sp. zn. IV ÚS 3383/11, který ovšem na danou věc nedopadá. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že je povinností obecných soudů zabývat se z úřední povinnosti okolnostmi rozhodnými po posouzení jejich pravomoci rozhodnout ve věci. Dovodil, že pokud byla od počátku řízení obsažena v soudním spise rozhodčí doložka a pokud skutečnosti, z nichž dovolatelka dovozovala neplatnost předmětné rozhodčí doložky, spočívaly v doložce samé, nemůže Nejvyšší soud odmítnout zabývat se její platností s odůvodněním, že námitka neplatnosti rozhodčí doložky byla založena na nových skutečnostech nebo na nových důkazech. V tomto řízení se jedná o situaci, kdy je třeba návrh na zrušení rozhodčího nálezu zamítnout, protože žalobkyně nevznesla námitku neplatnosti rozhodčí doložky v prvním úkonu ve věci v průběhu rozhodčího řízení dle požadavku obsaženého v § 33 zákona o rozhodčím řízení. A z toho důvodu není možné se platností či neplatností rozhodčí smlouvy v tomto řízení zabývat.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem není správné. Žalované se tak prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo než napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit a vrátit věc Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2014
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu