23 Cdo 634/2011
Datum rozhodnutí: 24.01.2013
Dotčené předpisy: § 39 obč. zák.




23 Cdo 634/2011


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně PDS, a. s., se sídlem v Plzni, Nová Hospoda, Dopravní 1073/4, PSČ 318 04, IČO 26411288, zastoupené JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Václavem Vladařem, advokátem, se sídlem v Plzni, Borská 13, o zaplacení částky 164.689,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 25 C 163/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. října 2010, č. j. 25 Co 282/2010-363, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.141,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Evy Kabelkové, advokátky se sídlem v Plzni, Kamenická 1.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 27. září 2004, č.j. 25 C 163/2002-131, ve znění opravného usnesení ze dne 14. prosince 2005, č.j. 25 C 163/2002-165, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni (resp. její procesní předchůdkyni PDS spol. s r. o., IČ 40522717) částku 164.689,- Kč (bod I výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II výroku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy ze dne 24. 11. 2000 označené jako kupní smlouva a dohoda o platebních podmínkách, v níž byl pro případ prodlení se zaplacením kupní ceny sjednán úrok z prodlení ve výši 0,6 % z dlužné částky denně, žalobkyně dodala žalovanému dne 16. 10. 2001 zboží, jehož kupní cena ve výši 141.996,- Kč byla splatná dne 6. 11. 2001, a dne 30. 10. 2001 mu dodala zboží, jehož kupní cena ve výši 92.955,- Kč byla splatná dne 20. 11. 2001. Tyto kupní ceny nebyly uhrazeny v plném rozsahu ve lhůtě jejich splatnosti a žalovaný je zaplatil formou dílčího plnění (ve splátkách). Dluh uhradil v plném rozsahu až v průběhu soudního řízení; v části týkající se neuhrazeného zůstatku obou kupních cen ve výši 94.000,- Kč bylo řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno a předmětem sporu zůstal toliko smluvní úrok z prodlení v kapitalizované výši. Ujednání o úroku z prodlení ve výši 0,6% z dlužné částky denně posoudil soud prvního stupně jako platné. Poukázal na to, že strana, která opakovaně porušuje své povinnosti, nemůže apelovat na zásady poctivého obchodního styku, a se sjednanou výší úroku z prodlení se vypořádal na základě úvahy, že kapitalizovaná výše úroku z prodlení je dána výší dluhu a délkou prodlení. Jako nedůvodné posoudil námitky žalovaného, že prodlení způsobila sama žalobkyně porušením svých smluvních povinností tak, že mu fakturovala ceny bez sjednaných slev, což mělo vliv na prodejnost zboží, že porušila svou povinnost vyřizovat přednostně jeho objednávky a zboží mu dodala se zpožděním, takže musel nakupovat zboží od jiného dodavatele, u něhož musel platit hotově a nemohl vyjednat množstevní slevy, a že nereagovala na jeho reklamaci týkající se nesprávného vyúčtování ceny.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006, č.j. 25 Co 350/2006, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku pod bodem I, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 6.463,80 Kč, a ve zbytku ohledně částky 158.225,20 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok pod bodem I). Výrokem pod bodem II pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud k otázce platnosti ujednání účastníků o výši úroků z prodlení dospěl k závěru, že v situaci, kdy zákonný úrok z prodlení se v době uzavření smlouvy pohyboval mezi 9 11 % p. a. a sjednaná sazba úroku z prodlení odpovídala sazbě 219 % p. a., což představuje více než devatenáctinásobek zákonné úrokové míry, nelze mít takovou sazbu za obecně akceptovatelnou. Uzavřel, že ujednání o takové sazbě je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a současně nabylo intenzity rozporu s dobrými mravy, je proto podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) neplatné.
Oba rozsudky s výjimkou částky 1 431 Kč zrušil k dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudkem ze dne 31. března 2009, č.j. 23 Cdo 1458/2007-247 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť rozsudky nebyly ohledně platnosti ujednání o výši úroků z prodlení z hlediska dodržení zásad poctivého obchodního styku a souladu s dobrými mravy v souladu s konstantní judikaturou.
Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 30. července 1997, sp. zn. III. Odon 20/96, uveřejněný v příloze časopisu Právo a podnikání č. 10/1997 na str. IV, podle něhož porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení nelze obecně, pro všechny případy, vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku. Porušení zásad poctivého obchodního styku je nutno zkoumat v každém případě ve vazbě na jeho konkrétní okolnosti. Přitom je třeba se zabývat jak důvody, které ke sjednání konkrétní výše úroku z prodlení vedly, a okolnostmi, které je provázely, tak důvody nesplnění zajištěného závazku, popřípadě i dopady přiznání sjednaného úroku z prodlení na osobu, vůči které je uplatňován. V rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 468/2003, jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách, pak Nejvyšší soud uzavřel, že taktéž při posouzení, zda se účastníky sjednaná sazba úroků z prodlení příčí dobrým mravům ve smyslu § 39 obč. zák., nepostačí bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu pouhé srovnání smluvené sazby úroku z prodlení se sazbou zákonnou, (obdobně rozsudek ze dne 15. listopadu 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004, usnesení ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 30 Odo 785/2005, rozsudek ze dne 20. února 2008, sp. zn. 32 Cdo 5492/2007, usnesení ze dne 23. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 1164/2007, a usnesení ze dne 25. června 2008, sp. zn. 32 Cdo 3010/2007 viz www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud dále odkázal na svůj rozsudek ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, v němž m.j. taktéž zdůraznil, že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém konkrétním případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení. Dodal, že okolnostmi právně významnými pro posouzení, zda se ujednání o výši úroku z prodlení nepříčí dobrým mravům a není tedy neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák., mohou být z logiky věci jen ty okolnosti, které existovaly v době, kdy k tomuto ujednání došlo (v době uzavření smlouvy). Skutečnosti, které nastaly později, mohly mít podle své povahy význam toliko pro posouzení, zda vůbec a kdy se žalovaný dostal do prodlení s plněním závazků, či pro posouzení, zda uplatnění nároku na zaplacení smluveného úroku z prodlení (nároku existujícího, tedy založeného platným ujednáním) není výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a podle ustanovení § 265 ObchZ tedy nepožívá ochrany. Platnost ujednání o úrocích z prodlení nemohou tyto později nastalé skutečnosti dodatečně ovlivnit.
Okresní soud Plzeň město ve svém novém rozsudku ze dne 22. března 2010, č.j. 25 C 163/2002-338, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 164 689 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel při posuzování otázky, zda žalovaná výše úroku z prodlení je či není v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku, ze shora uvedeného závazného právního názoru dovolacího soudu a zohlednil dobu, v níž byly smlouvy účastníků uzavřeny - konec devadesátých let minulého století - a hodnotil ji tak, že drobní provozovatelé obchodů s potravinářským zbožím (jako právě žalovaný) začali pociťovat sílící konkurenci nadnárodních řetězců vedoucí ke ztrátě jejich konkurenceschopnosti. Obdobných výhod jako nadnárodní řetězce mohli malí prodejci dosáhnout pouze tím, že propojí své sítě a vstoupí jednotně do smluvních vztahů s dodavateli. Žalobkyně právě takovou síť pod značkou SVOP, v níž bylo zapojeno až 150 prodejců, vytvořila. Odebírali zboží jednak od žalobkyně a také přímo od dodavatelů. Všichni prodejci zapojení do sítě dostávali od žalobkyně pevnou sazbu slevu z ceny zboží a mohli také získat množstevní slevy. Tyto konkurenční výhody poskytované žalobkyní samozřejmě vyžadovaly jisté povinnosti na straně prodejců v prvé řadě bezvadnou platební morálku. V opačném případě by prudce klesla ochota dodavatelů dodávat do sítě zboží za výhodné ceny a existence sítě by ztratila smysl. Žalobkyně se proto snažila zavázat prodejce k zaplacení úroku z prodlení v takové výši, která by je především od neplacení odradila, a pokud by k prodlení došlo, aby umožňovala žalobkyni částečnou kompenzaci ztrát vzniklých prodlením prodejce. Dle zjištění soudu prvního stupně byl pro období 1998 2001 úrok pro všechny smluvní partnery žalobkyně stanoven ve výši 0,6% denně z dlužné částky. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaný vstoupil do sítě prodejen SVOP v roce 1998 a v listopadu 2000 uzavřel s žalobkyní bez výhrad další smlouvu totožnou s předchozí smlouvou včetně sazby úroku z prodlení.
Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně žalovanému nedodala po dobu jednoho týdne objednané zboží, žalovaný však neprokázal, že by mu tímto jednáním vznikla jakákoliv škoda, kterou by byl nucen kompenzovat tím, že žalobkyni řádně a včas neuhradí vystavené daňové doklady. Tvrzení, že musel nakoupit zboží u jiných dodavatelů a chyběla mu proto hotovost, nikterak nedoložil. Z výpovědi svědkyně K., dcery žalovaného, soud prvního stupně zjistil, že prováděla platby za žalovaného třikrát ročně pouze v době jeho dovolené a dále potvrdila prodlení žalovaného s placením faktur a existenci kvaziúvěrového vztahu mezi žalobkyní a žalovaným.
Soud prvního stupně dospěl k zvěru, že žalovaný nepochybně dlouhodobě porušoval zásady poctivého obchodního styku, k nimž patří i zásada včas hradit své závazky. Pokud sám tak nečinil, může se jen stěží sám dovolávat ochrany zásad dobrých mravů a poctivého obchodního styku. Sjednaná sazba úroku z prodlení je sice poměrně vysoká, ale po posouzení všech okolností smluvního vztahu účastníků je podle názoru soudu prvního stupně přiměřená. Úrok z prodlení zde sloužil jako institut preventivní a motivační a současně plnil i funkci uhrazovací.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně při sjednávání smlouvy se žalovaným nevybočila z mezí dobrých mravů a poctivého obchodního styku, a proto je ujednání o úroku z prodlení v sazbě 0,6% denně s přihlédnutím ke všem okolnostem smluvního vztahu ujednáním platným. Vysoká výše kapitalizovaného úroku z prodlení je pak dána především délkou prodlení žalovaného, který splácel kupní cenu ve splátkách pouhých 1 000 Kč a celou žalovanou částku uhradil až v průběhu soudního řízení. Platební schopnost žalovaného nemohlo ohrozit ani prodlení žalobkyně s úhradami dobropisovaných částek, jak žalovaný v řízení namítal, neboť tyto tvořily pouze zlomek ze závazků žalovaného vůči žalobkyni.
K odvolání žalovaného Městský soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 8. října 2010, č. j. 25 Co 282/2010-363, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 6 463,80 Kč, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod bodem I), v části týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 156 794,20 Kč a nahradit náklady řízení potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Přestože nezměnil svůj původní právní názor, že sjednanou sazbu úroku z prodlení odpovídající sazbě 219% p.a. nelze mít za obecně akceptovatelnou, ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního stupně vycházejícími ze shora uvedeného zrušovacího rozsudku Nejvyššího soudu. Okolnosti uzavírání kupní smlouvy a dohody o platebních podmínkách, a to jak z roku 1998, tak z roku 2000, nebyly také podle názoru odvolacího soudu takového charakteru, že by nutily žalovaného předmětnou smlouvu uzavřít. Žalovaný mohl vstoupit podle jeho prohlášení při jednání ze dne 7. 6. 2006 do obchodních vztahů s velkoobchodem TRIAL, byť byl drahý, podle názoru odvolacího soudu mohl podnikat bez zapojení do sítě SVOP či podnikat v jiném oboru. Shodně se soudem prvního stupně pak uzavřel, že s ohledem na výhody, které účastník sítě SVOP uzavřením smlouvy se žalobkyní získal, nelze dovodit, že by ujednání o sazbě úroku z prodlení ve výši 0,6% denně nějak významně vybočovalo z rámce obecně uznávaných pravidel slušnosti a poctivého obchodního jednání. O tom svědčí m.j. i skutečnost, že žalovaný uzavřel předmětnou smlouvu opakovaně.
Pokud jde o okolnosti nastalé po uzavření smlouvy žalovaným tvrzené výpadky v zásobování, slevy, opožděná úhrada dobropisů, nedostatky ve fakturách nedospěl odvolací soud k závěru, že by zakládaly prodlení žalobkyně.
Podle názoru odvolacího soudu mohl žalovaný sankci v podobě úroku z prodlení 0,6% denně z obou dlužných faktur čelit tím, že by si k jejich zaplacení opatřil úvěr, u něhož by úrok nečinil 219% p.a., tedy volit nejvhodnější a nejhospodárnější postup. Dále poukázal na obsah smlouvy, z jejíhož článku III bodu 12 vyplývá, že i žalovaný mohl postihovat žalobkyni za opožděnou úhradu dobropisů úrokem z prodlení v téže sazbě, tj. 0,6% denně z dlužné částky. Ani žalovaným tvrzené vady ve fakturách ho neopravňovaly k nezaplacení celé faktury, neboť podle smlouvy nebyl povinen zaplatit jen tu část, kterou reklamoval jako vadné vyúčtování. Jestliže tak žalovaný nepostupoval a nezaplatil fakturu celou, resp. nevyužil ke své ochraně možnosti dané mu smlouvou, nemůže protistraně upírat využití smluvních ujednání, tj. uplatnění úroku z prodlení, s poukazem na § 265 obch. zák.
Vzhledem ke zjištěným okolnostem také odvolací soud uzavřel, že ujednání o sazbě úroku z prodlení ve výši 0,6% denně z dlužené částky není ujednání neplatným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Jeho přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a důvodnost o § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., t.j., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a o § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a o § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. s tvrzením existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalovaný především namítl, že sjednaná sazba úroků z prodlení ve výši 0,6% denně, odpovídající sazbě 219% p.a., což je více než devatenáctinásobek zákonné úrokové míry, je ujednáním o rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a s dobrými mravy a odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5492/2007 (smluvní úrok ve výši 18-ti násobku jistiny), na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1022/2004 (1% úrok z prodlení denně) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2005, 32 Cdo 150/2007 (1% úrok z prodlení denně). Dovolatel má za to, že soudy nepochopily správně názor dovolacího soudu týkající se nezbytnosti zkoumat okolnosti ujednání o předmětné výši úroku z prodlení, které nebyly podle názoru odvolacího soudu takového charakteru, že by odvolatele nutily předmětnou smlouvu uzavřít. Nelze totiž dospět k závěru, že obsah právního úkonu nemůže být v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran, neboť smluvní volnost podléhá posouzení podle § 39 obč. zák., jak uzavřel Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. dubna 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000.
Podle názoru žalovaného se nedostal do prodlení, neboť svůj závazek nemohl splnit v důsledku prodlení žalobkyně, která dodala zboží s vadami v dokladech, a to co do druhu zboží a v cenách, které neobjednal, a které nebyl ochoten akceptovat. Dále poukázal na to, že nedodáním zboží po dobu 16 dnů žalobkyně ohrozila samu existenci jeho podnikání a byl tak nucen finanční prostředky určené na úhradu splatných faktur použít na nákup zboží u jiného dodavatele. Soudy podle názoru dovolatele vůbec nezkoumaly, ve který okamžik vzniklo právo žalobkyně jako prodávající na zaplacení kupní ceny, nezohlednily okolnost, že žalobkyně nebyla schopna přesně specifikovat výši jistiny, a ani soud nebyl schopen tuto bezchybně určit.
Podle dovolatele se soudy nezabývaly jeho projevem vůle k započtení učiněným v průběhu řízení (str. 3 a str. 18 dovolání), ani okolností, že věřitel je v prodlení, jestliže nepřevezme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne spolupůsobení nezbytné ke splnění závazku, což učinil svými dopisy z 15. 11. 2001, 20. 12. 2001, 2. 1. 2002 a 22. 1. 2002 zaslané žalobkyni, které v řízení předložil, v nichž žalobkyni navrhoval náhradní termíny úhrad.
Dovolatel označil rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný, neboť podle jeho názoru postrádá náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř. soud nevyložil podstatný obsah přednesů, neprovedl výčet provedených důkazů předložených žalovaným, včetně toho, že soud nehodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, jak ukládá § 132 o. s. ř. včetně povinnosti přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a co uvedli účastníci řízení. Dovolatel odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99.
Tím, že soudy neprovedly dovolatelem navržené důkazy, aniž by to řádně odůvodnily, porušily právo dovolatele na spravedlivý proces a odvolací soud, který z toho důvodu rozsudek soudu prvního stupně nezrušil, založil protiústavnost svého rozhodnutí. Soudy obou stupňů podle názoru dovolatele nesprávně vyhodnotily provedené důkazy svědecké výpovědi svědkyň D., K. a Č. a dodací listy, faktury a dobropisy žalobkyně, z nichž vyplývalo, že zboží bylo žalovanému dodáno bez 2% slevy. Ze soupisu 107 dobropisů z let 1998 - 2001 měl soud dovodit, že žalobkyně byla v prodlení trvajícím 3 72 dnů s platbami vůči žalovanému týkající se částek v řádu desetitisíců. Tím byl žalobkyní nastolen stav, kdy si obě smluvní strany plnily v prodloužené době splatnosti, neboť se vzájemně neupomínaly a tento stav akceptovaly. O tom svědčí i okolnost, že úhrada faktur se neřídila dobou splatnosti vyznačenou na faktuře, a plnila pouze orientační úlohu s ohledem na způsob jejich úhrady - hotovostní platby přebíral za žalobkyni její obchodní zástupce pan S., který za tím účelem navštěvoval provozovnu žalovaného dle svých časových možností (což v řízení vypověděl).
Dovolatel dále zpochybnil názor odvolacího soudu, že žalovaný mohl podle článku II. 12 smlouvy uplatňovat při pozdní úhradě dobropisů úrok z prodlení ve stejné výši 0,6% denně. Takový výklad předmětné smlouvy považuje za jednostranný, o čemž svědčí tentýž článek smlouvy obsahující dohodu, že ujednáním o smluvní pokutě není dotčeno právo žalobkyně na náhradu škody podle § 373 a násl. obch. zák., aniž by stejné právo bylo přiznáno žalovanému, a pouze žalobkyně byla podle smlouvy oprávněna v případě nezaplacení kupní ceny dát do zástavy vybavení provozovny a konečně i ujednání, že odebrané zboží je až do úplného zaplacení prodávajícímu ve vlastnictví kupující. Z toho dovolatel dovozuje, že nebyl důvod ke zvýšené sazbě úroků z prodlení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů a dovolání označila jako nepřípustné. Zdůraznila, že s dovolatelem neuzavřela běžnou kupní smlouvu, nýbrž se jednalo o smlouvu v rámci spolupráce cca 150 kooperujících maloobchodních prodejen, mezi nimiž byl i žalovaný (označované jako SVOP). Pro tyto prodejny žalobkyně zajišťovala výhodné, tedy nízké nákupní ceny, což bylo podmíněno promptními platbami dodavatelům zboží, např. do 7 dnů. Právě tato okolnost motivovala tyto dodavatele k tomu, aby dodávali zboží za výhodných cen pro členy kooperace SVOP. Včasnost plateb a rychlost oběhu peněz tvořila základní pilíř kooperace, tedy fungování celého řetězce na bázi výhodné výše nákupních cen zboží od velkododavatelů. Žalobkyně přitom byla v pozici garanta důvěryhodnosti kooperujících subjektů i ve vztahu k velkoobchodníkům. V řízení vypověděla svědkyně L., že ze strany žalobkyně prováděla příkazy k platbám v řádu milionů korun denně. Žalobkyně zdůraznila, že při platbách v takovém objemu bylo zásadní, aby i platební povinnosti mezi jednotlivými kooperujícími, tedy i mezi žalovaným a žalobkyní, byly prováděny včas tím spíše, že existovala významná doba mezi dobou splatnosti stanovenou pro žalovaného (21 dnů) a krátkou lhůtou splatnosti, kterou měla žalobkyně vůči velkoobchodním dodavatelům. Argumentoval-li dovolatel údajnými prodlevami žalobkyně při platbách dobropisů, pak tato není na místě vzhledem k nepatrnosti těchto závazků žalobkyně vůči žalovanému oproti dluhům žalovaného vůči žalobkyni.
Žalovaný uzavřel kupní smlouvu se žalobkyní v situaci, kdy již trvala jejich spolupráce, a žalovaný měl možnost předtím, nežli smlouvu podepsal, seznámit se s ní a rozhodnout se, že do řetězce SVOP nevstoupí. Nikdo jej ke vstupu nenutil a je patrno, že se chtěl do tohoto řetězce zapojit, neboť toto cítil jako výhodné (např. výhodnější nežli vstup do vztahů s TRIAL) a nechtěl podnikat samostatně ani v jiném oboru a přitom chtěl čelit tlaku nadnárodních řetězců. Nebylo však možné, aby čerpal jen svá oprávnění a neplnil povinnosti.
Dovolatel žádný důvod, který by mohl vést k závěru o zásadním právním významu rozhodnutí odvolacího soudu, podle názoru žalobkyně neuvedl. Otázka výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, zásadami poctivého obchodního styku v souvislosti s výší úroku nebo smluvní pokuty musí být v určitém případě odůvodněna s ohledem k pohnutkám, k účelu úkonu a důvodům, které vedly ke sjednání určité výše úroků, jak již vícekrát Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích uvedl. Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Zjistil, že dovolání žalovaného směřující proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II, jímž byla žaloba na zaplacení částky 103 947,45 Kč s příslušenstvím zamítnuta, je subjektivně nepřípustné. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, kde Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž je k podání dovolání oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Tím, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 6 463,80 Kč, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalovaného (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné.
V části dovolání, kterým byl napaden potvrzující výrok odvolacího soudu pod bodem II ohledně částky 156 794,20 Kč, není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně v části výroku nerozhodl jinak než v dřívějším rozhodnutí.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé v této části po právní stránce zásadní význam, a zda není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nezbytné, než přijme příslušné závěry připomenout, že se předmětné ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl ÚS, ruší, a to uplynutím dne 31. 12. 2012. Až do tohoto okamžiku však zůstává součástí občanského soudního řádu v platném znění a bude podle něj postupováno i v dané věci.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Nejvyšší soud k závěru, že v projednávané věci nebylo rozhodnuto v rozporu s dosavadní judikaturou, a není důvod posuzovat již vyřešené právní otázky související s problematikou nároku na smluvní úrok z prodlení ve výši sjednané účastníky obchodněprávního vztahu jinak než dosud. Jak shora uvedeno, vysvětlil Nejvyšší soud ve svém předchozím zrušovacím rozsudku na ze dne 31. března 2009, č.j. 23 Cdo 1458/2007-248, dostatečně podrobně, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení nelze vyvozovat pouze z nepoměru sjednaného úroku a hodnoty zajišťovaného závazku, neboť je třeba se zabývat konkrétními okolnosti případu, a taktéž při posouzení sjednané sazby úroků z prodlení z hlediska souladu s dobrými mravy a eventuální neplatnosti takového ujednání ve smyslu § 39 obč. zák. nepostačí bez zvážení všech rozhodných okolností konkrétního případu pouhé srovnání smluvené sazby úroků z prodlení se sazbou zákonnou.
Soud prvního stupně a odvolací soud, který se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i právními závěry, uvedený závazný právní názor respektoval a podrobně odůvodnil, proč byl v dané věci úrok z prodlení sjednaný účastníky v jejich kupní smlouvě ve výši 0,6% z dlužné částky za každý den prodlení platným ujednáním. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že podstatnou okolností pro posouzení této výše úroků je zařazení dovolatele uzavřením předmětné smlouvy do sdružení označeném jako SVAPO, jehož smyslem bylo umožnit obstát sdruženým maloprodejcům potravinového zboží v konkurenci nadnárodních řetězců tím, že jim byly poskytovány stálé pevné slevy na cenách zboží (u žalovaného i v době, kdy své závazky neplnil), množstevní ceny, prodloužení splatnost cen, a naopak dobrá platební morálka byla naprosto klíčová pro zdárné fungování celého systému smluvních vztahů mezi žalobkyní, drobnými prodejci a externími dodavateli, nelze tomuto názoru nic vytknout. Závěr odvolacího soudu, že s ohledem na výhody, které účastník sítě SVOP uzavřením smlouvy se žalobkyní získal, nelze dovodit, že by v daném případě ujednání o sazbě úroku z prodlení ve výši 0,6% denně nějak významně vybočovalo z rámce obecně uznávaných pravidel slušnosti a poctivého jednání a že by tak výše úroků z prodlení byla sjednána v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák., lze označit jako plně konformní s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel dále namítá, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně učinil z procesní opatrnosti jednoznačný projev vůle k započtení, čímž se odvolací soud ve svém rozsudku nezabýval. Dovolatel v dovolání neuvádí, kterým konkrétním podáním učinil námitku započtení v průběhu soudního řízení před soudem prvního stupně. Současně ani z obsahu spisu (protokolů o jednání před soudem prvního stupně, ani z jednotlivých podání žalované) nevyplývá, že by byl projev vůle směřující k jednostranném započtení v průběhu jednání před soudem prvního stupně skutečně učiněn. Tato dovolací námitka žalovaného by byla relevantní pouze v případě, že by námitka započtení byla skutečně v řízení před soudem prvního stupně vznesena. Pokud tomu tak nebylo, a odvolací soud proto k námitce započtení nepřihlédl, ani ji neposuzoval, není tím dotčena správnost jeho závěrů.
Žalovaný ve svém obsáhlém dovolání také polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, nesouhlasí s hodnocením listin, svědeckých výpovědí a podrobně cituje části protokolů.
K tomu nelze než připomenout, jak shora uvedeno, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 3 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní a neumožňuje dovolacímu soudu přezkoumávat jiné než právní závěry odvolacího soudu. Posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění (existence vadných dokladů) přípustnost dovolání nezakládají. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí a dovolací soud je jimi vázán.
Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout ani k námitce dovolatelky, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Z dovolání žalovaného dále vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je výslovně napadán i ve výroku pod bodem III a v části výroku pod bodem II, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001 však vyplývá, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Za této situace je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 8 825 Kč [§ 3 odst. 1 bod 5, § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a částky 1 916 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 24. ledna 2013

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu