23 Cdo 63/2012
Datum rozhodnutí: 24.04.2012
Dotčené předpisy: § 323 odst. 1 obch. zák., § 548 odst. 1 obch. zák., § 554 odst. 1 obch. zák.




23 Cdo 63/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně ECONTAX, s.r.o. , se sídlem v Praze 8 - Troji, U Pentlovky 466/7, identifikační číslo osoby 61856223, zastoupené JUDr. Helenou Dvornou, advokátkou, se sídlem v Praze, Hurbanova 11, proti žalovaným 1) F. B. , 2) J. M. , oběma zastoupeným JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, o zaplacení částky ve výši 125.069,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 47 Cm 241/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. května 2011, č. j. 1 Cmo 351/2010-333, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným jako společně a nerozlučně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.644,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 31. března 2009, č. j. 47 Cm 241/2006-196, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 125.069,42 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3.092,70- Kč s příslušenstvím (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. výroku).
Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaných náhrady škody, kterou jí měli žalovaní, jako jednatelé společnosti Stavební obnova, spol. s r.o. způsobit nesplněním právní povinnosti navrhnout na uvedenou společnost konkurs, přestože pro to byly splněny zákonné podmínky.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že na žalobkyni jako postupníka byly dne 20. března 2006 postoupeny pohledávky postupitele V. K. za společností Stavební obnova, spol. s r.o., v likvidaci, ve výši 3.092,70 Kč a 125.069,42 Kč včetně příslušenství. Na majetek společnosti Stavební obnova, spol. s r.o., v likvidaci, byl usnesením č. j. 40 K 28/2005-18 ze dne 24. srpna 2005 prohlášen konkurs, který byl zrušen pro nedostatek majetku usnesením č. j. 40 K 28/2005-125 ze dne 25. dubna 2007. Žalovaní 1) a 2) byli jednateli společnosti v období od 6. března 1991 (vznik společnosti) do 13. ledna 2004.
Soud prvního stupně se nejprve zabýval otázkou, zdali jsou zde tvrzené pohledávky ve výši 3.092,70 Kč a 125.069,42 Kč. Ohledně pohledávky ve výši 3.092,70 Kč z kupní ceny za řezačku HUFA profi uzavřel, že se ji žalobkyni nepodařilo prokázat. Co se týče pohledávky ve výši 125.069,42 Kč uvedl, že bylo prokázáno, že mezi V. K., jako zhotovitelem, a společností Stavební obnova, s r.o., jako objednatelkou, byla uzavřena ústní smlouva o dílo. Dospěl k závěru, že strany sjednaly vznik práva na zaplacení ceny díla v návaznosti na předání díla (ustanovení § 548 odst. 1 obchodního zákoníku dále též jen obch. zák. ), že dílo bylo řádně předáno, drobné vady a nedodělky byly odstraněny.
Dále soud prvního stupně dovodil, že společnost Stavební obnova, s.r.o., v likvidaci, byla v březnu roku 2001 v úpadku, neboť měla více věřitelů a nebyla schopna po delší dobu plnit své splatné závazky (ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání dále též jen ZKV ). S ohledem na počet věřitelů a výši závazků společnosti došlo jednoznačně k porušení povinnosti podat včas návrh na konkurs před březnem roku 2001, kdy byla uzavřena smlouva o dílo s V. K. Žalovaní jako jednatelé porušili svoji povinnosti danou ustanovením § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., tedy nepodali bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti, přestože byla společnost v úpadku. Žalovaní tak způsobili škodu věřiteli V. K. ve výši celé neuhrazené pohledávky ze smlouvy o dílo 125.069,42 Kč, neboť v konkursu nebylo na tuto pohledávku ničeho plněno a smlouva, z níž tato pohledávka vzešla, byla uzavřena v době (březen 2001), kdy byli žalovaní v prodlení se splněním povinnosti dané ustanovením § 3 odst. 2 ZKV.
K odvolání obou žalovaných odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba o tom, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku ve výši 125.069,42 Kč s příslušenstvím, zamítá (první výrok), s tím, že výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zůstává podaným odvoláním nedotčen (druhý výrok). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud po opakování dokazování shledal správnými a úplnými skutková zjištění soudu prvního stupně. S jeho právním posouzením věci se však neztotožnil. Poukazuje na judikatorní závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, nebo ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005, připomněl, že obligatorními znaky odpovědnosti za škodu (§ 420 obč. zák.) způsobenou porušením autodenunciační povinnosti, obsažené v ustanovení § 3 odst. 1 a 2 ZKV jsou: a) vznik škody, b) porušení právní povinnosti, c) příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a d) existence zavinění odpovědných osob. Procesní odpovědnost za prokázání těchto znaků odpovědnostního vztahu má přitom v řízení žalobce; zavinění odpovědných osob ve formě nevědomé nedbalosti je zákonem presumováno.
Upozornil, že o škodě ve smyslu ustanovení § 3 odst. 3 ZKV je možno právně uvažovat pouze za situace, byla-li v řízení prokázána pohledávka (byť nesplatná) žalobkyně za společností Stavební obnova, spol. s r.o. na zaplacení ceny díla, daná již v době, kdy žalovaným vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu. Ve shodě se soudem prvního stupně měl odvolací soud za prokázané, že v březnu roku 2001 byla mezi účastníky uzavřena v ústní formě smlouva o dílo obsahující obě podstatné náležitosti dle ustanovení § 536 obch. zák. vymezení určitého díla i určení ceny za jeho provedení. Avšak za prokázané nelze dle odvolacího soudu považovat splnění ani jedné ze zákonných podmínek pro vznik nároku na zaplacení díla ve smyslu ustanovení § 548 odst. 1 ve spojení s § 554 odst. 1 obch. zák, tedy dokončení a předání díla objednateli. Nedostatek jeho řádného ukončení měl odvolací soud v řízení za prokázaný zejména provedenými listinnými důkazy. Nebylo dokončeno a začištěno obložení mléčnice, dílo bylo provedeno s vadami spočívajícími v záměně mrazuvzdorného obkladového materiálu za nemrazuvzdorný. Nadto ani splnění druhé kumulativní podmínky předání díla objednateli neshledal odvolací soud v řízení za prokázané.
Odvolací soud tedy uzavřel, že za uvedené situace, kdy dle ustanovení § 554 odst. 1 obch. zák. nevzniklo žalobkyni právo na zaplacení ceny díla, lze tím méně uvažovat o splatnosti této ceny (§ 340 odst. 2 obch. zák.) na základě vystavené faktury zhotovitele č. OV2003/075 ze dne 26. srpna 2003. Není naplněn již první předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinnosti podle ustanovení § 3 odst. 1 a 2 ZKV a sice způsobení škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelka předně namítá, že závěr učiněný odvolacím soudem o tom, že Vladimír Kučírek neprovedl své dílo řádně a proto mu ani nevznikl nárok na zaplacení ceny hotového díla, nemá oporu v provedeném dokazování. Dle jejího názoru listiny, jimiž odvolací soud opakoval dokazování k otázce provádění díla, vypovídají pouze o vztahu mezi Ing. V. H., CSc. a společností Stavební obnova, spol. s r.o., nikoliv však o vztahu mezi společností Stavební obnova, spol. s r.o. a V. K. V. K. provedl dílo v souladu s ústní dohodou uzavřenou se společností Stavební obnova, spol. s r.o.
Dovolatelka dále uvádí, že ačkoli přípustnost dovolání v projednávané věci je dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., považuje dovolatelka za otázku, která má po právní stránce zásadní význam, jaký právní závěr lze učinit ze skutečnosti, že dlužník podnikatel určitou pohledávku svého věřitele zavede do svého účetnictví a eviduje ji jako svůj závazek, svůj závazek však neuhradí a následně pohledávku svého věřitele odmítá uhradit a vznáší proti této pohledávce námitky. Zařazením pohledávky svého věřitele mezi své závazky dlužník podnikatel konkludentně svůj závazek uznal .
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. a na něj navazujícím výroku III. a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaní společně vyjádřili tak, že se plně ztotožňují se skutkovými i právními závěry soudu odvolacího a argumentaci žalobkyně v plném rozsahu odmítají. Upozorňují, že faktura jako jednostranný právní úkon není způsobilá přivodit vznik povinnosti druhé straně, aniž by byla druhou stranou náležitě akceptována. Skutečnost zaúčtování faktury do účetnictví má povahu evidenční, nijak neovlivňuje existenci či neexistenci pohledávky.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a z obsahu dovolání vyplývá, že se opírá o způsobilý dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle ustanovení § 242 o. s. ř.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, dovodil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv. K uvedeným právním závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil, byť pro účely založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přičemž nemá důvodu na nich nic měnit ani v projednávané věci.
Odvolací soud postavil svůj závěr o nedůvodnosti nároku žalobkyně na nesplnění ani jedné ze zákonných podmínek pro vznik nároku na zaplacení díla ve smyslu ustanovení § 548 odst. 1 ve spojení s § 554 odst. 1 obch. zák. Nedošlo k dokončení díla a nedošlo ani k jeho předání. Protože si účastníci pro splatnost nároku na zaplacení ceny díla nedohodli něco jiného, odvolací soud žalobu zamítl.
Jako právně nevýznamnou z pohledu správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem proto Nejvyšší soud hodnotí námitky žalobkyně směřující do závěrů odvolacího soudu o nedokončení díla. Odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku postavil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech (nedokončení a nepředání díla). Proto i neobstál-li by jeden z nich dovoláním napadený (nedokončení díla), nemůže to mít na správnost tohoto závěru vliv, neboť druhý závěr (nepředání díla) podroben dovolacímu přezkumu nebyl a je tak dovoláním nedotčen. V takovém případě se dovolací soud možnou nesprávností závěru odvolacího soudu o nedokončení díla nezabýval, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemohlo mít vliv.
Nedůvodnou je také námitka žalobkyně, že zařazením pohledávky mezi své závazky do účetnictví žalovanými došlo ke konkludentnímu uznání závazku. Písemné uznání určitého závazku ve smyslu ustanovení § 323 odst. 1 obch. zák. je jednostranným úkonem dlužníka adresovaným věřiteli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004). Účinky uznání závazku proto nemohly nastat ani případným (samotným) zařazením závazku dlužníkem do své účetní evidence bez písemného uznání závazku vůči žalujícímu tvrzenému věřiteli.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalovaní právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání ve výši 18.570,- Kč [§ 3 odst. 1 bod 4, § 16, § 18 odst. 1, § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 3.774,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 22.644,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. dubna 2012

JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu