23 Cdo 87/2010
Datum rozhodnutí: 27.05.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 241a odst. 3 o. s. ř., § 445 obč. zák.




23 Cdo 87/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce J. M ., zastoupeného Mgr. Petrem Kubicou, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, proti žalované České pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČ 45272956, o náhradu za ztrátu na výdělku, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov, pod sp. zn. 15 C 15/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. července 2009, č. j. 8 Co 301/2009-198, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 6. února 2009, č. j. 15 C 15/2008-179, kterým Okresní soud v Bruntále, pobočka Krnov, zamítl žalobcovy návrhy na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti ve výši 76.539,- Kč (výrok pod bodem II), návrh na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 22. 8. 2003 do 31. 12. 2007 ve výši 483.103,- Kč (výrok pod bodem III) a návrh na přiznání renty ve výši 18.260,- Kč měsíčně od 1. 1. 2008 (výrok pod bodem V), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), jelikož rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem v pořadí prvním. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Uplatněným dovolacím důvodem, jenž má podle žalobcova očekávání založit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce, není podle obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) zpochybněna správnost právního posouzení, na němž toto rozhodnutí spočívá [dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nýbrž jde ve skutečnosti o polemiku se skutkovým stavem věci, z něhož napadené rozhodnutí vychází (dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí na aplikaci ustanovení § 13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném v roce 2001, na zjištěný skutkový stav věci nespočívá, jak se mylně domnívá dovolatel; toto ustanovení nebylo použito ani při řešení prejudiciélní otázky (srov. § 135 odst. 2 o. s. ř.). Postup soudů nižších stupňů, které při zjišťování skutkového stavu věci reflektovaly skutečnost, že právní řád České republiky zná pojem spolupracujícího manžela podnikatele či jiné osoby samostatně výdělečně činné, není ještě aplikací právní normy na zjištěný skutkový stav věci; soudům ostatně nelze v tomto ohledu vytknout pochybení (srov. princip jednoty právního řádu v právním státě). Soudy nižších stupňů při zjišťování průměrného výdělku, kterého žalobce dosahoval před poškozením (srov. § 445 obč. zák.), učinily poznatek (ze znaleckého posudku a z žalobcova daňového přiznání), že s žalobcem při jeho podnikání před poškozením spolupracovala jeho manželka a že její podíl na příjmech žalobce z podnikání byl padesátiprocentní. Z toho pak dovodily pro účely aplikace ustanovení § 445 a násl. obč. zák. odpovídající skutkový závěr o výši výdělku připadající na samotného žalobce.
Argumentuje-li tedy dovolatel daňovou optimalizací , pak (bez zřetele na zřejmou problematičnost takové argumentace) nekritizuje správnost právních závěrů odvolacího soudu, nýbrž správnost skutkových zjištění a skutkových závěrů, na nichž jsou tyto pro něho nepříznivé právní závěry založeny (právním posouzením není ani hodnotící závěr soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétní normy hmotného práva). Podle obsahu tedy žalobce uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Na závěr, zda má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, však z okolností uplatněných tímto dovolacím důvodem usuzovat nelze; skutkové námitky způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132, a shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, www.usoud.cz ).
Protože dovolání není přípustné ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003), nelze než uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalované, která by měla na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu