23 Cdo 645/2007
Datum rozhodnutí: 25.02.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 645/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně V., a.s., zastoupené Mgr. D. J., advokátem, proti žalovaným 1. A.-t., a.s., zastoupené Mgr. I. T., advokátem, a 2. A. A. G., se sídlem, o zaplacení částky 825 547,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 Cm 98/1998, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. září 2006, č. j. 7 Cmo 466/2005-183, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. září 2006, č. j. 7 Cmo 466/2005-183, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. května 2005, č. j. 25 Cm 98/98-153, ve výrocích pod body III, IV a V se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. května 2005, č. j. 25 Cm 98/98-153, řízení vůči druhé žalované zastavil (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, aby byla prvá žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 825 547,70 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II, IV a V). Soud prvního stupně zjistil, že mezi druhou žalovanou jako objednatelkou a žalobkyní jako zhotovitelkou byla dne 8. 9. 1995 uzavřena smlouva o dílo. Žalobkyně splnila svůj závazek provést dílo a jeho cenu vyúčtovala fakturou č. 811048 částkou 783 804 Kč se splatností dne 19. 2. 1995, která byla uhrazena pouze zčásti částkou 158 478 Kč. Žalobkyně se proto domáhala úhrady nedoplatku ceny díla ve výši 625 326,70 Kč a dále dílčího úroku z prodlení ve výši 200 221 Kč. Svůj nárok vůči prvé žalované dovozovala žalobkyně z dodatku č. 1 ze 14. 9. 1995 ke smlouvě o dílo, který žalobkyně uzavřela s oběma žalovanými, v němž bylo sjednáno, že druhá žalovaná zplnomocňuje svou sesterskou organizaci prvou žalovanou ve věcech platebního styku mezi smluvními subjekty s tím, že veškeré zálohové platby, jakož i konečná fakturace bude prováděna přes tuto organizaci. Na tomto dodatku pak zástupce prvé žalované potvrdil, že přejímá výše uvedené závazky objednatele v požadovaném rozsahu a že si je vědom důsledků, vyplývajících z jejich neplnění. Tento skutkový stav vyhodnotil soud prvního stupně tak, že mezi účastníky je sporná pouze otázka, zda na základě dodatku č. 1 ze dne 14. 9. 1995 ke smlouvě o dílo vznikla prvé žalované povinnost uhradit žalobkyni nedoplatek ceny díla na základě smlouvy o dílo uzavřené žalobkyní s druhou žalovanou. Soud prvního stupně dospěl výkladem textu předmětného dodatku č. 1 k závěru, že vůlí účastníků bylo zjednodušit úhradu žalované částky, a to tak, že druhá žalovaná poukáže cenu díla prvé žalované, a ta tuto cenu poté poukáže žalobkyni, takže prvá žalovaná byla v pozici jakéhosi prostředníka, přes nějž bude cena uhrazena. Prvá žalovaná se nestala ručitelem závazku druhé žalované a rovněž tak podle závěru soudu prvního stupně nedošlo ve smyslu § 531 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) k převzetí dluhu. Nelze také dovodit, že by dodatek č. 1 splňoval náležitosti poukázky ve smyslu § 535 ObčZ, podle něhož by muselo dojít ke zmocnění poukázaného k tomu, aby splnil plnění poukazníkovi na účet poukazatele, což však nelze dovodit ani výkladem předmětného dodatku č. 1. Po výmazu druhé žalované z rejstříku, k návrhu žalobkyně soud prvního stupně řízení vůči druhé žalované zastavil. U prvé žalované dospěl k závěru, že není ve věci pasivně legitimována.


K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. září 2006, č. j. 7 Cmo 466/2005-183, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body III, IV a V potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zabýval jedinou spornou otázkou v dané věci , a to, zda dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo splňuje náležitosti poukázky ve smyslu § 535 a násl. ObčZ. Uvedl, že k účinnosti poukázky podle tohoto ustanovení ve vztahu ke všem jejím účastníkům je nezbytná existence dohody mezi poukazatelem (druhou žalovanou) a poukazníkem (žalobkyní), zmocnění ze strany poukazatele, adresované poukázanému (prvé žalované), aby plnil na účet poukazatele poukazníkovi, a v neposlední řadě je nezbytný jednostranný právní úkon poukázaného adresovaný poukazníkovi o tom, že poukázku přijímá. Až tímto okamžikem nabývá poukazník přímý nárok na plnění proti poukázanému a teprve poté může případně tento nárok uplatnit i žalobou u soudu. Dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo podle závěru odvolacího soudu uvedené náležitosti poukázky nesplňuje. Z textu dodatku je zřejmé, že druhá žalovaná pouze zplnomocnila prvou žalovanou ve věcech platebního styku s tím, že platby a konečná fakturace bude prováděna přes tuto organizaci. Postavení prvé žalované jako prostředníka v platebním styku mezi žalobkyní a druhou žalovanou dotvrzuje i zápis z jednání ze dne 4. 4. 1997, v němž jsou sjednány splátky k doplacení ceny díla, ovšem s poznámkou, že v případě, když prvá žalovaná obdrží finanční prostředky ze strany investora, tedy druhé žalované, dříve, budou splátky poukázány v dřívějších dnech, než je v zápise uvedeno. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předmětný dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo nelze považovat za určitý právní úkon a v žádném případě nesplňuje náležitosti poukázky ve smyslu § 535 a násl. ObčZ a nelze proto dovodit, že by prvá žalovaná byla povinna uspokojit pohledávky uplatňované žalobkyní v tomto řízení.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), přičemž v něm uvedla dva dovolací důvody. Žalobkyně se domnívá, že odvolací řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vada řízení tkví podle jejího názoru přímo v rozsudku odvolacího soudu i v rozsudku soudu prvního stupně, které shledává nepřezkoumatelnými vzhledem k tomu, že oba soudy nezohlednily a ve svých rozhodnutích prakticky pominuly chování prvé žalované při plnění závazků vůči žalobkyni, a to přesto, že žalobkyně ve svém odvolání i při jednání odvolacího soudu na nutnost vypořádat se s uvedenou skutečností poukazovala. Prvá žalovaná totiž svým jménem (a nikoliv jménem druhé žalované) plnila žalobkyni podle jí vystavovaných zálohových listů a skutečně nejméně dvakrát žalobkyni zálohy uhradila, dvakrát uznala své závazky vyplývající z vyúčtování dodaného díla vůči žalobkyni a dokonce se žalobkyní uzavřela dohodu o zápočtu vzájemných pohledávek, v jejímž rámci se střetly pohledávky žalobkyně a prvé žalované, nikoliv druhé žalované (byť i třeba zastoupené prvou žalovanou) a došlo tak k úplnému zániku pohledávky prvé žalované vůči žalobkyni a částečnému zániku pohledávky žalobkyně vůči prvé žalované. Jedná se přitom o skutečnosti zjištěné jednak účastnickou výpovědí předsedy představenstva prvé žalované, jednak příslušnými listinami. Prvá žalovaná se tedy opakovaně chovala jako dlužník žalobkyně, přijímala její účty, plnila její pohledávky. Tímto postupem soudy nerespektovaly právo žalobkyně na spravedlivý proces podle článku 90 Ústavy ČR a článku 36 Listiny základních práv a svobod. Dovolatelka dále namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], které spatřuje v nesprávné aplikaci § 535 a násl. ObčZ o poukázce. Podle názoru žalobkyně na předmětnou věc ustanovení § 535 a násl. ObčZ dopadá, přičemž stávající judikaturou není otázka poukázky dosud řešena. Stejně jako ve svém odvolání poukázala žalobkyně na prvorepublikovou judikaturu Nejvyššího soudu ČR jeho rozhodnutí ze dne 14. října 1925, č. j. Rv I 868/25, publikované ve Vážného sbírce pod pořadovým číslem 5370/1925, v němž se stanoví, že přijetím účtů ze strany poukázaného dlužníka a zaslání části kupní ceny poukazci jest spatřovati přijetí poukazu . Tuto právní větu lze podle názoru žalobkyně beze zbytku aplikovat na předmětnou věc, nicméně odvolací soud se ani s touto její argumentací nevypořádal. Stejně tak odvolací soud nezdůvodnil, proč pro neurčitost nelze dodatek č. 1 považovat za dohodu o poukázce. Stejně tak odvolací soud se také nezabýval otázkou, zda prvá žalovaná neměla plnit případně jako přistoupivší dlužník k dluhu druhé žalované. Žalobkyně navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a zrušení výroků pod body III, IV a V rozsudku soudu prvého stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


Prvá žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje dovolací námitky žalobkyně za opakování její procesní argumentace v řízení před soudy obou stupňů, s níž se tyto soudy náležitě vypořádaly. Ujednání v dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo neobsahuje, jak již soud prvního stupně správně dovodil, žádné ujednání o dohodě o převzetí dluhu či přistoupení k závazku a neobsahuje ani platnou dohodu o poukázce. Smyslem tohoto smluvního ujednání bylo pouze zjednodušení platebního styku mezi žalobkyní a druhou žalovanou, prvá žalovaná tak měla být pouze platebním místem prostředníkem. Na tom nemůže nic změnit následné chování prvé žalované, která se chovala jako zplnomocněný zástupce objednatele druhé žalované a na základě jejího pokynu. Úmyslem smluvních stran nebylo dosáhnout změny v osobě objednatele a byla to sama žalobkyně, kdo přišel s návrhem, aby se prvá žalovaná stala pouhým platebním prostředníkem, nikoliv smluvní stranou. V opačném případě by do uzavřeného dodatku ke smlouvě o dílo nepochybně výslovně a jednoznačně takový záměr vtělila. Prvá žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumal, zda je dovolání přípustné.


Dospěl přitom k závěru, že dovolání v dané věci je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolání je tudíž i důvodné.


Předmětem dovolacího přezkumu učinila dovolatelka posouzení otázky, zda ujednání v dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo obsahuje náležitosti dohody o poukázce uzavřené podle ustanovení § 535 a násl. ObčZ.


Podle uvedeného ustanovení se opravňuje poukazník vybrat plnění u poukázaného a poukázaný se zmocňuje, aby splnil poukazníkovi na účet poukazatele. Přímý nárok nabude poukazník proti poukázanému jen tehdy, obdrží-li projev poukázaného, že poukázku přijímá. K účinnosti poukázky ve vztahu ke všem jejím účastníkům se vyžadují celkem tři právní úkony. Prvním je dohoda mezi poukazatelem a poukazníkem. Právní vztah mezi nimi (valutový poměr) vzniká, jakmile poukazník přijme zmocnění poukazatele, a souhlasí tedy s tím, že vybere (přijme) plnění od poukázaného. Z tohoto poměru vyplývá důvod (kauza), proč poukazatel vystavil poukázku (např. splnění dluhu, darování, poskytnutí půjčky apod.) a proč poskytuje poukazníkovi určitou hodnotu (valutu), spočívající v plnění od poukázaného. Další právní úkon představuje dohoda mezi poukazatelem a poukázaným. Poukazatel zmocní zároveň poukázaného, aby plnil poukazníkovi na účet poukazatele. Tím, že poukázaný zmocnění přijme (souhlasí, že bude plnit poukazníkovi), vzniká mezi ním a poukazatelem právní vztah (krycí či úhradový poměr). Poukázaný nemusí přijmout zmocnění poukazatele. Jedině v případě, že dluží poukazateli plnění, které je předmětem poukázky, má vůči němu povinnost poukázce vyhovět. Třetím právním úkonem je úkon poukázaného adresovaný poukazníkovi přijetí poukázky. Okamžikem, kdy poukazníkovi dojde oznámení poukázaného, že poukázku přijímá, vzniká právní vztah mezi nimi (platební poměr). Poukazník tímto okamžikem nabývá přímý právní nárok proti poukázanému, takže může nárok na plnění proti němu uplatnit žalobou u soudu. Poukázanému vznikla totiž povinnost splnit poukazníkovi to, k čemu ho poukazatel zmocnil. Jestliže poukázaný plní poté, co byl k tomu poukazníkem vyzván, má se za to, že poukázku přijal (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol., Občanský zákoník I., Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 1434).


Odvolací soud dospěl v napadeném rozhodnutí shodně se soudem prvého stupně k závěru, že ujednání žalobkyně, prvé žalované a druhé žalované v dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo uzavřené dne 14. 9. 1995 mezi žalobkyní, prvou žalovanou a druhou žalovanou náležitosti poukázky v žádném případě nesplňuje, a že se současně nejedná o určitý právní úkon.


Předmětný dodatek č. 1 ke smlouvě obsahuje pod bodem 6.7. text, podle kterého Objednatel zplnomocňuje svou sesterskou organizaci A.-T., a.s., ve věcech platebního styku mezi smluvními subjekty. Veškeré zálohové platby, jakož i konečná fakturace bude prováděna přes tuto organizaci. Tento dodatek č. 1 dále jeho účastníci prohlásili za nedílnou součást smlouvy o dílo uzavřené žalobkyní s druhou žalovanou a rozšíření článku VI této smlouvy, upravující platební podmínky. Projev vůle prvé žalované, která nebyla účastníkem předmětné smlouvy o dílo, byl do textu dodatku č. 1 vtělen takto: Potvrzujeme, že přejímáme výše uvedené závazky objednatele v požadovaném rozsahu a jsme si vědomi důsledků vyplývajících z jejich neplnění .


Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jde o neurčitý právní úkon a že tento právní úkon nesplňuje náležitosti poukázky.


Z předmětného dodatku se podává, že jsou splněny podmínky ustanovení § 535 ObčZ, aby šlo o poukázku. Tento dodatek obsahuje dohodu mezi poukazatelem (druhou žalovanou) a poukazníkem (žalobkyní). Z dohody vyplývá, že žalobkyně přijímá zmocnění udělené druhou žalovanou prvé žalované a souhlasí tedy s tím, že přijme plnění (tj. zálohové platby a platbu podle konečné faktury podle smlouvy o dílo ze dne 8. 9. 1995 uzavřené mezi žalobkyní a druhou žalovanou) od prvé žalované. Dodatek rovněž obsahuje dohodu mezi poukazatelem (druhou žalovanou) a poukázaným (prvou žalovanou). Druhá žalovaná totiž zmocnila prvou žalovanou, aby plnila žalobkyni (poukazníkovi) na účet druhé žalované (poukazatele). O tom svědčí text, že veškeré zálohové platby, jakož i konečná fakturace budou prováděny přes prvou žalovanou. Dodatek konečně obsahuje i jednostranný právní úkon poukázaného (prvé žalované) adresovaný poukazníkovi přijetí poukázky. To je vyjádřeno prohlášením prvé žalované, že stvrzuje, že přejímá výše uvedené závazky objednatele v požadovaném rozsahu a je si vědoma důsledků vyplývajících z jejich neplnění. V případě předmětného dodatku jde tedy o určitý trojstranný právní úkon, který je třeba podřadit pod ustanovení § 535 ObčZ o poukázce, přičemž vzhledem k tomu, že žalobkyně obdržela projev poukázaného (prvé žalované), že poukázku přijímá, vznikl jí přímý nárok vůči prvé žalované.


Lze tedy uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu, který dospěl k jiným závěrům, není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný.


Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2, věty za středníkem, o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. v odpovídajícím rozsahu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.


V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a prvou žalovanou včetně nákladů řízení dovolacího.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. února 2009


JUDr. Zdeněk Des


předseda senátu