23 Cdo 674/2015
Datum rozhodnutí: 12.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 674/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce M. B. , zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované Mercedes-Benz Financial Services Česká republika s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Daimlerova 2296/2, identifikační číslo osoby 63997240, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Široká 6, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 197/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2014, č. j. 2 Cmo 3/2011-152, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. července 2010, č. j. 26 Cm 197/2009-70, ve znění opravného usnesení ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 26 Cm 197/2009-99, zamítl žalobu, aby rozhodčí nález rozhodce JUDr. Evy Pulzové ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. R 1071/09, byl zrušen (bod I. výroku). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku potvrdil a v bodě II. výroku jej potvrdil v opraveném znění (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podal žalobce dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, případně nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky existence překážky věci pravomocně rozsouzené, pak přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel neuvádí žádná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž (resp. od závěrů v nich vyslovených) by se odvolací soud v předmětné věci měl odchýlit. Navíc je rozhodnutí odvolacího soudu ohledně této otázky (na rozdíl od mínění dovolatele) v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 25. března 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, či ze dne 18. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1773/2004), když v daném případě není sporu o tom, že účastníci tohoto řízení nejsou totožnými s účastníky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 42/2009.
Dovolání nečiní přípustným ani argumentace žalobce týkající se otázky absolutní neplatnosti rozhodčí doložky. Dovolatel v této souvislosti tvrdí, že odvolací soud posoudil uplatnění námitky absolutní neplatnosti rozhodčí doložky v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud však postupoval zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, když zohlednil skutečnost, že žalobce v průběhu řízení před soudem prvního stupně neuvedl žádná rozhodná skutková tvrzení k neplatnosti rozhodčí doložky, ani neučinil odpovídající návrhy důkazů k prokázání těchto tvrzení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na tom přitom nic nemění ani skutečnost, že se mělo jednat o skutková tvrzení a návrhy důkazů, které by mohly případně vést k závěru o absolutní neplatnosti právního úkonu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroků, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, bylo rovněž odmítnuto. Dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání do výroků o nákladech řízení (srov. ustanovení § 241a odst. 2 a ustanovení § 237 až § 238a o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Chybí-li, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupným z nalus.usoud.cz).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. srpna 2015
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu