23 Cdo 891/2017
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 891/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobce Z. K. , zastoupeného Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalovanému J. K. , zastoupenému JUDr. Zuzanou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Tomáškova 652/1, o vydání věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 69/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 10. 2016, č. j. 19 Co 166/2015-190, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 2. 2015, č. j. 15 C 69/2013-159, zamítl návrh žalobce o tom, aby soud uložil žalovanému povinnost vydat žalobci movitou věc, a to zábavní atrakci CHAOS, r. výroby 1997, společně s technickým průkazem nebo uhradit finanční částku za předmětnou movitou věc ve výši 2 200 000 Kč (bod I. výroku), rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 127 400 Kč (bod II. výroku) a o povinnosti žalobce zaplatit České republice tlumočné ve výši 1 375 Kč (bod III. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. 19 Co 166/2015-190, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. potvrdil (první výrok), ve výroku pod bodem II. jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 121 800 Kč (druhý výrok), ve výroku pod bodem III. jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit České republice tlumočné ve výši 1 475 Kč (třetí výrok) a rozhodl o povinnost žalobce zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 43 650 Kč (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítnul pro nedůvodnost.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013).
Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál. Podle dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zdali je písemná kupní smlouva uzavřená dne 2. 4. 2007 mezi žalobcem jako kupujícím a panem L. B. jako prodávajícím, na základě které žalobce zakoupil od pana L. B. zábavní atrakci CHAOS, z hlediska své určitosti a srozumitelnosti, platným či neplatným právním úkonem, resp. se touto otázkou při svém rozhodování vůbec nezabýval . Žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nějž se měl odvolací soud odchýlit, však neuvádí.
Obdobně tvrzením o tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, kolik činí hodnota jednoho právního úkonu právní pomoci ve věci o vydání věci podle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu , dovolatel výše uvedeným požadavkům na vymezení přípustnosti ve svém dovolání nedostál, neboť stejně jako u první předkládané otázky dovolatel žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nějž se měl odvolací soud odchýlit, neuvádí.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. března 2017

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu