23 Cdo 702/2017
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



23 Cdo 702/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KONEČNÝ s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Uničově, Nová Dědina 12, PSČ 783 91, IČO 47972629, zastoupené Mgr. Pavlou Mazalovou, advokátkou, se sídlem v Šumperku, Husitská 3111/11, PSČ 787 01, proti žalované MUDr. N. S., IČO 75044234, zastoupené Mgr. Liborem Špundou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Masarykova třída 795/41, PSČ 779 00, o zaplacení částky 4 992 612,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 19 Cm 225/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2016, č. j. 8 Cmo 86/2016-227, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 34 606 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Libora Špundy, advokáta, se sídlem v Olomouci, Masarykova třída 795/41, PSČ 779 00.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. září 2015, č. j. 19 Cm 225/2013-159, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 4 999 612,50 Kč se 7,75% úrokem z prodlení za dobu od 1. ledna 2010 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. října 2016, č. j. 8 Cmo 86/2016-227, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezila tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, tj. zejména otázky nemožnosti předání díla objednateli, ze kterého byl zhotovitel vykázán, a otázky počátku běhu lhůty buď podle § 391 odst. 1 obchodního zákoníku ( dále jen obch. zák. ) či § 392 obch. zák. . Žalobkyně v dovolání vyslovila svůj nesouhlas s názorem odvolacího soudu o běhu promlčecí lhůty podle § 391 odst. 1 obch. zák., když podle jejího názoru měl být běh promlčecí lhůty posuzován podle § 392 obch. zák., tj. od data splatnosti faktury, tedy od 22. prosince 2009. Dovolatelka dále poukázala na okolnost, že byla z díla vykázána před jeho dokončením, takže dílo nemohla z tohoto důvodu protokolárně předat. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo pro nepřípustnost odmítnuto, příp. aby bylo zamítnuto, neboť soud prvního stupně i odvolací soud správně posoudily problematiku uzavření smlouvy o dílo a problematiku právních vztahů mezi žalobkyní a žalovanou, včetně otázky promlčení nároku žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Tomuto požadavku dovolatelka v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostála. Dovolatelka pouze poukázala na okolnost, že předmětné dílo nemohla protokolárně předat, a také, že nesouhlasí s posouzením počátku běhu promlčecí doby; z toho však není zřejmé, jakou otázku by měl Nejvyšší soud v dovolacím řízení řešit.
To, že má dovolatelka jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu, event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ani v režimu § 238a o. s. ř. (o žádné z tam označených rozhodnutí ostatně ve věci nejde), ani v režimu § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 29. března 2017

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu