23 Cdo 682/2014
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



23 Cdo 682/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce F. D., se sídlem v Křelově Břuchotíně, Křelov, Zahradní 333/20, PSČ 783 36, IČO 67734006, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, PSČ 799 00, proti žalovanému V. D., se sídlem ve Starém Petříně, Nový Petřín 6, PSČ 671 06, IČO 74613995, zastoupenému Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem, se sídlem v Přerově, Blahoslavova 72/4, PSČ 750 02, o zaplacení částky 284 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci pod sp. zn. 6 Cm 427/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 8 Cmo 380/2013-239, takto:

Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci mezitímním rozsudkem ze dne 6. srpna 2013, č. j. 6 Cm 427/2011-208, rozhodl, že nárok žalobce je co do základu dán, přičemž o výši nároku a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Žalobce se v řízení domáhá zaplacení ceny některých zámečnických výrobků určených pro stavbu hotelu Sladovna Černá Hora označených Z 30, 31, 34, 61, 67, 40, a to konkrétně 6 nerezových rámů k proskleným stěnám a 2x Z 65, což představuje 2 nerez rámy k proskleným dveřím, které pro žalovaného zhotovil, a jejichž cena zůstala neuhrazena (na rozdíl od jiných zhotovených a namontovaných zámečnických prvků, jejichž cenu žalovaný uhradil).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že účastníci uzavřeli dne 5. července 2010 písemnou smlouvu o dílo označenou jako Sladovna Černá Hora zámečnické výrobky dle specifikace . Předmět díla byl ve smlouvě vymezen jako zámečnické prvky dle tabulky zámečníka: Z 1, 2, 3a, 3b, 4, 5, 6, 9, 10, 103, 11, 19, 20, 21, poklopy, 31, 32, 33, 34, 37, 51, 61, 67, 68, 40, 41, 44, 45, 62, 73, 74, 75. Zahájení montáže nerezového zábradlí bylo sjednáno na 5. července 2010 a ukončení dle potřeb stavby, nejpozději dne 5. srpna 2010, zahájení montáže nerezových prosklených stěn ihned po odsouhlasení VD a ukončení dle požadavků stavby, nejpozději do 5. srpna 2010. Cena plnění, které měl žalobce pro žalovaného provést, byla sjednána na částku 760 000 Kč bez DPH. Smlouva obsahovala i ujednání o platebních podmínkách úhradě dvou záloh ve výši 200 000 Kč a ve výši 100 000 Kč s tím, že konečná faktura bude na částku 460 000 Kč, dále bylo sjednáno zádržné ve výši 10 % z každé faktury do dokončení díla, z čehož 5 % mělo být uhrazeno do 60 dnů po předání díla a 5 % po ukončení záruky. Soud prvního stupně neměl za prokázané, že by strany učinily předmětem smluvního vztahu položky Z 41, 44, 45, 62, 73, 74 a 75, resp. že by tyto položky byly zahrnuty do sjednané ceny díla. Soud prvního stupně také přihlédl ke dvěma e-mailům, které ohledně zakázky žalovaný zaslal žalobci, a to e-mail ze dne 22. dubna 2010 (prokazovaný jen nepřímo e-mailem z 27. července 2010), kterým žalobci zaslal objednávku č. 082010, jíž objednal na stavbu hotelu Sladovna Černá Hora výrobu a montáž nerezového zábradlí, prosklených stěn a zámečnických výrobků dle tabulky v orientační ceně 600 000 Kč bez DPH s tím, že konečná cena bude stanovena dle skutečně vyrobených a namontovaných výrobků z důvodů projekčních změn, se splatností faktur do 60 dní. V druhém e-mailu ze dne 22. dubna 2010 žalovaný taktéž pod č. 082010 objednal u žalobce na stavbu hotelu Sladovna Černá Hora výrobu a montáž nerezového zábradlí a zámečnických výrobků dle tabulky, jež byla učiněna nedílnou součástí objednávky, v objednávce byla uvedena orientační cena 430 000 Kč bez DPH (tj. částka 516 000 Kč včetně DPH) s tím, že konečná cena bude stanovena dle skutečně vyrobených a namontovaných výrobků z důvodu projekčních změn. Tato objednávka obsahovala vymezení prvků takto: Z: 01, 02, 03a, 03b, 04, 05, 06, 07, 09, 10, 103 11, 19, 20, 21, 51 a 68. Žalovaný zaslal žalobci ještě další objednávku s datem 15. října 2010 pod č. 172010, v níž objednal u žalobce výrobu a montáž nerezových prosklených stěn dle tabulky, jež byla učiněna nedílnou součástí objednávky, na stavbu hotelu Sladovna Černá Hora, v orientační ceně 160 000 Kč bez DPH s tím, že konečná cena bude stanovena dle skutečně vyrobených a namontovaných výrobků z důvodů projekčních změn; objednávka obsahovala požadavek splatnosti 60 dnů.
Dne 31. července 2010 vystavil žalobce žalovanému fakturu č. 210032, v níž odkázal na objednávku č. 082010 a sjednanou cenu ve výši 430 000 Kč bez DPH a zohlednil žalovaným uhrazené zálohy v celkové výši 350 000 Kč. Částku 166 000 Kč vyúčtovanou touto fakturou pak žalovaný žalobci uhradil pod variabilním symbolem 210032 (č. faktury) dvěma platbami z 30. srpna 2010 a 29. září 2010. Zálohy žalovaný hradil pod variabilním symbolem 082010 (číslo první objednávky). Celkem tak žalovaný žalobci uhradil částku 516 000 Kč.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dále vyplývá, že žalovaný jako zhotovitel a UNISTAV, a.s., jako objednatel uzavřeli dne 29. března 2010 smlouvu o dílo č. 102080.3790-22-2010, kterou se žalovaný pro objednatele zavázal provést dílo kompletní dodávku a montáž zámečnických konstrukcí včetně přesunů, přičemž rozsah díla byl vymezen projektovou dokumentací a technickou zprávou k projektové dokumentaci; dle přiloženého slepého rozpočtu měl žalovaný provést mimo jiné i položky Z 30, 31, 34 a 40, ale také Z 41, 44 a 45, dle dodatku ke smlouvě také položky Z 61, 65 a 67. Žalovaný předal dílo společnosti UNISTAV, a.s., dne 18. ledna 2011. Prvky Z 30, 31, 61, 67, 40 a 2x 65 zhotovil podle zjištění soudu prvního stupně na své náklady žalobce.
Dne 31. ledna 2011 žalobce vyúčtoval žalovanému fakturou č. 211003 částku 314 400 Kč (262 000 Kč bez DPH) za výrobu a montáž nerezových prosklených stěn podle objednávky č. 172010. Tuto však žalovaný neuhradil a na upomínku žalobce reagoval sdělením, že fakturu vrací zpět z důvodu nesouhlasící částky.
Soud prvního stupně na základě uvedeného skutkového stavu dovodil, že strany se snažily uzavřít smlouvu o dílo, a to opakovaně. Ani jeden z prokázaných pokusů však nepovažoval za platně uzavřenou smlouvu o dílo. Smlouva o dílo nevznikla na základě původní objednávky č. 082010 z 22. dubna 2010, neboť obsahovala ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ) ve spojení s § 536 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) nedostatečně určitě vymezenou cenu díla, jež byla stanovena jako orientační s tím, že konečná cena bude stanovena dle skutečně vyrobených a namontovaných výrobků. Totéž platí beze zbytku i o druhé objednávce č. 172010 z 15. října 2010. Při zkoumání listiny ze dne 5. července 2010, jež je dle soudu prvního stupně písemným zachycením obsahu smluvního vztahu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi vymezením předmětu díla a cenou díla existuje rozpor, když zaznamenaná cena díla neobsahuje položky Z 41, 44, 45, 62, 73, 74 a 75, pročež takto zakládaný smluvní vztah je rovněž neplatný z důvodu jeho nedostatečné určitosti podle § 37 obč. zák. ve spojení s § 536 odst. 3 obch. zák. Na druhé straně má soud prvního stupně za prokázaná tvrzení žalobce o zhotovení nerezových rámů stěn Z 30, 31, 34, 61, 67, 40 a dvou nerez rámů k proskleným dveřím Z 65; úhrady ceny těchto prvků se žalobce domáhá v tomto řízení. Při neprokázané existenci platného smluvního vztahu posoudil soud prvního stupně nárok žalobce podle § 451 odst. 2 obč. zák. jakožto nárok z bezdůvodného obohacení, a to nárok z neplatné smlouvy, přičemž žalovaného tak stíhá ve smyslu § 457 obč. zák. povinnost vrátit žalobci to, co z této neplatné smlouvy dostal. Odkázal na § 458 odst. 1 obč. zák., podle něhož musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Žalovaného tak stíhá povinnost vydat žalobci peněžitou náhradu provedeného díla, přičemž její výše bude určena znaleckým posudkem.
Soud prvního stupně se k námitce žalovaného zabýval také otázkou nároku žalobce na částku 544 000 Kč, kterou mu žalovaný uhradil (žalobce po zahájení řízení vzal zpět žalobu co do částky 30 000 Kč). Vyšel ze skutečnosti, že žalovaný zaslal žalobci objednávku č. 082010, která obsahovala vymezení objednaných prvků takto Z: 01, 02, 03a, 03b, 04, 05, 06, 07, 09, 10, 103, 11, 19, 20, 21, 51 a 68, a že žalovaný třemi platbami uhradil žalobci zálohu v celkové výši 350 000 Kč, vždy pod variabilním symbolem č. 082010 a s označením záloha na Černou Horu , tedy stejného čísla jako objednávka 082010, dále ze skutečnosti, že odkaz na tuto objednávku obsahovala faktura č. 210032 vystavená žalovaným na nedoplatek ceny díla objednaného touto objednávkou ve výši 166 000 Kč, a tuto částku žalovaný bez jakýchkoliv výhrad uhradil pod variabilním symbolem představovaným číslem této faktury s označením Fermetal záloha u částky 66 000 Kč a s označením doplatek Sladovna u částky 100 000 Kč. Z uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný částku 516 000 Kč plnil jako ekvivalent žalobcem provedených prvků Z: 01, 02, 03a, 03b, 04, 05, 06, 07, 09, 10, 103, 11, 19, 20, 21, 51 a 68 podle objednávky č. 082010. Je tedy nesporné, že žalovaný platil tuto částku za naprosto konkrétně vymezené prvky, a že zaplacení jejich ceny není předmětem tohoto řízení. Použitím uvedených variabilních symbolů žalovaný jednoznačně určil, na co plní (§ 330 obch. zák.).
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 8 Cmo 380/2013-239, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud hodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně, která učinil z jednotlivých provedených důkazů, jako správná a odkázal na ně.
K žalovaným namítanému porušení zásady koncentrace řízení odvolací soud dovodil, že procesní postup soudu prvního stupně v průběhu řízení sice nebyl správný, ale tato vada neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konstatoval, že skutková tvrzení žaloby se od počátku řízení fakticky nezměnila, když žalobce již v žalobě tvrdil, že na základě dohody s žalovaným, sjednané ústně, případně pomocí e-mailu, provedl pro žalovaného šest stěn a dvoje nerezové zárubně a v dalším řízení byla tato skutková tvrzení upřesňována až do konečné podoby, podle níž mělo jít o zámečnické prvky č. Z 30, 31, 34, 40, 61, 67 a 2 x 65. K návrhu všech provedených důkazů došlo předtím, co nastaly účinky koncentrace řízení, s výjimkou výslechu svědka H., z jeho rozhodnutí však soud prvního stupně žádná skutková zjištění neučinil a také nastala situace předvídaná v ustanovení § 118b odst. 1 věty poslední občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Odvolací soud také zdůraznil, že u prvního ve věci proběhlého jednání byl žalobce poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., v dalším průběhu řízení však dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalované nároky je možno posoudit jako nároky z bezdůvodného obohacení, takže poučení žalobce podle § 118b odst. 1 věty poslední o. s. ř. bylo zcela namístě. Právní hodnocení nároku samotným žalobcem přitom není rozhodující, z obsahu spisu je zřejmé, že soud prvního stupně k právnímu názoru o bezdůvodném obohacení žalovaného dospěl až poté, co zčásti provedl dokazování. Jeho postup byl tedy podle názoru odvolacího soudu správný.
Odvolací soud nesdílel ani námitky žalovaného týkající se nesprávného právního posouzení věci soudem prvního stupně. Z jednotlivých provedených důkazů bylo zjištěno, že požadavky žalovaného jako objednatele doznaly v průběhu času zásadních změn, takže nelze dospět k závěru o určitosti sjednaného předmětu smlouvy. Totéž lze konstatovat o dohodě o ceně díla, případě způsobu jejího určení, když z listin zachycujících vzájemné úkony je zřejmé, že se účastníci na ceně teprve dohadovali, a to i po dni 5. července 2010, kdy došlo k podpisu smlouvy v písemné formě. Závěr soudu prvního stupně, že mezi účastníky smlouva o dílo platně uzavřena nebyla, považoval odvolací soud za správný. Námitku žalovaného, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by žalobce zhotovil dílo alespoň v tom rozsahu, v němž žalovaný zaplatil, nepovažoval odvolací soud za důvodnou. Za správnou označil naopak úvahu soudu prvního stupně, že zaplatil-li žalovaný žalobcem vyúčtované částky, učinil tak nepochybně s vědomím, že tyto částky žalobci náleží za vyúčtované plnění, a pokud z dosavadního průběhu dokazování vyplývá, že některé položky zhotovené žalobcem zůstaly nezaplaceny, jediným možným závěrem je, že k plné úhradě za všechny provedené práce dosud nedošlo. Podle názoru odvolacího soudu je obecně bezdůvodným obohacením žalovaného v této věci to, co za plnění poskytnuté žalobcem sám žalovaný obdržel od svého smluvního partnera, jímž je společnost UNISTAV, a.s., snížené o částku, kterou žalobci uhradil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání shledává ze tří důvodů. Ten první spatřuje v tom, že rozhodnutí dovolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva týkající se restituční povinnosti v režimu bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
Má jít o rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, s usnesením ze dne 27. března 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, a s usnesením ze dne 12. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, v nichž dovolací soud opakovaně zdůraznil, že v případě bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné nebo zrušené smlouvy stíhá vzájemná restituční povinnost v souladu s § 457 obč. zák. pouze strany této smlouvy. Nikoliv pouze žalovaného tedy stíhá povinnost vrátit žalobci to, co z neplatné smlouvy dostal, ale i žalobce, neboť ze zákona vzniká synallagmatický závazek, v němž povinnost obou smluvních stran k plnění je vůči sobě vzájemně vázána. Odvolací soud tak podle dovolatele nesprávně aplikoval § 457 obč. zák. Nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle tohoto ustanovení není podle dovolatele dán, neboť vzájemná restituční povinnost žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení nepřevyšuje vzájemnou restituční povinnost žalobce.
Dovolatel odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 1665/2000, s tím, že je-li smlouva neplatná, nebo byla-li zrušena, má soud povinnost provést i bez námitky započtení nebo bez vzájemného návrhu vzájemné zúčtování a rozhodnout ve smyslu § 98 o. s. ř.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle dovolatele také v závěru, že částka 546 000 Kč náleží žalobci za vyúčtované plnění a že žalovaný plnil žalobci tuto částku jako ekvivalent zámečnických prvků vymezených v objednávce. Pokud by byl žalobce skutečně oprávněn účtovat cenu díla za uváděné zámečnické prvky s odkazem na objednávku, nepochybně by se tak muselo stát pouze na základě platné smlouvy o dílo či jiného titulu, odvolací soud však dospěl k závěru, že k uzavření platné smlouvy o dílo nedošlo. Dovolatel nesouhlasí ani s aplikací § 330 obch. zák. odvolacím soudem v režimu bezdůvodného obohacení.
Přípustnost dovolání dovozuje žalovaný také z dalšího druhého důvodu, a sice z nezbytnosti vyřešení otázky procesního práva týkajícího se koncentrace řízení, která má spočívat v otázce přípustnosti změny žaloby opírající se o nové rozhodné skutečnosti a nové důkazy po již nastalé koncentraci řízení. Podle dovolatele je tato otázka v rozhodování dovolacího soudu rozhodována rozdílně a v konkrétní rozvedené podobě nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatel má za to, že po nastalé koncentraci řízení soud prvního stupně připustil změnu žaloby, a řízení je tak postiženo vadou, přičemž ani odvolací soud nesjednal nápravu. Dovolatel zdůraznil, že po proběhlé koncentraci řízení nelze připustit změnu žaloby opírající se o nové skutečnosti a nové důkazy. Soud prvního stupně a odvolací soud postupovaly v rozporu se třemi rozhodnutí dovolacího soudu, kterými dovolací soud vymezoval náležitosti návrhu na zahájení řízení podle § 79 o. s. ř. (usnesení ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 25 Cdo 629/2011, a usnesení ze dne 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002), a s usnesením dovolacího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 382/2005, kterým bylo vysvětleno, kdy se jedná o změnu žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř. K procesní vadě prolomením zásady koncentrace řízení došlo podle dovolatele opakovaně, když soud u prvního jednání opět poučil žalobce podle § 118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění rozhodných skutečností při jednání dne 28. února 2013.
Odvolací soud se podle názoru dovolatele odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu také při řešení otázky platnosti smlouvy o dílo ze dne 5. července 2010. Dovolatel odkázal na judikaturu dovolacího soudu řešící otázky spojené s platností smlouvy o dílo, z níž vyplývá, že smluvní strany musí ve smlouvě charakterizovat její předmět, tj. určité dílo, které má zhotovitel provést, a cenu, kterou je povinen zaplatit objednatel. Jedná se o obligatorní náležitosti smlouvy o dílo, které byly v dané věci platně sjednány. Předmět díla byl vymezen konkrétními jednotlivými zámečnickými prvky s odkazem na tabulku zámečníka a cena díla byla pevně stanovena částkou 760 000 Kč bez DPH. Skutková okolnost, že účastníci řízení mezi sebou komunikovali případně i o ceně díla a rozsahu předmětu díla, zvláště když nedošlo k jinému než písemnému konsenzu, nelze podle názoru dovolatele považovat za relevantní důvod způsobilý vyvolat neplatnost písemné smlouvy o dílo. Pokud odvolací soud shledal, že nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení je dán plněním žalobce v rozsahu prvků vymezených v tabulce zámečníka, a současně nepovažoval tuto tabulku za určité vymezení předmětu díla, právně pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení platnosti smlouvy podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
Dovolatel navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. bod 2 článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř., když má dovolatel za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení tří otázek, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, eventuálně je otázka hmotného nebo procesního práva rozhodována dovolacím soudem rozdílně, resp. nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ohledně režimu bezdůvodného obohacení spatřuje dovolatel rozpor závěrů odvolacího soudu s rozhodnutími Nejvyššího soudu rozsudku ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, usnesením ze dne 27. března 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, usnesením ze dne 12. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010, podle nichž v souladu s ustanovením § 457 obč . zák. stíhá vzájemná restituční povinnost pouze strany této smlouvy. Dovolatel odkazuje i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 1665/2000, s tím, že je-li smlouva neplatná, nebo byla-li zrušena, soud provede i bez námitky započtení nebo bez vzájemného návrhu vzájemné zúčtování a rozhodne ve smyslu ustanovení § 98 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu však není s těmito rozhodnutími v rozporu. Soud prvního stupně, jehož rozhodnutí odvolací soud potvrdil, se těmito pravidly řídil, přičemž správně též aplikoval ustanovení § 458 odst. 1 poslední věty obč. zák., podle něhož není-li dobře možné, aby bylo vydáno to, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Soud prvního stupně a odvolací soud, který jeho rozhodnutí potvrdil, též správně dovodil, že plnění žalovaného představovalo vypořádání bezdůvodného obohacení, jež žalovaný získal plněním zámečnických prvků Z: 01, 2, 03a, 03b, 04, 05, 06, 07, 09, 10, 103, 11, 19, 20, 21, 51, a 68.
Ač sice nelze přímo aplikovat ustanovení § 330 obch. zák., jak to nesprávně učinil soud prvního stupně, neboť nešlo o plnění na základě platné smlouvy, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že žalovaný poskytl plnění ve výši 516 000 Kč za zámečnické prvky Z: 01, 02, 03a, 03b, 04, 05, 06, 07, 09, 10, 103, 11, 19, 20, 21, 51 a 68, přičemž dovolací soud je tímto skutkovým zjištěním vázán. Jestliže tedy poskytnuté peněžní plnění představovalo vypořádání bezdůvodného obohacení za shora specifikované zámečnické prvky, přičemž žalovaný žalobci zaplatil ještě další částku 30 000 Kč, když v rozsahu částky 30 000 Kč vzal žalobce žalobu zpět, nelze než dovodit, že závěr odvolacího soudu, že žalobce důvodně uplatnil své právo na vydání bezdůvodného obohacení za poskytnuté zámečnické prvky, jež jsou předmětem řízení, resp. že k plné úhradě za tyto prvky dosud nedošlo.
Pokud odvolací soud dovodil, že žalovaný uhradil žalobci částku za vyúčtované plnění , nedovozoval tím, že plněno bylo na základě platné smlouvy, ale vyčíslil tím, že vyúčtování objektivně představovalo výzvu k vydání bezdůvodného obohacení a současně specifikovalo, za které zámečnické prvky je toto bezdůvodné obohacení požadováno.
Přípustnost dovolání nezakládá ani tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva týkající se koncentrace řízení, která podle dovolatele je v rozhodování dovolacího soudu rozhodována rozdílně a v konkrétní podobě nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Má-li být dovolání přípustné z důvodu, že právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, jak uvedl dovolatel, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, ve kterých rozhodnutích je vymezená otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Tento údaj v dovolání chybí a z tohoto důvodu přípustnost dovolání založena být nemůže.
Nejde přitom ani o otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatel namítá, že soud prvního stupně porušil zásadu koncentrace řízení, když připustil změnu žaloby opírající se o nové rozhodné skutečnosti a nové důkazy po již nastalé koncentraci řízení. Zákaz přihlédnout ke skutečnostem a důkazům po uplynutí soudem stanovené lhůty má podle § 118b odst. 1 poslední věty o. s. ř. má však své výjimky. Podle tohoto ustanovení k později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném, a nebylo-li provedeno, po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. V nyní posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně ke změně svého právního názoru, podle níž lze věc posoudit i z titulu bezdůvodného obohacení, dospěl až poté, co zčásti provedl dokazování. Odvolací soud dospěl k závěru, že postup soudu prvního stupně byl správný. Judikatura uváděná dovolatelem ohledně náležitostí žalobního návrhu (rozhodnutí Nejvyššího soudu usnesení ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, rozsudek ze dne 9. ledna 2013, sp. zn. 25 Cdo 629/2011 a usnesení ze dne 18. června 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002) je pro uvedené závěry nerozhodná. Řešení této procesní otázky odvolacím soudem je však v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání ustanovení § 118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala. Postup soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, které po posouzení, že mezi stranami nebyla uzavřena platná smlouva o dílo, věc posuzovaly podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, podle něhož jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.
K tomu je třeba pouze podotknout, že z uvedeného vyplývá, že v takovém případě není nutná ani změna žaloby.
Poslední, třetí, argumenty dovolatele stran přípustnosti dovolání jsou směřovány vůči závěrům odvolacího soudu přijatých při řešení otázky platnosti smlouvy o dílo ze dne 5. července 2010. Dovolatel namítl, že odvolací soud se svým závěrem o neplatnosti této smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozsudku ze dne 24. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 4262/2011, usnesení ze dne 18. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 178/2010, rozsudku ze dne 9. července 2006, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, a rozsudku ze dne 25. května 2005, sp. zn. 32 Odo 196/2005, řešící otázky spojené s platností smlouvy o dílo, z nichž vyplývá, že smluvní strany musí ve smlouvě charakterizovat její předmět, tj. určité dílo, které má zhotovitel provést, a cenu, kterou je povinen zaplatit objednatel. Jedná se o obligatorní náležitosti smlouvy o dílo.
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o dílo ze dne 5. července 2010 z důvodu neurčitosti jejího předmětu však není v rozporu s dovolatelem citovanou judikaturou. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, jehož závěry převzal odvolací soud, měly být předmětem smlouvy o dílo zámečnické prvky Z: 01, 02, 03a, 03b, 04, 05, 06, 07, 09, 10, 103, 11, 19, 20, 21, 51 a 68, s cenou 760 000 Kč bez DPH, a to s odkazem na tabulku zámečnických prvků. Tato tabulka však neobsahuje prvky Z 73 75 a u prvků Z 41, 44 a 45 je poznámka ruší se a jsou přeškrtnuty. V důsledku těchto skutečností je nutno skutečně hodnotit předmět plnění smlouvy o dílo ze dne 5. července 2010 jako neurčitý a Nejvyšší soud se s tímto právním závěrem odvolacího soudu ztotožňuje.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2016
JUDr. Zdeněk Des předseda senátu