23 Cdo 870/2011
Datum rozhodnutí: 25.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



23 Cdo 870/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně INSTAV Hlinsko a.s. , se sídlem v Hlinsku, Tyršova 833, PSČ 539 01, identifikační číslo 252 84 959, zastoupené JUDr. Marií Starečkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Pernerova 1490, proti žalované GAMAS veř. obch. spol. , se sídlem v Hlinsku v Čechách, Polní 1429, PSČ 539 01, identifikační číslo 62062255, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Severovýchodní II/12, o zaplacení 277 417 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 48 Cm 12/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. října 2010, čj. 1 Cmo 310/2009-334, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Marie Starečkové, advokátky se sídlem v Pardubicích, Pernerova 1490.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 12. června 2009, č.j. 48 Cm 12/2003-302, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 287 417 Kč, výrokem II. žalobu do zbytku, tj. 200 000 Kč zamítl, výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok ve výši 5,5% z částky 500 000 Kč od 21.6.2002 do zaplacení a z částky 141 917 Kč od 21.6.2002 do zaplacení, výrokem IV. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 4% z částky 146 500 Kč od 6.9.2002 do zaplacení a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně se zabýval posouzením nákladů na odstranění vad stavby prováděné žalobkyní pro žalovanou. Na rozdíl od předešlého řízení upustil soud od použití § 136 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), kdy se při posouzení výše nároku uplatněného žalobkyní řídil volnou úvahou o ceně nákladů na odstranění vad díla žalovanou. V nynějším řízení soud věc posuzoval pouze s ohledem na závěry znaleckého posudku Ing. Zdeňka Šmejkala z 24.9.2004, podle něhož cena na odstranění vad díla činila 200 000 Kč. Uzavřel proto, že žalobkyně má nárok na zaplacení 287 417 Kč z původně požadované ceny díla ve výši 987 417 Kč, když 500 000 Kč již bylo žalovanou žalobkyni zaplaceno, a jestliže dospěl k závěru, že žalobkyně nemá zaplacení částky 200 000 Kč nárok, neboť v této výši byla nucena žalovaná vynaložit náklady na odstranění vad díla.
Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 6. října 2010, č.j. 1 Cmo 310/2009-334, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z 12.6.2009 ve výroku I. a IV. v rozsahu ukládajícím žalované, aby žalobkyni zaplatila 277 417 Kč a úrok z prodlení v sazbě 4% p.a. z částky 136 500 Kč od 6.9.2002 do zaplacení a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. a V; výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně z 12.6.2009 ve zbývající části jeho výroku I. a IV. tak, že žalobu zamítl ohledně zaplacení 10 000 Kč a ohledně úroku z prodlení z této částky jdoucího od 6.9.2002 do zaplacení; výrokem III. konstatoval, že výrok II. rozsudku z 12.6.2009 zůstává nedotčen a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se vypořádal s odvolací námitkou žalované, že soud prvního stupně měl provést revizní znalecký posudek, když znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Šmejkala byla cena na odstranění vad díla vyčíslena částkou 200 000 Kč a podle vyjádření znalce Ing. Františka Fialy, zpracovaného na žádost žalované, by náklady na odstranění vad díla přesahovaly částku 350 000 Kč (viz listina Odhad nákladů některých víceprací .... z listopadu 2008). Dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud vyšel hlavně ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Šmejkala z 24.9.2004, když jeho závěr je v souladu i se Zprávou č. 2003/095 N z 28.7.2003, vypracovanou Ústavem stavebního zkušebnictví, s.r.o., Pardubice, v níž byly posuzovány opravy provedených prací na příslušném objektu. Za podstatné považoval, že výsledky znaleckého posudku nejsou v rozporu ani s žádným jiným provedeným důkazem. Odvolací soud hodnotil i odvolatelkou poukazovaný listinný důkaz - zprávu z listopadu 2008, v níž se uvádí, že odhad nákladů je proveden pouze na základě údajů objednatele vyjádření, ve většině případů nelze uvedené skutečnosti ověřit, není jiný doklad o provedení, případně je využito skutečností uvedených v projektové dokumentaci, avšak nejdůležitější podklady předloženy nebyly. Pokud se ve zprávě z listopadu 2008 uvádí, že došlo k destrukci původního schodiště a klenby v důsledku pádu bourané zdi a zbytečnému vybourání původních podlah, a byla vyčíslena újma objednatele, odvolací soud dospěl k závěru, že ani kontrolním posudkem nemohou být relevantně zjištěny příslušné skutkové údaje. Dodal, že nebylo ani zpochybněno, že veškeré etapy rekonstrukce probíhaly za stálého technického dozoru objednatele (viz např. protokol z jednání z 11.9.2003).
Odvolací soud tedy neshledal důvody pro doplnění dokazování podle § 127 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť znalecký posudek z 24.9.2004 a zpráva z listopadu 2008 se shodují minimálně v tom, že exaktnějšímu rozboru brání nedostatek výchozích podkladů a odvolací soud neshledal zjevný nesoulad výsledků dokazování provedeného znaleckým posudkem s jinými provedenými důkazy.
Rozhodnutí ve výroku II. odvolací soud odůvodnil tím, že z příslušného závěru znalce mělo být vycházeno důsledněji, když obnos 200 000 Kč nezahrnoval DPH, ale fakturace žalobkyně nutně DPH obsahovala, proto zohlednil tuto skutečnost tím, že zamítavý výrok má zahrnovat ještě 5% z příslušného základu, tedy 10 000 Kč, proto změnil část výroku I. rozsudku z 12.6.2009 a redukoval základ úroku z prodlení ve výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně z 12.6.2009.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání do výroku I. a IV. rozsudku odvolacího soudu. S ohledem na poučení učiněné odvolacím soudem, má dovolatelka za to, že dovolání je přípustné, a to podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a písm. 2 odst. a) o. s. ř.], že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř].
Dovolatelka popisuje genezi celého případu a to, že podle předešlého rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 18.5.2005, sp.zn. 48 Cm 12/2003, bylo žalované uloženo zaplatit z celkové žalované částky 987 417 Kč částku 500 000 Kč a v dalším rozsudek soudu prvního stupně zamítl. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27.9.2006, č.j. 1 Cmo 374/2005-245, byl potvrzen vyhovující výrok o zaplacení 500 000 Kč a v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18.5.2005 zrušen. Dovolatelka odkazuje na zdůvodnění tohoto rozsudku, v němž bylo uvedeno, že s ohledem na ustanovení § 136 o. s. ř. má sice soud právo na posouzení výše nákladů na odstranění vad provedených prací, ale je třeba podle § 127 o. s. ř. ustanovit znalce, když soud prvního stupně překročil meze volné úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř.
Dovolatelka se domnívá, že oba soudy zatížily řízení vadou, kterou spatřuje v tom, že se neřídily pokynem odvolacího soudu v předešlém rozsudku k provedení revizního znaleckého posudku podle § 127 o. s. ř. Odvolacím soudem uváděný důvod o absenci podstatných výchozích podkladů není podle dovolatelky důvodem pro odmítnutí zadání revizního znaleckého posudku, neboť posouzení takové situace přísluší znalci a nikoliv soudu. Nesprávné právní posouzení pak spatřuje v nerespektování ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. Dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela nepřesvědčivé a opírá se o skutečnosti, které v řízení nebyly prokázány, resp. nevykazovaly kvalitu důkazů, jak to má na mysli občanský soudní řád. Dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem, že neexistuje zjevný nesoulad dokazování provedeného znaleckým posudkem s jinými provedenými důkazy, když podle jednoho znaleckého posudku byly náklady na odstranění vad díla ohodnoceny částkou 200 000 Kč a v odborném vyjádření jiného znalce ve výši 350 000 Kč. Nesouhlasí ani se závěrem o náročnosti zjištění vad.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výroku I. a IV. a rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12.6.2009 ve výroku I., IV. a V. a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že odvolací soud rozhodl posuzovanou věc správně. Poukazuje na to, že předešlý rozsudek odvolacího soudu neuložil soudu prvního stupně povinnost nechat provést revizní znalecký posudek, naopak odkázal na již zhotovený znalecký posudek s tím, že soud se měl tímto posudkem řídit a pokud by tak neučinil, musel by svou volnou úvahu přesvědčivě a dostatečně zdůvodnit. Shoduje se s odvolacím soudem, že nelze zpětně hodnotu prací a vad určit z důvodu nedostatku výchozích podkladů. Poukazuje na to, že námitky uvedené v dovolání se týkají především hodnocení provedených důkazů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), zjistil, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Napadá-li žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu i ve výroku IV., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalované směřující proti výroku rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení není podle § 236 odst. 1 o. s. ř. přípustné, proto Nejvyšší soud dovolání žalované bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné v této části odmítl - § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci není dovolání podané do potvrzujícího výroku rozsudku ve věci samé přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzovaném případě odvolací soud nezavázal soud prvního stupně právním názorem ve smyslu potřeby vypracování revizního znaleckého posudku. Odvolací soud v předešlém řízení pouze odůvodnil své rozhodnutí nesprávným procesním postupem soudu prvního stupně, který v posuzovaném případě nesprávně aplikoval ustanovení § 136 o. s. ř., ačkoliv za daného skutkového stavu, kdy byl soudem zadán znalecký posudek na posouzení odborných otázek týkajících se výše uplatněného nároku, neměl soud prvního stupně důvod určit tuto výši podle své úvahy. Důvod pro aplikaci § 136 o. s. ř. je dán jen v případě, lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, proto odvolací soud tehdy dovodil, že v posuzovaném případě aplikace § 136 o. s. ř. nepřichází v úvahu. Z toho vyplývá, že přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je třeba posoudit podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesprávné poučení odvolacím soudem o přípustnosti dovolání nezavazuje dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť neshledal, že rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Pokud dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a namítá vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou spatřuje v nesprávném postupu soudu prvního stupně, spočívající v tom, že pro posouzení výše nákladů na odstranění vad díla nezadal revizní znalecký posudek ve smyslu § 127 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud tuto dovolatelkou tvrzenou vadu neodstranil, když dovodil, že soud prvního stupně nepochybil, vycházel-li hlavně ze závěru znaleckého posudku z 29.4.2004, pak tato námitka dovolatelky se týká pouze konkrétního postupu soudu při dokazování, neprovedení navrhovaných důkazů a hodnocení provedených důkazů. Ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. by se však muselo jednat o takovou vadu řízení, která je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesně právní povahy. O takový případ tu však nejde, když dovolatelka napadá jen konkrétní procesní postup soudu.
Brojí-li dovolatelka zároveň proti učiněnému hodnocení provedených důkazů, pak tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Dále je nutno konstatovat, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jak dovolatelka ve svém dovolání namítá. Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatelka uplatnila v dovolání dále i dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým namítá nesprávné právní posouzení. Nesprávné právní posouzení věci, týkající se předmětu řízení, ale nikterak nespecifikuje, neuvádí, v čem toto nesprávné posouzení věci odvolacím soudem spočívá. Pokud nesprávné právní posouzení vztahuje jen k nerespektování § 127 odst. 2 o. s. ř., stanovící, že znalecký posudek je možno také dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí, nejedná se o právní posouzení, resp. posouzení právní otázky, ale jen o námitku ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu v procesu dokazování. Nejvyšší soud z uvedených důvodů tedy neshledal napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ani z pohledu rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud uzavřel, že přípustnost dovolání v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) ve vazbě na ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. není dána, a proto dovolání aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst 1 věta první o. s. ř.) jako nepřípustné i v této části odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), tedy celkem ve výši 10 300 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně 25. května 2011


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu