23 Cdo 822/2009
Datum rozhodnutí: 30.03.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 266 odst. 1 obch. zák., § 345 odst. 1 obch. zák.



23 Cdo 822/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Ing. M. D., zastoupeného JUDr. Milanem Kocourkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 56, proti žalované HOCHTIEF CZ a.s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupené JUDr. Petrem Líbenkem, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 64/669, o zaplacení částky 6 971 780 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 119/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. června 2007, č. j. 1 Cmo 400/2006-71, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalované.

Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. července 2005, sp. zn. 36 Cm 119/2004-35, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 6 971 780 Kč s 2% úrokem ročně od 15. dubna 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. června 2007, č. j. 1 Cmo 400/2006-71 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně. Mezi žalobcem jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem byla dne 25. 2. 1997 uzavřena smlouva o dílo (dále též jen smlouva ) podle ustanovení § 536 a následujících obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), která byla následně změněna třemi dodatky. Předmětem smlouvy bylo provedení díla - demolice stávajícího domu v Praze 4, Podolí a výstavba dvou rodinných domů. Žalovaná po demolici stávajícího objektu provedla výstavbu pouze jednoho rodinného domu. Dopisem ze dne 12. 1. 2000 (soud prvního stupně nesprávně uvedl dopisem z 25. 2. 1997) odstoupila žalovaná od smlouvy. V článku VI bodu 1 smlouvy si účastníci sjednali, že objednatel předloží před zahájením stavebních prací doklad o zajištění financování díla, a to dokladem, jež je závazným pro financující banku jako např. úvěrovou smlouvu nebo jiný doklad . V článku VII bodu 23 smlouvy strany vázaly spolufinancování stavby zhotovitelem na předložení závazného příslibu poskytnutí úvěru od obecně respektované banky a v článku VIII bodu 4 dále ujednaly, že smlouva nabývá účinnosti dnem splnění podmínky uvedené v článku VI odst. 1. Pokud není tato podmínka splněna, není možno po zhotoviteli požadovat jakékoliv plnění vyplývající z této smlouvy . Svůj vztah upravili účastníci i dodatkem č. 3 ze dne 6. 11. 1997 tak, že změnili předmět smlouvy rozdělili jej do dvou etap, do první etapy zařadili demolici stávajícího domu a výstavbu (až po kolaudaci) objektu SO 901, do druhé etapy pak výstavbu objektu SO 902. V tomto dodatku také uvedli, že dohodou stran je stanoveno, že při prokázání financování ze strany objednatele zhotovitel provede tuto etapu s tím, že v ostatních částech beze změny .
Soudy obou stupňů dovodily, že žalobce podle smlouvy nemusel prokazovat, že má dost vlastních finančních prostředků pro výstavbu, ale byl povinen předložit žalované doklad o zajištění financování díla, závazný pro banku (např. úvěrovou smlouvou) nikoliv tedy o financování jiným způsobem. A to nejen před zahájením prací na díle vůbec, ale i před zahájením druhé etapy, tedy stavby objektu SO 902. Žalobce sice dopisem ze dne 10. 11. 1999 oznámil žalované, že zajistil financování výstavby druhého objektu leasingovou smlouvou se společností CAC Leasing, a.s., tu však žalované nepředložil a neučinil tak ani v průběhu řízení. Žalobce svůj smluvní závazek doložit doklad o zajištění financování díla nesplnil. Ve smyslu § 345 odst. 2 obch. zák. (s ohledem na zmíněný článek VIII. 4 smlouvy) šlo o podstatné porušení smlouvy. Právo odstoupit od smlouvy si účastníci pro takový případ sjednaly v článku VII. (odvolací soud nesprávně uvedl článku VIII) bodu 7 smlouvy o dílo. Žalovaná od smlouvy o dílo odstoupila důvodně.
Domáhal-li se tedy žalobce žalobou náhrady škody (odpovídající nákladům, které vynaložil při vyhledání nového zhotovitele pro druhý obytný dům a ušlému zisku představovanému nájemným, které mohl získat za užívání druhého obytného domu od data ukončení jeho výstavby), kterou mu měla způsobit žalovaná neoprávněným odstoupením od smlouvy o dílo a odmítnutím v díle pokračovat, je tento jeho nárok nedůvodný. Svůj závěr soudy nižších stupňů odůvodnily tím, že žalovaný neporušil žádnou smluvní ani zákonnou povinnost a za tvrzenou škodu tak žalobci neodpovídá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, odkazuje co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť v rozporu s hmotným právem řeší otázku oprávněnosti žalované odstoupit od smlouvy o dílo jako předpokladu odpovědnosti za škodu , dále odvolací soud nesprávně vyložil a posoudil jednotlivé části smlouvy o dílo, konkrétně dodatek č. 3 .
Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že nepřihlédl k dodatku č. 1, který změnil článek III. (Doba plnění díla). Dodatkem číslo 1 byla vypuštěna z článku III smlouvy povinnost dovolatele předložit doklad o zajištění financování díla. Na tom nic nemění ani dodatek č. 3, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování zejména vyšel. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce nesplnil svůj smluvní závazek a o tom, že zajištění výstavby druhého objektu pomocí leasingové společnosti účastníky dohodnuté smluvní podmínky o financování díla nesplňuje, nevychází z provedených důkazů dodatkem č. 1 a č. 3 a ze smlouvy samotné.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatel spatřuje v postupu soudů obou stupňů, kdy soudy v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. zamítly žalobcem navržené provedení důkazu k otázce zajištění financování stavby a dovodily, že dovolatel neunesl důkazní břemeno. Nebyly navíc zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení otázky zajištění financování formou leasingu, přestože byly dovolatelem tvrzeny.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce porušil smluvní povinnost o doložení financování díla, rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání za nedůvodné.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12 čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z vylíčení uplatněných dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možné považovat rozhodnutí odvolacího soudu za právně významné.
Dovolatel předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku oprávněnosti žalované odstoupit od smlouvy o dílo jako předpokladu odpovědnosti za škodu a dále nesprávně vyložil a posoudil jednotlivé části smlouvy o dílo, konkrétně dodatek č. 3 . Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalovaná neodpovídá žalobci za tvrzenou škodu, neboť neporušila žádnou smluvní povinnost (chybí tak základní předpoklad odpovědnosti za škodu) a naopak v důsledku porušení smluvních povinností žalobcem důvodně odstoupila od smlouvy, nelze tomuto závěru ničeho vytknout.
Podle ustanovení § 373 obch. zák. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen škodu tím způsobenou nahradit druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Dovolatel spatřuje porušení povinnosti ze smlouvy žalovanou (jako předpoklad její odpovědnosti za škodu) v tom, že nedůvodně od smlouvy odstoupila. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na to, že odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§ 344 obch. zák.), bez zřetele na to, zda k odstoupení (majícímu za následek zánik práv a povinností stran ze smlouvy, § 351 odst. 1 obch. zák.) dojde jednostranným úkonem nebo na základě dohody účastníků, nemůže být porušením smluvní povinnosti, nýbrž jde o výkon práva. To platí i tehdy, odstoupil-li účastník od smlouvy proto, že druhá strana porušila povinnost plynoucí ze smlouvy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, z 20. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2577/98, z 21. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, z 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, z 21. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, z 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, a z 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007). Odstoupení od smlouvy jako výkon práva nemůže proto představovat porušení povinnosti ze závazkového vztahu jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 373 obch. zák.
Soudy nižších stupňů se na základě žalobních tvrzení a uplatněného nároku žalobce na náhradu škody zabývaly však i otázkou, zda tímto porušením ze závazkového vztahu v projednávané věci je i samotné přerušení provádění díla žalovanou v důsledku jejího odstoupení od smlouvy žalovanou. Pro posouzení, zdali žalovaná přerušením provádění díla porušila či nikoliv smluvní povinnost, je významné, zdali od smlouvy odstoupila důvodně. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně vyložil projevy vůle účastníků smlouvy o povinnosti žalobce doložit zajištění financování díla pro další etapu díla a o jeho nedoložení jako podstatném porušení smlouvy žalobcem, mýlí se a závěry odvolacího soudu jsou v souladu s úpravou o výkladu právních úkonů podle ustanovení § 266 obchodního zákoníku i judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení § 266 odst. 1 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Základní zásadou je zjištění úmyslu toho, kdo jednal. Až tehdy, nelze-li tento úmysl v konkrétním případě zjistit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle odstavce 2 citovaného ustanovení podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se podle tohoto odstavce vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení se při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci.
Odvolací soud při respektování shora uvedené základní zásady výkladu projevu vůle v obchodněprávních vztazích, kterou je zjištění úmyslu toho, kdo jednal, správně dovodil, že žalovaná při uzavírání smlouvy o dílo hodlala provést sjednané práce pouze za situace, pokud bude předem prokázáno ze strany dovolatele jako objednatele díla jeho finanční zabezpečení. Tato vůle žalované se promítla do obsahu smlouvy o dílo, neboť povinnost žalobce doložit financování stavby byla účastníky smlouvy dohodnuta hned v několika článcích smlouvy o dílo, a to v článku VI bodu 1, článku VII bodu 23 a v článku VIII bodu 4. V posledním dodatku ke smlouvě č. 3 si účastníci u konkretizace 2. etapy výslovně ujednali, že dohodou obou stran je stanoveno, že při prokázání financování ze strany objednatele zhotovitel provede tuto etapu v následujícím rozsahu a termínech, které budou dohodnuty dodatkem o pokračování stavby: Nelze tak dovodit uzavíráním dodatků změnu projevu vůle žalované zahájit práce na druhé etapě stavby až po doložení jejího finančního zabezpečení objednatelem díla. Za dané situace je tak správný i závěr odvolacího soudu, že nedoložením zajištění financování díla žalobcem porušil žalobce smlouvu ve smyslu § 345 odst. 1 obch. zák. podstatným způsobem, žalovaná odstoupila důvodně od smlouvy a zanikla tak její povinnost pokračovat v provádění díla.
Namítá-li dále dovolatel, že odvolací soud nepřihlédl dostatečně k důkazu Dodatkem č. 1, který změnil článek III. smlouvy (Doba plnění díla) a že jeho závěry o nesplnění smluvního závazku a o tom, že zajištění výstavby druhého objektu pomocí leasingové společnosti účastníky dohodnuté smluvní podmínky o financování díla nesplňuje, nevychází z provedených důkazů dodatkem č. 1 a č. 3 a ze smlouvy samotné, zpochybňuje tak skutkové závěry, z nichž napadené posouzení odvolacího soudu vychází. Dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady dovolatele proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
K závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce nemohou vést ani dovolací námitky, že soudy v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. zamítly žalobcem navržené provedení důkazu k otázce zajištění financování stavby a dovodily, že dovolatel neunesl důkazní břemeno, ani že nebyly navíc zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení otázky zajištění financování formou leasingu, přestože byly dovolatelem tvrzeny. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pod který je možno výhrady dovolatele proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů z hlediska jejich obsahu podřadit, se při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží a o situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a jejím prostřednictvím je tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná; zkoumané námitky procesních pochybení nezahrnují žádnou právní otázku, natož pak otázku zásadního právního významu (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, formulující požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč [§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)].
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně svoji povinnost, kterou mu ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.


V Brně 30. března 2011

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu