23 Cdo 727/2016
Datum rozhodnutí: 05.04.2017
Dotčené předpisy: § 265 obch. zák., § 548 odst. 1 obch. zák.




23 Cdo 727/2016 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. Dagmar Mixové , se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 93, PSČ 400 01, insolvenční správkyně společnosti Stavitelství KRRO, s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Krč, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, zastoupené Mgr. Michalem Sobotou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, PSČ 120 00, proti žalované 1) Domov seniorů Uhlířské Janovice, příspěvkové organizaci , se sídlem v Uhlířských Janovicích, Topolová 918, PSČ 285 04, a žalované 2) České republice Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, Územní pracoviště Střední Čechy, se sídlem v Praze 1, nám. Republiky 3, PSČ 110 00, o zaplacení 6 972 493 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 5 C 188/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2015, č. j. 29 Co 387/2012-793, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2015, č. j. 29 Co 387/2012-793, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 17. května 2011, č. j. 5 C 188/2003-673, ve znění opravných usnesení ze dne 1. prosince 2011, č. j. 5 C 188/2003-705, a ze dne 24. května 2012, č. j. 5 C 188/2003-721, a ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 8. listopadu 2012, č. j. 5 C 188/2003-728, uložil žalovanému 1) zaplatit Stavitelství KRRO, s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Krči, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25259971 (dále jen původní žalobkyně ), částku 6 972 493 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, dále uložil žalovanému 1) zaplatit České republice státem zálohované znalečné ve výši 239 242 Kč, zamítl žalobu proti žalované 2) a rozhodl, že žalobkyně a žalovaná 2) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně tak vyhověl žalobě na zaplacení doplatku ceny díla vyúčtovaného fakturami číslo 1000063, 1000064 a 1000065 proti žalovanému 1) na základě závěru, že fakturované práce byly provedeny a že žalovaný 1) nevyvrátil právní domněnku existence dluhu založenou jeho uznáním. Důvodem zamítnutí žaloby proti žalované 2), vůči níž se žalobkyně domáhala žalobního nároku z titulu jejího zákonného ručení za závazek žalovaného 1), byl závěr o nedostatku její pasivní věcné legitimace.
K odvolání žalobkyně a žalovaného 1) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. dubna 2013, č. j. 29 Co 387/2012-745, 29 Co 122/2013, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba proti žalované 2) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) (výrok pod bodem I). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu proti žalovanému 1) a že náklady na státem zálohované svědečné a znalečné v celkové výši 239 027 Kč nese Česká republika (výroky pod body II a III). Odvolací soud rovněž rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem V).
Tento rozsudek byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. května 2015, sp. zn. 32 Cdo 2810/2013. Nejvyšší soud vyslovil právní závěr, že předpokladem úspěšnosti žaloby na zaplacení ceny díla, při absenci jiné dohody, je provedení díla (srov. § 548 odst. 1 větu druhou obch. zák.), přičemž povinnost provést dílo zhotovitel splní ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli. Odvolací soud založil napadené měnící rozhodnutí ve věci samé podle svého odůvodnění na závěru o absolutní neplatnosti uznání dluhu ze dne 31. července 2001 ve smyslu § 39 obč. zák. pro obcházení zákona, a dále na zjištění, že se bývalý jednatel žalobkyně R. K. a bývalý ředitel žalovaného 1) Mgr. B. S. dopustili trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, za který byli v trestním řízení pravomocně odsouzeni. Nejvyšší soud však dovodil, že neplatnost právního úkonu uznání závazku zaplatit cenu díla, jakož i nezákonné obstarávání finančních prostředků (dotace), jimiž má být cena díla hrazena, však nejsou skutečnostmi, s nimiž by zákon spojoval vznik či zánik práva na zaplacení ceny díla. Postavil-li proto odvolací soud své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k žalovanému 1) pouze na těchto skutečnostech, pominul jak hmotné právo (§ 554 odst. 1 a 548 odst. 1 obch. zák.), tak i ustálenou rozhodovací činnost dovolacího soudu. Proto závěr odvolacího soudu, že bylo by tedy zcela proti dobrým mravům, zákonům i elementární logice, pokud by bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci částku 6 972 493 Kč za situace, kdy výše uvedené osoby svým protiprávním jednáním již způsobily České republice škodu nejméně ve výši 32 299 964 Kč nemůže obstát, protože není odůvodněn žádným ustanovením hmotného práva.
Po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu rozhodoval v dalším řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2015, č. j. 29 Co 387-2012-793, sp. zn. 29 Co 122/2013. Ve výroku pod bodem I změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá v části, ve které se žalobkyně domáhala, aby byl žalovaný 1) uznán povinným zaplatit jí částku 6 972 493 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými byla žaloba zamítnuta proti žalované 2) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) potvrdil (výrok pod bodem II), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že náklady na státem zálohované svědečné a znalečné v celkové výši 239 027 Kč nese Česká republika (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod body IV a V).
V dalším rozhodnutí ve věci odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované 2) není důvodné, jelikož žalovaná 2) není v této věci pasivně věcně legitimována.
Pokud jde o vlastní podstatu sporu, pak odvolací soud dovodil, že skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou správné a v podrobnostech na ně odkázal, s níže uvedenou výhradou. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení části ceny díla vyplývající z § 554 odst. 1 obch. zák. a ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák.
Odvolací soud je ovšem toho názoru, že soudy jsou povinny vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Zabýval se proto námitkou dobrých mravů, kterou vznesli oba žalovaní. Odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně, že je možné posuzovat cenu díla jako celku a nikoli izolovaně vycházet z jednotlivých faktur. Takový postup by byl možný toliko tehdy, pokud by byl zcela v pořádku celkový postup všech zúčastněných stran. Podle odvolacího soudu nelze při rozhodování o žalobním nároku přehlédnout zásadní skutečnost, že se bývalý jednatel žalobkyně R. K a bývalý ředitel žalovaného 1) Mgr. B. S. dopustili trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku, za což byli pravomocně odsouzeni. Proto dospěl k závěru, že by bylo zcela proti obchodním zvyklostem, dobrým mravům, zákonu i elementární logice, pokud by bylo žalovaným uloženo zaplatit částku 6 972 493 Kč za situace, kdy výše uvedené osoby svým protiprávním jednáním již způsobily České republice škodu nejméně ve výši 32 299 964 Kč. V opačném případě by totiž nastala absurdní situace, že by se žalobkyně obohatila o další částku, když k proplacení faktur č. 2000044, 2000067, 2000081, 2000101, 1000033 a 1000045 již došlo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání dle 237 o. s. ř. zakládá na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném řešení právní otázky, která nebyla doposud v judikatorní praxi Nejvyššího soudu řešena. Jedná se o to, zda existující právo společnosti s ručením omezeným jako zhotovitele na zaplacení plnění poskytnutého objednateli může být soudem společnosti nepřiznáno v důsledku trestního jednání bývalého jednatele a společníka společnosti s poukazem na to, že přiznání práva na zaplacení poskytnutého plnění by s ohledem na trestné jednání bývalého jednatele a společníka společnosti bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, aniž by se zkoumaly a byly prokázány základní předpoklady pro odpovědnost za škodu na straně společnosti, tzn. porušení právní povinnosti ze strany společnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti společností vzniklou škodu. Dále vznáší otázku doplnění dokazování v odvolacím řízení pouhým rozhodnutím trestního soudu, nikoliv trestním spisem či jeho části.
Dovolatelka je toho názoru, že uznání dluhu v žádném případě nelze považovat za absolutně neplatný právní úkon pouze na základě úvahy, že je v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud neodůvodnil, v čem konkrétně rozpor se zásadami poctivého obchodního styku spočíval, že se jednalo o natolik intenzivní rozpor, pro který je uznání dluhu absolutně neplatné.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně vycházel z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2011, č. j. 5 To 9/2010. Jedná se o pravomocný rozsudek, přičemž v dané věci byl podán návrh na obnovu řízení a rozsudek tak podle dovolatelky může doznat změn. Trestní soud své úvahy u výroku o vině a výši způsobené škody vzal za stěžejní základ znalecký posudek Ing. Petra Řepy včetně dodatků. Soud prvního stupně nechal vypracovat revizní znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem ČVUT v Praze, který označil posudek Ing. Petra Řepy za chybně metodicky zpracovaný. Tvrzení Vrchního soudu ve výroku trestního rozsudku, že žalobkyně způsobila České republice škodu ve výši 38 393 135 Kč, je tudíž podle dovolatelky ve zjevném rozporu s revizním znaleckým posudkem, který byl jako soudem vyžádaný posudek proveden před soudem prvého stupně.
S ohledem na výše uvedené argumenty dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), který je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to tím, že při řešení dovolatelkou předestřené právní otázky plně nerespektoval předchozí zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud dospěl ve zrušujícím rozsudku ze dne 11. května 2015, sp. zn. 32 Cdo 2810/2013, k závěru, že je třeba zkoumat, zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení žalované částky, přičemž provedení díla podle § 548 odst. 1 obch. zák je skutečností, s níž zákon spojuje vznik práva na zaplacení ceny díla. Nejvyšší soud v citovaném zrušujícím rozsudku výslovně uvedl, že neplatnost právního úkonu uznání závazku zaplatit cenu díla, jakož i nezákonné obstarávání finančních prostředků (dotace), jimiž má být cena díla hrazena, nejsou skutečnostmi, s nimiž by zákon spojoval vznik či zánik práva na zaplacení ceny díla. Pokud by mělo dojít k odepření práva na zaplacení ceny díla, je třeba rozhodnutí ve věci postavit na hmotném právu a relevantních právních základech a argumentech.
Odvolací soud jsa vázán právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným ve výše citovaném rozhodnutí dospěl k závěru, že právo na zaplacení žalované částky vzniklo, což vyplývá z § 554 odst. 1 obch. zák. a ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák. Tento nárok však dovolatelce nepřiznal pro rozpor s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, a to s ohledem na trestnou činnost bývalého jednatele žalobkyně R. K. a bývalého ředitele žalovaného 1) Mgr. B. S., přičemž odkazoval na zjištění provedená z rozsudku Vrchním soudem v Praze ze dne 21. září 2011, sp. zn. 5 To 9/2010.
Podle § 135 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Soud je tedy v probíhajícím řízení vázán pravomocným rozsudkem o vině a trestu vydaný Vrchním soudem v Praze ze dne 21. září 2011, sp. zn. 5 To 9/2010, a dovolatelce tak nelze přisvědčit v její námitce, že odvolací soud z tohoto rozsudku neměl vycházet, neboť v trestním řízení byl podán návrh na obnovu řízení a rozsudek tak může doznat změn.
Dovolatelce lze ovšem přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil, jestliže jí odepřel výkon práva na zaplacení pro rozpor s dobrými mravy nebo zásadami poctivého obchodního styku pouze z toho důvodu, že došlo ke zjištění probíhající trestné činnosti bývalého jednatele žalobkyně R. K. a bývalého ředitele žalovaného 1) Mgr. B. S. Je třeba posoudit, zda tato činnost má dopady na probíhající smluvní vztah, tj. zda v důsledku této činnosti byla způsobena škoda, která odůvodňuje odepření výkonu práva na zaplacení vystavených faktur.
Odvolací soud, který vycházel z rozsudku trestního soudu, dospěl k závěru, že trestnou činností byla České republice způsobena škoda ve výši 32 299 964 Kč. V průběhu řízení byla ovšem provedena řada znaleckých posudků, které se týkaly otázky ceny díla, které bylo skutečně provedeno. Z revizního znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem ČVUT v Praze vyplynulo, že cenu díla nelze posuzovat izolovaně a nelze se zaměřit jen na to, zda faktury jako takové byly proplaceny, ale je nutno posuzovat provedené dílo jako celek. Ze znaleckého posudku vyplývá, jak zjistil soud prvního stupně, že stanovená cena byla obvyklá v daném místě a čase a odpovídala standardním cenám. Z toho vyplývá, že fakturovaná cena díla v jeho součtu odpovídá ceně díla, které bylo provedeno. Proto pokud bylo v řízení prokázáno, že práce byly provedeny a předány v rozsahu, který dle znaleckého posudku odpovídá sjednané a celkově vyfakturované ceně, je třeba nárok na její zaplacení žalobkyni přiznat v plném rozsahu. Současně nelze odepřít toto právo pro rozpor s dobrými mravy či zásadami poctivého obchodního styku, jelikož s ohledem na závěry revizního znaleckého posudku nebyla jednáním způsobena žádná škoda.
Skutečnost, že v průběhu řízení byli pravomocně odsouzeni bývalý jednatel žalobkyně R. K. a bývalý ředitel žalovaného 1) Mgr. B. S. pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, na tento závěr nemá vliv. Podstatou jejich trestního jednání bylo, že vzájemné dohodě nechali proplácet některé faktury za provedení díla v době, kdy dílo ještě nebylo provedeno. To nemění nic na tom, že z komplexního pohledu na provedené dílo dospěl znalecký ústav k závěru, že sice faktury neodpovídají přesně tomu, co bylo na díle provedeno (některé položky jsou vyšší, některé nižší, některé na faktuře zcela chybí), ale většina prací provedena byla, a že stanovená cena díla byla obvyklá v daném místě a čase.
Z výše uvedeného důvodu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že právní posouzení odvolacího soudu, že nárok na zaplacení žalované částky je nutno odmítnout z důvodu rozporu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem, je nesprávné. Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. dubna 2017
JUDr. Kateřina H o r n o ch o v á
předsedkyně senátu