23 Cdo 678/2012
Datum rozhodnutí: 18.12.2012
Dotčené předpisy: § 269 odst. 2 obch. zák., § 373 obch. zák.




NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY

23 Cdo 678/2012


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Euroclaim Praha s.r.o. , se sídlem v Praze 10 - Vinohrady, Korunní 810/104A, PSČ 101 00, identifikační číslo osoby 27380050, zastoupené Mgr. Ing. Janem Daňkem, advokátem, se sídlem v Praze 10 Vinohrady, Korunní 810/104A, proti žalovanému Ing. K. Š. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 19, o zaplacení částky 126.264,78,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 125/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2011, č. j. 28 Co 5/2010-251, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. září 2011, č. j. 28 Co 5/2010-251, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 15. června 2009, č. j. 14 C 125/2000-187, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 120.333,18 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), ohledně částky 5.931,60 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 16. dubna 1998 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně, žalovaným (který ji uzavíral jako nepodnikající fyzická osoba) a P K. (původním leasingovým nájemcem) uzavřena Smlouva o změně subjektu leasingové smlouvy, podle které přešla na žalovaného jako nového leasingového nájemce všechna práva a povinnosti vyplývající z leasingové smlouvy č. 7/98/5202. Nedílnou součástí leasingové smlouvy byly Všeobecné smluvní podmínky finančního leasingu a splátkový kalendář. Předmětem leasingu bylo vozidlo Daewoo ESPERO 2.0 AC, SPZ ME-34-35, č. motoru 25184333, č. karoserie KLA JF 19W1TB 141005. Žalovaný převzal předmět leasingu a uskutečnil cestu do Prahy, při níž došlo k poruše a žalovaný proto vozidlo odtáhl do autoopravny Auto Balvín s.r.o. v Brně, kde bylo zjištěno, že je vadný termostat. Následně bylo vozidlo převezeno k opravě do autorizovaného servisu Automont Zlín. Žalovaný nehradil řádně leasingové splátky v souladu s leasingovou smlouvou a splátkovým kalendářem. Nejprve právní předchůdce žalobkyně upomínal žalovaného o uhrazení splátky a následně dopisem ze dne 20. července 1998 vypověděl leasingovou smlouvu ke dni 31. července 1998 a vyzval žalovaného k vrácení vozidla. Žalovaný vozidlo právnímu předchůdci žalobkyně vrátil. Žalobkyně po převzetí vozidla a po vypracování znaleckého posudku č. 021899 ze dne 24. ledna 1999 o stanovení ceny motorového vozidla předmětné vozidlo prodala třetí osobě za 170.000,- Kč. Poté žalobkyně zpracovala konečné finanční vyrovnání leasingové smlouvy a vyzvala žalovaného dopisem ze dne 11. března 1999 k zaplacení dlužné částky z konečného vyrovnání ve výši 136.757,- Kč. Předchozí leasingový nájemce dal předmětné vozidlo do opravy, oprava nebyla provedena úplně, protože nebyl opraven termostat z důvodu, že neměli náhradní díl, což sdělil pouze leasingové společnosti
Po právní stránce soud prvního stupně předmětnou Smlouvu o změně leasingové smlouvy posoudil jako smlouvu inominátní v souladu s ustanovením § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v jeho tehdy platném znění (dále jen obch. zák. ). Účastníci se ve Všeobecných smluvních podmínkách dohodli, že práva a povinnosti smlouvou a smluvními podmínkami neupravené se řídí zejména obchodním zákoníkem, případně právním řádem (§ 262 obch. zák.).
Soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou co do částky 120.333,18 Kč sestávající ze dvou splátek nájemného po 12.306,- Kč, z doložených vícenákladů spojených s odebráním a prodejem vozidla ve výši 24.683,10 Kč a z rozdílu mezi nesplacenou částí pořizovací ceny předmětu leasingu a realizační prodejní cenou ve výši 71.038,08 Kč, což je v souladu s leasingovou smlouvou. Žalovaný naplnil předpoklady odpovědnosti za škodu uvedené v ustanovení § 373 obch. zák., jež vznikla žalobkyni v důsledku neplacení sjednaných splátek nájemného. V tomto rozsahu soud prvního stupně tedy žalobě vyhověl, a to včetně příslušenství. Jako nedůvodnou pak zamítl žalobu co do částky 6.375,22 Kč s odkazem na závěry přijaté již v jeho dříve vydaném rozsudku, podle nichž žalobkyni nenáleží splátka za měsíc duben 1998 splatná dne 1. dubna 1998, kterou měl uhradit původní leasingový nájemce P.K. a nikoliv žalovaný.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku č. I změnil tak, že žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 120.333,18 Kč s příslušenstvím, zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že Smlouva o změně leasingové smlouvy je svým charakterem smlouvou inominátní uzavřenou v souladu s ustanovením § 269 odst. 2 obch. zák., a to v návaznosti na jeho ustanovení § 262 odst. 1 a 2. Stejně tak souhlasil s jeho závěrem, že žalovaný se nedovolal neplatnosti smlouvy ze dne 16. dubna 1998 ve smyslu ustanovení § 40a občanského zákoníku řádně a ani včas a že na tuto smlouvu je tedy třeba hledět jako na úkon platný.
Uvedl, že vzájemná práva a povinnosti žalovaného jako nového leasingového nájemce a leasingové společnosti byla vymezena leasingovou smlouvou č. 7/98/5202, Všeobecnými smluvními podmínkami leasingu jako její nedílné součásti, splátkovým kalendářem ke zmíněné leasingové smlouvě a smlouvou o změně subjektu leasingové smlouvy ze dne 16. dubna 1998. V posuzovaném případě však podle smlouvy ze dne 16. dubna 1998 důsledně postupováno nebylo. V době, kdy původní leasingový nájemce P. K. předmětné vozidlo vracel, mělo velkou opravu. Po opravě ze servisu P. K. vozidlo převzal, nebyla však dodělána oprava termostatu. V tomto stavu také vozidlo vrátil leasingové společnosti. Svědek P. K. vypověděl, že v tomto stavu nemohlo vozidlo jezdit. Na to, že součástka nebyla vyměněna a že oprava nebyla dokončena, upozorňoval dle své výpovědi leasingovou společnost, nikoliv žalovaného. Žalovanému vozidlo předávala leasingová společnost, nikoli původní nájemce P. K.. Dle odvolacího soudu to, že při předání vozidla a jeho převzetí žalovaným leasingová společnost vstoupila mezi žalovaného jako nového leasingového nájemce a původního leasingového nájemce (v rozporu se smlouvou ze dne 16. dubna 1998), od něhož musela vozidlo převzít, aby je žalovanému mohla předat, znamená, že i ve vztahu k žalovanému jako novému leasingovému nájemci odpovídala za stav vozidla v době jeho převzetí žalovaným leasingová společnost.
Odvolací soud dále upozornil na skutečnost, že ještě v den uzavření smlouvy ze dne 16. dubna 1998, jenž je i den převzetí vozidla žalovaným, bylo toto vozidlo opravováno, přičemž k objednané výměně termostatu nedošlo. S neprovedením výměny termostatu evidentně souvisí porucha vozidla, pro kterou se vozidlo stalo nepojízdným a pro kterou žalovaný toto vozidlo dne 22. dubna 1998 nechal odtáhnout do servisu společnosti Auto BALVIN spol. s r.o. Následně bylo vozidlo převezeno do autorizovaného servisu Automont Zlín. Žalovaný přitom opravu pojal jako reklamaci, která bude provedena bezplatně. Odvolací soud dospěl k závěru, že s předáním vozidla žalovaným do opravny k provedení bezplatné opravy je spojena jeho reklamace vycházející z nepojízdného stavu vozidla ke dni 22. dubna 1998. Žalovaný tak od jeho převzetí dne 16. dubna 1998 mohl vozidlo bez potíží užívat 5 kalendářních dnů. V době od převzetí vozidla k jeho opravě trvala nemožnost jeho užívání žalovaným. Po provedené opravě převzala vozidlo ze servisní opravy leasingová společnost, která také fakturu za opravu uhradila. Na uvedené je dle názoru odvolacího soudu třeba nahlížet jako na faktické uznání reklamace žalovaného leasingovou společností vycházející z nepojízdného stavu vozidla ke dni 22. dubna 1998. Za dobu počínající tímto dnem tedy již nebylo pro reálnou nemožnost užívání předmětného vozidla žalovaným jeho povinností platit leasingové splátky. Při tomto závěru pak nemohl být učiněn závěr o zániku smluvního vztahu účastníků z předmětné leasingové smlouvy výpovědí leasingové společnosti ze dne 20. července 1998 z důvodu neplacení splátek splatných 1. května, 1. června a 1. července 1998 žalovaným jako jedním z dohodnutých způsobů ukončení leasingové smlouvy dle bodů 4.1. písm. d) a 4.5. Všeobecných smluvních podmínek. K zániku leasingové smlouvy došlo následnou nemožností užívání předmětu leasingu ve spojení s fakticky uznanou reklamací žalovaného leasingovou společností a s prodejem vozidla jinému subjektu po jeho předchozím převzetí z opravny.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podala žalobkyně dovolání, jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), namítajíc naplnění všech dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka má za to, že závěry odvolacího soudu o zániku leasingové smlouvy pro nemožnost užívání předmětu leasingu a o uznání reklamace žalovaného ze strany leasingové společnosti, nejsou správné.
Dovolatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem, na jehož základě uzavřel, že došlo k předání předmětu leasingu novému leasingovému nájemci leasingovou společností. Žalovaný jako leasingový nájemce při podpisu smlouvy o změně subjektu leasingové smlouvy výslovně prohlásil, že je mu stav předmětu leasingu dobře znám a přebírá jej ve stavu, v jakém se nachází ke dni podpisu smlouvy. O stavu předmětu leasingu byl informován i původním leasingovým nájemcem. Žalovaný předmět leasingu po dobu nejméně 5 dní bez potíží užíval. Tudíž byl povinen řádně hradit dohodnuté leasingové splátky. Jelikož dohodnuté leasingové splátky z jeho strany řádně hrazeny nebyly, došlo ze strany leasingové společnosti k výpovědi leasingové smlouvy. Předmět leasingu tedy žalovaný užívat mohl a také jej užíval. Ani ze znaleckého posudku znalecké kanceláře Čapka & Rybář č. 021899 ze dne 24. ledna 1999, kterým byla stanovena cena vozidla, nevyplývá, že by předmět leasingu vykazoval vady, které by znemožňovaly jeho užívání. Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaný vyjádřil tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a dovolání za nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se proto zaměřil na posouzení otázky, zda je též důvodné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly uplatněny.
Takové vady řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti, dovolací soud z obsahu spisu neshledal. Žalobkyně pak, byť důvodnost svého dovolání opírá též o dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve skutečnosti žádné konkrétní vady řízení nenamítla.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení věci je rovněž nesprávné, není-li úplné, tzn. jestliže soud učinil právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Žalovaná spatřuje nesprávné právní posouzení věci v závěru, že předmětná leasingová smlouva zanikla pro nemožnost užívání předmětu leasingu, a že došlo k faktickému uznání reklamace žalovaného ze strany leasingové společnosti.
Již v řadě svých rozhodnutích (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněný pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, uveřejněné pod č. 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) Nejvyšší soud vymezil tzv. finanční leasing (jenž je inominátním kontraktem podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., podle něhož mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy) jako závazkový vztah, jehož podstatou je závazek poskytovatele leasingu (pronajímatele) předat příjemci leasingu (nájemci) na určitou dobu do užívání věc či jinou majetkovou hodnotu, kterou pronajímatel obvykle za tím účelem pořídí do svého vlastnictví na základě poptávky a podle výběru nájemce a závazek nájemce uhradit náklady spojené s pořízením leasingu prostřednictvím leasingových splátek. Nájemce má obvykle právo na koupi předmětu leasingu do svého vlastnictví za cenu, která bývá označována jako zůstatková či zbytková, neboť vyjadřuje rozdíl mezi cenou předmětu leasingu, resp. náklady spojenými s pořízením předmětu leasingu, na počátku a celkovou výší té části leasingových splátek, kterými je pořizovací cena předmětu leasingu splácena. V této souvislosti se hovoří o pořizovací funkci finančního leasingu, která jej kvalitativně odlišuje od nájmu, u něhož je primární funkce užívací. Nájemce nese již od počátku leasingového vztahu rizika (nebezpečí škod) spojená s předmětem leasingu, jakož i náklady spojené s jeho užíváním (údržba, daně, pojištění). Leasing je označován za leasing finanční právě proto, že se závazky pronajímatele omezují na finanční služby (pořízení věci, předání do užívání a její prodej na konci leasingového vztahu). V případě finančního leasingu jde o účelové pořízení věci, práva či jiné majetkové hodnoty podle potřeb, výběru a určení nájemce s využitím cizích zdrojů - zdrojů poskytovatele předmětu leasingu. Smyslem tohoto specifického soukromoprávního institutu je tak zajistit za úplatu financování věci pro nájemce, který se k ní chová od okamžiku jejího předání jako k věci vlastní se všemi riziky na straně nájemce (obvykle nese rizika spojená s předmětem leasingu i náklady spojené s jeho provozem, údržbou a opravami), a nikoli s riziky na straně vlastníka, jak je tomu ve smlouvách o nájmu. Leasingový pronajímatel sice zůstává po celou dobu trvání leasingu vlastníkem předmětu leasingu, jeho práva a povinnosti související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) však náležejí nájemci. V rámci finančního leasingu je na nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená, čímž se finanční leasing typově odlišuje od běžného nájmu (a nelze jej tudíž ustanoveními o nájemní smlouvě poměřovat).
Dovolatelka důvodně namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu o dodatečné nemožnosti užívání předmětu leasingu. K zániku závazku pro dodatečnou nemožnost plnění nedošlo, neboť v daném případě se jedná o finanční leasing, jehož podstatou (jak výše vyloženo) je, že pronajímatel zajistí financování předmětu leasingu tím, že ho opatří a předmět leasingu předá nájemci do užívání. Tak se v souladu s leasingovou smlouvou stalo. Charakteru finančního leasingu odpovídá v dané věci ujednání obsažené v bodu 1.3.1. Všeobecných smluvních podmínek. Leasingový nájemce přejímá smlouvou o finančním leasingu rizika spojená s provozem předmětu leasingu a to okamžikem jeho předání. Podstatou tohoto právního vztahu je, že odpovědnost za předmět nájmu spočívá na straně nájemce, čímž se tak typově odlišuje od běžného nájmu. Žalovaný v daném případě nese riziko z užívání věci v rozsahu stanoveném smlouvou. Nelze proto situaci, kdy došlo k výskytu vad na vozidle, považovat za dodatečnou nemožnost plnění, neboť pronajímatel svoji povinnost dle smlouvy splnil a nastalý stav je smlouvou předvídán a řešen. I v těchto případech je nájemce povinen platit nájem po celou dobu leasingu. Z toho důvodu, v důsledku podstatného porušení smlouvy ze strany uživatele leasingu, je nárok na úhradu doposud nesplacených leasingových splátek opodstatněný. Závěr odvolacího soudu o zániku závazku pro následnou nemožnost užívání předmětu leasingu a o neúčinnosti odstoupení leasingové společnosti od leasingové smlouvy z důvodu dlouhodobého prodlení leasingového nájemce s placením leasingových splátek proto není správný a je dán dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. prosince 2012

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu