23 Cdo 817/2013
Datum rozhodnutí: 29.04.2014
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



23 Cdo 817/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Hany Lojkáskové v právní věci žalobce P. P. , zastoupeného JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Jihlava, Telečská 7, proti žalovanému P. K. , zastoupenému Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem Jihlava, Farní 4, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 123/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 54 Co 462/2012-111, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce Mgr. Jana Valihracha, advokáta se sídlem Jihlava, Farní 4.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 13. listopadu 2012, č. j. 54 Co 462/2012-111, výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 11. 2001, č. j. 21 C 123/2010-77, kterým byl zrušen rozhodčí nález rozhodce JUDr. Jana Jonáše ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 7/2009, tak, že návrh na zrušení tohoto rozhodčího nálezu zamítl; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že dne 4. 3. 2010 vydal rozhodce JUDr. Jan Jonáš, rozhodčí nález, sp. zn. 7/2009, kterým uložil žalobci povinnost uhradit žalovanému pohledávku ve výši 330 000 Kč, a to na základě předloženého listinného důkazu Dohody o rozhodčím řízení (dále jen Dohoda ) ze dne 10. 4. 2008, v níž žalobce, jako dlužník, uznal co do důvodu i výše, že dluží žalovanému, jako věřiteli, z titulu půjčky poskytnuté dne 10. 4. 2008 částku 330 000 Kč a zavazuje se ji vrátit nejpozději do 10. 8. 2008. V Dohodě bylo mezi účastníky zároveň dohodnuto, že případné spory mezi smluvními stranami budou rozhodovány jediným rozhodcem, a to JUDr. Janem Jonášem, kdy spor bude rozhodnut pouze na základě písemných podkladů předložených stranami, a to bez jednání, přičemž ústní jednání bude svoláno pouze v případě, bude-li to pro rozhodnutí sporu považovat rozhodce za nezbytné.
Soud prvního stupně, zabývaje se námitkou žalobce, že předmětnou Dohodu vědomě nepodepsal, že mu musela být k podpisu podstrčena s dalšími listinami, které podepisoval v souvislosti s rozvodem manželství se sestrou žalovaného, uvěřil žalobci, že k půjčení peněž a v této souvislosti k uzavření Dohody nedošlo. Žalovaný, na něhož podle soudu prvního stupně přešlo důkazní břemeno ohledně popřené správnosti Dohody, neprokázal správnost Dohody, proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že Dohoda je neplatná, a tudíž shledal důvod pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen zákon o rozhodčím řízení ) a žalobě vyhověl.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vycházeje z právního názoru, že důkazní břemeno tíží žalobce, dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že Dohoda ze dne 10. 4. 2008 mu byla podstrčena a že tuto podepsal, aniž by mu byl znám její obsah. Odvolací soud konstatoval, že nestačí zpochybnit svou vůli uzavřít smlouvu, neboť by se tím popřel smysl písemně uzavřených smluv, přičemž žalobce v daném případě nepředložil žádný kvalifikovaný důkaz o tom, že Dohoda mu byla podstrčena . Vzhledem k tomu, že rozhodce byl na základě dohody mezi účastníky oprávněn rozhodnout pouze na základě listinných důkazů a žalobce v rozhodčím řízení jiný důkaz než výpovědi svědků nenavrhl, rozhodce nepochybil, jestliže rozhodl jen na základě předloženého listinného důkazu Dohody o rozhodčím řízení ze dne 10. 4. 2008. Odvolací soud proto neshledal důvody pro zrušení rozhodčího nálezu z důvodu procesního pochybení rozhodce, když kontrolní funkce soudů nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu.
Odvolací soud z uvedených důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh na zrušení předmětného rozhodčího nálezu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a o. s. ř.
Dovolatel nejprve zdůraznil své tvrzení, že nikdy neměl vůli předmětnou Dohodu uzavřít a že si není vědom, že by takovou Dohodu podepsal. Připomněl, že je osobou, která se neorientuje v listinách, má problémy s porozuměním textu a že žalovanému tyto skutečnosti byly známy. Je přesvědčen, že postačí pouze formální popření správnosti soukromé listiny druhým účastníkem, aby nastoupila důkazní povinnost a důkazní břemeno toho účastníka, který tvrdí skutečnosti, které měly být prokázány popřenou soukromou listinou. Má za to, že pravost Dohody jím byla náležitě zpochybněna na základě věrohodných objektivních skutečnosti, jako jsou negativní vztahy mezi účastníky, časová posloupnost uzavírání dokumentů mezi žalobcem a jeho bývalou manželkou, dostatek finančních prostředků na straně žalobce, nulové závazky žalobce, či stálý příjem žalobce ze zaměstnání, jak shrnul soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku, proto bylo podle žalobce na žalovaném, aby prokázal pravost Dohody.
Dovolatel namítá, že odvolací soud se bez bližšího odůvodnění odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky, nesprávně věc posoudil a založil vadnost svého rozhodnutí a jeho obtížnou přezkoumatelnost. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje navíc za zcela překvapivé. Navrhl proto, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl jeho zamítnutí. Poukazuje na to, že žalobce se v dovolání opětovně omezil jen své obecné konstatování, že si není vědom, že by předmětnou Dohodu podepsal, nezpochybnil však, že by tuto Dohodu skutečně podepsal. Pokud se s obsahem listiny neseznámil, jde takové případné zjištění zcela k jeho tíži, neboť nemůže být poskytována právní ochrana vnitřní výhradě žalobce. K prokázání svého tvrzení absence vážnosti vůle ale žalobce žádný důkaz neoznačil. Podle žalovaného odvolací soud správně připomněl, že předmětem řízení o zrušení rozhodčího nálezu nemůže být meritorní přezkum vlastního hmotněprávního úkonu, a odvolací soud se při přezkoumání rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ohledně posouzení, na čí straně leží důkazní břemeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť dovolání bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání nenamítá.
Pokud dovolatel namítá obtížnou přezkoumatelnost rozhodnutí, kterou dovozuje z nedostatečného odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, uplatnil tím ve skutečnosti dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud takovou vadu řízení v dané věci ale neshledal. Odvolací soud svůj právní závěr v rozhodnutí řádně odůvodnil, podrobně se zabýval otázkou důkazního břemene, resp. proč považoval za nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně o přenesení důkazního břemene ohledně správnosti podepsané Dohody na žalovaného.
Nelze rovněž dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu by bylo překvapivé. Odvolací soud vyzval žalobce, aby navrhl důkazy k prokázání svého tvrzení, že Dohoda mu byla podstrčena, a byl zároveň poučen, že v případě nepředložení důkazních návrhů bude soud vycházet z dosavadního dokazování, což může mít za následek neúspěch žalobce v odvolacím řízení. Žalobce byl tedy k doplnění důkazů vyzván ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., podle něhož, zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Jestliže žalobce soudu sdělil, že nenavrhuje žádné nové nebo jiné důkazy než ty, které byly provedeny v rámci řízení před soudem prvního stupně, a současně sdělil, že nedoplňuje jakkoliv svá skutková tvrzení, nelze dospět k závěru, že by pro něj nepříznivé rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, byl-li na tuto možnost soudem upozorněn (č. l. 97 spisu).
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., vyplývající z obsahu dovolání, nebyl naplněn.
Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení, kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně posoudil důkazní břemeno, které v daném případě leželo na straně žalobce, jestliže odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že mezi účastníky byla uzavřena Dohoda, v níž byla písemně sjednána rozhodčí doložka, což žalobce posléze ani nezpochybnil, byť zpočátku tvrdil, že Dohodu nepodepsal. Tvrdil-li žalobce na svoji obranu, že mu Dohoda byla podstrčena, což žalovaný popírá, bylo na žalobci, aby toto své skutkové tvrzení prokázal. Pokud tak neučinil a své skutkové tvrzení neprokázal, soudy správně vyšly ze skutkového závěru, dovozeného z výslechu účastníků, že žalobce předmětnou listinu podepsal, aniž by byl žalovaným uveden v omyl. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, jestliže po zvážení všech zjištěných okolností při respektování základních kritérií zásady volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř. neuvěřil žalobci, že mu předmětná Dohoda byla k podpisu podstrčena.
Je třeba konstatovat, že hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů nelze se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., což však dovolatel neučinil.
Je možno navíc dodat, že otázka, zda úkon byl učiněn vážně, je otázkou zjištění takových okolností, za kterých byl úkon učiněn, z nichž je zřejmé, že jednající nezamýšlel vyvolání těch účinků, které zákon s úkonem spojuje. Žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na nevážnost vůle, ale v daném případě zjištěny nebyly. Ze skutkových zjištění vyplývá, že žalobci nic nebránilo seznámit se s obsahem listiny, kterou podepisoval. Skutečnost, že si listinu nepřečetl, nemůže jít k tíži žalovaného.
K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, že jednající nečiní úkon vážně, muselo by se jednat o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle, tzn., že nevážnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. V opačném případě by bylo možno namítat vždy, že úkon nebyl učiněn vážně. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007 veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz)
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl po právu a v souladu s dosavadní judikaturou, tudíž nebyl naplněn dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalobce zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 1.500 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 9 odst. 1, § 7 bod 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 2.178 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. dubna 2014
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu