23 Cdo 622/2017
Datum rozhodnutí: 25.04.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



23 Cdo 622/2017


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Insolvenční agentura v. o. s. , se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, identifikační číslo osoby 29115540, insolvenční správkyně dlužníka ZÁPADNÍ STAVEBNÍ DL a. s., se sídlem v Chebu, Karlovarská 156/38, identifikační číslo osoby 49196715, zastoupené JUDr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 135/1, proti žalované B.I.M.O. spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Bezejmenná 719/13, identifikační číslo osoby 26153858, zastoupené JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelinářská 530/10, o zaplacení částky 20.854.919,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 314/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 1 Cmo 205/2013-284, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 64.081,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Krajský soud v Plzni rozsudkem pro uznání ze dne 15. 5. 2013, č. j. 46 Cm 314/2012-38, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 8. 2013, č. j. 46 Cm 314/2012-108, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20.854.919,13 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku) a o povinnosti žalované zaplatit České republice soudní poplatek ze žaloby (bod III. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 31. 10. 2014, č. j. 1 Cmo 205/2013-242, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 9. 2015, č. j. 23 Cdo 760/2015-266, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud následně rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil (první výrok) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího i dovolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též dovolatelka ) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se vyjádřila v tom smyslu, že dovolání žalované nepovažuje za přípustné, a navrhuje proto dovolacímu soudu, aby dovolání odmítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval tím, zda dovolání obsahuje obligatorní náležitosti.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Dovolatelka v dovolání nijak nespecifikuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatelka pouze namítá, že se odvolací soud při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žádnou judikaturu však neoznačuje. Pouze v dovolání poukazuje na pasivitu svého bývalého právního zástupce a na tvrzení o nedůvodnosti žalobního návrhu.
Nejvyšší soud se k otázce vymezení přípustnosti dovolání vyjádřil ve své rozhodovací praxi již několikrát. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku dovolatelka nedostála.
Dovolání, které neobsahuje vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatelka doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.). Protože tak dovolatelka neučinila a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. dubna 2017

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu