23 Cdo 947/2013
Datum rozhodnutí: 10.07.2013
Dotčené předpisy: § 531 obč. zák.




23 Cdo 947/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce V. T., zastoupeného JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Bělehradská 2759, proti žalované Lučební závody a. s. Kolín, se sídlem Kolín, Pražská 54, identifikační číslo osoby 46357360, zastoupené JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, o zaplacení částky 3 766 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 340/95, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2012, č. j. 8 Cmo 3/2010-303, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2012, č. j. 8 Cmo 3/2010-303, výrokem I. potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, č. j. 51 Cm 340/95-189, kterým bylo žalované Lučební závody a. s. Kolín s identifikačním číslem osoby 46357360 uloženo zaplatit žalobkyni 3 766 500 Kč s 12,9 % úrokem z prodlení od 10. 4. 1998 do zaplacení a náhradu nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze závazného právního názoru učiněného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2009, č. j. 23 Cdo 1737/2009-235, kterým byl zrušen předešlý rozsudek odvolacího soudu v dané věci. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí přijal závěr, že z hlediska promlčení nemá změna v osobě dlužníka vliv na běh promlčecí doby, pokud jde o promlčení povinnosti zaplatit dluh. Dovolací soud dovodil, že novému dlužníkovi se započítává i ta část promlčecí doby, která uplynula předchozímu dlužníkovi. Konstatoval, že souhlas věřitele s převzetím dluhu není majetkovým právem ve smyslu § 100 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a ani právem ze závazkového vztahu ve smyslu § 387 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), nýbrž jde o právní úkon, projev vůle věřitele, kterým se závazkový vztah zakládá, resp. mění se závazkový vztah původní. Teprve po této změně je možno zkoumat promlčení, nikoliv však ve vztahu k úkonům zakládajícím změnu, nýbrž jen ve vztahu k právům a povinnostem, které tvoří obsah změněného závazkového vztahu, tedy, jinak vyjádřeno, žalovaná se nemůže dovolávat promlčení ve vztahu k právu věřitele poskytnout nebo neposkytnout souhlas s převzetím dluhu, neboť toto právo netvoří obsah závazkového vztahu mezi věřitelem a původním dlužníkem, nýbrž jde o součást složené právní skutečnosti, jejímž účinkem se přenáší povinnost zaplatit dluh na nového dlužníka. Dovolací soud uvedl, že původní i nový dlužník mohou vznést námitku promlčení jen ke své povinnost zaplatit dluh, tuto námitku však nemohou uplatnit ve vztahu k souhlasu věřitele, neboť nejde o jeho právo či povinnost, které by náležely do obsahu vztahu k dlužníkovi (ať již původnímu nebo novému), nýbrž jen o jednu ze skutečností, které tento vztah mění, a jako taková nemůže tato právní skutečnost podléhat promlčení.
Odvolací soud vyšel dále ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi žalovanou a společností Lučební závody Draslovka a. s. Kolín byla dne 21. 6. 1995 uzavřena dohoda, podle níž žalovaná převzala dluh, jehož zaplacení je předmětem tohoto řízení, a že souhlas původní žalobkyně s tímto převzetím dluhu žalovanou, jako novým dlužníkem, byl vyjádřen původní žalobkyní v listině ze dne 9. 7. 2002, doručené žalované. Odvolací soud konstatoval, že uvedeným souhlasem původní žalobkyně došlo ke změně závazku v osobě povinného, jímž se stala žalovaná ve smyslu § 531 obč. zák., a že právo na požadované zaplacení ceny zboží není promlčeno, jestliže nárok na zaplacení zboží vznikl ne dříve než v září 1992 a nárok byl původní žalobkyní uplatněn vůči žalované podáním ze dne 27. 5. 1996, jež bylo soudu prvního stupně doručeno dne 29. 5. 1996, tedy ve čtyřleté promlčecí době podle § 397 obch. zák.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobkyni by měl být přiznán úrok z prodlení až od udělení souhlasu s převzetím dluhu původní žalobkyní, jestliže žalobkyně zavinila, že se tak stalo až v červenci roku 2002. Pokud žalovaná shledávala ve skutečnosti, že původní žalobkyně dala souhlas a převzetím dluhu žalovanou až po sedmi letech porušení zásad poctivého obchodního styku podle § 265 obch. zák., odvolací soud nedal žalované za pravdu, neboť žalovaná převzala dluh dobrovolně v listině ze dne 21. 6. 1995 a musela počítat s tím, že ke změně závazku v osobě povinného může dojít souhlasem původní žalobkyně s tímto převzetím dluhu. Odvolací soud neshledal za důvodnou ani námitku žalované, že jednání původní žalobkyně bylo v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák., protože uvedený souhlas je vyjádřením zásady, že smlouvy se mají plnit, a jeho smyslem je ochrana věřitele pro případ, že dluh by mohl převzít dlužník, jehož majetkové poměry by mohly vést ke zhoršení právního postavení věřitele.
Odvolací soud proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost jednak o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a jednak o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v tom, že řízení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalovaná směřuje proti uložení povinnosti hradit úroky z prodlení ve výši 12,9 % od 10. 4. 1998 do zaplacení. Má za to, že žalobkyně mohla nejpozději do roku 1997 udělit souhlas k převzetí dluhu a tím relevantně určit žalovaného. Podle žalované nemůže jít k její tíži nečinnost žalobkyně, kdy žalobkyně musela po podání návrhu na přistoupení účastníka do řízení nejpozději dne 10. 12. 1997 vědět, že dohoda o převzetí dluhu z 21. 6. 1995 byla uzavřena bez souhlasu věřitele, a přesto byla nečinná. Domnívá se, že jednání žalobkyně, eventuálně jejího právního předchůdce, jímž byl de facto vybrán žalovaný jako dlužník po více než sedm letech sporu, je nutno hodnotit z hlediska § 265 obch. zák. jako výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Takové jednání žalobkyně nemůže požívat právní ochrany, bylo-li jednání žalobkyně navíc účelové, neboť žalobkyně jednala s ohledem na platební schopnosti možných dlužníků, tedy žalované a původního dlužníka. Dovolatelka má za to, že dnem 14. 11. 1997, kdy se dohoda o převzetí dluhu dostala do sféry vědomí věřitele (předchůdkyně žalobkyně), byla tím tomuto věřiteli ve skutečnosti učiněna nabídka k udělení souhlasu s uzavřenou dohodou o převzetí dluhu. Tuto nabídku považuje za návrh podle § 43a odst. 2 obč. zák., který působí od doby, kdy dojde osobě, které je určen. Přitom podle § 43b odst. 1 písm. b) obč. zák. návrh zaniká uplynutím přiměřené doby. Za takovou dobu považuje dovolatelka nejvýše jeden měsíc, v níž žalobkyně mohla zvolit dlužníka a zároveň žalovaného. Učinila-li tak žalobkyně až za sedm let, není možno podle dovolatelky tuto dobu považovat za přiměřenou. Dovolatelka se tedy domnívá, že nemůže odpovídat za prodlení s placením dluhu, které vzniklo v souvislosti s nečinností žalobkyně (právního předchůdce žalobkyně) do 9. 7. 2002, kdy byl vyjádřen souhlas věřitele (předchůdce žalobkyně) s převzetím dluhu. Dovolatelka je přesvědčena, že úroky z prodlení bylo možno přiznat žalobkyni až od 9. 7. 2002, a to ve výši, v jaké byl určován v té době. Za nespravedlivé považuje, že žalobkyni byl přiznán úrok z prodlení od počátku prodlení, jako by bylo od počátku zřejmé, kdo je dlužníkem.
Stejně tak má za to, že v přiznání nákladů řízení nebyla zohledněna skutečnost nečinnosti žalobkyně s určením dlužníka.
Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím potvrzujícím a žádnému rozhodnutí soudu prvního stupně v dané věci nepředcházelo rozhodnutí, v němž by soud prvního stupně byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu (vždy byly rozsudky zrušeny jen pro jejich nepřezkoumatelnost a nutnost doplnění dalšího dokazování), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Směřuje-li dovolatelka dovolání do výroku rozsudku o náhradě nákladů řízení, jež má charakter usnesení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku [bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalované směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tedy podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.
Namítá-li dovolatelka nesprávné určení počátku doby placení úroků z prodlení, která měla být podle jejího názoru stanovena až od 9. 7. 2002, kdy byl vyjádřen souhlas věřitele (předchůdce žalobkyně) s převzetím dluhu, je nutno v této souvislosti odkázat na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci ze dne 20. 7. 2009, č. j. 23 Cdo 1737/2009-235, v němž bylo konstatováno, že souhlas věřitele s převzetím dluhu je projev vůle věřitele, který způsobuje, že od okamžiku, kdy dojde původnímu dlužníkovi nebo přejímateli dluhu, stává se smlouva o převzetí dluhu účinnou a k plnění dluhu je zavázán nový dlužník, zatímco povinnost původního dlužníka k plnění dluhu zaniká, resp. účinkem souhlasu věřitele s převzetím dluhu se přenáší povinnost zaplatit dluh na nového dlužníka. Z uvedeného je zřejmé, že úroky z prodlení jsou spojeny s dobou, po níž není dluh placen věřiteli, a na dobu prodlení nemá vliv změna v osobě dlužníka, k níž došlo projevem vůle věřitele.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud v právním posouzení nepochybil, jestliže neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobkyni by měl být přiznán úrok z prodlení až od udělení souhlasu s převzetím dluhu původní žalobkyní. Právní závěr odvolacího soudu je plně v souladu s právním názorem učiněným dovolacím soudem ve výše citovaném rozhodnutí, v němž Nejvyšší soud uvedl, že souhlas věřitele s převzetí dluhu je právní úkon, kterým se mění původní závazkový vztah, kdy povinnost zaplatit dluh se přenáší na nového dlužníka. Přenáší-li se tedy povinnost k zaplacení dluhu na nového dlužníka, v daném případě na žalovanou, nemůže být v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jak dovolatelka namítá, jestliže společně s povinností zaplatit dluh je požadováno, aby žalovaná splnila i povinnost zaplatit úroky žalobkyni z prodlení za nezaplacení tohoto dluhu včas. Je třeba připomenout, že k udělení souhlasu s převzetím dluhu, resp. k tomuto právnímu úkonu (projevu vůle věřitele), není stanovena zákonem nejen žádná forma, ale ani žádná lhůta.
Odvolací soud správně posoudil jako nedůvodné namítané porušení zásad poctivého obchodního styku žalobkyní podle § 265 obch. zák., jestliže ze skutkových zjištění vyplynulo, žalovaná převzala dluh dobrovolně v listině ze dne 21. 6. 1995 a musela počítat s tím, že ke změně závazku v osobě povinného může dojít souhlasem původní žalobkyně s tímto převzetím dluhu. Odvolací soud rovněž správně neshledal za důvodnou námitku žalované, že jednání původní žalobkyně bylo v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák., je-li smyslem souhlasu věřitele s převzetím dluhu ochrana věřitele pro případ, že dluh by mohl převzít dlužník, jehož majetkové poměry by mohly vést ke zhoršení právního postavení věřitele.
Odvolací soud se tedy správně vypořádal s námitkou žalované, že jednání žalobkyně, eventuálně jejího právního předchůdce, není jednáním, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve § 265 obch. zák., nebyla-li vybrána žalovaná jako dlužník ihned poté, co se dozvěděla o dohodě o převzetí dluhu.
Uplatnila-li dovolatelka dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je nutno konstatovat, že z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná. Dovolatelka nepokládá žádnou zásadní právní otázku procesněprávní povahy a dokonce ani neuvedla, v čemž spatřuje vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené neshledal žádné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu právně významným, proto rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a dovolání není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Není-li tedy dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. července 2013

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu