23 Cdo 608/2017
Datum rozhodnutí: 09.05.2017
Dotčené předpisy: § 138 odst. 1 o. s. ř.



23 Cdo 608/2017

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. H. , IČO 14728303, zastoupeného Mgr. Antonínem Wirthem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 42, proti žalovanému Městu Horažďovice, Horažďovice, Mírové náměstí 1, IČO 00255513, zastoupenému JUDr. Petrem Kubešem, Ph. D., advokátem se sídlem v Klatovech, náměstí Míru 65, o zaplacení částky 73 084 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 258/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2015, č. j. 18 Co 41/2015-74, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. ledna 2015, č. j. 18 Co 41/2015-74, a usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 17. prosince 2014, č. j. 5 C 258/2014-62, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Klatovech k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně usnesením ze dne 17. prosince 2014, č. j. 5 C 258/2014-62, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků a rovněž nevyhověl žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů. Soud prvního stupně svůj závěr odůvodnil tím, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř., neboť z tvrzení žalobce vyplývá, že se domáhá zaplacení oprav, které provedl na nemovitostech žalovaného na základě ústní dohody v roce 1997 a dále v letech 2000 až 2001, přičemž proti žalobcovu nároku vznesl žalovaný námitku promlčení. Vzhledem k uplatněné námitce promlčení a k tomu, že žalobce podal žalobu dne 8. března 2012, posoudil soud prvního stupně tuto žalobu jako opožděnou, na základě čehož považoval žalobcovo počínání za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že nebyly naplněny podmínky pro osvobození žalobce od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř. a osvobození žalobci nepřiznal. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků, které představují jednu z podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů podle § 30 odst. 1 o. s. ř., neustanovil soud prvního stupně žalobci ani zástupce z řad advokátů.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 30. ledna 2015, č. j. 18 Co 41/2015-74, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně a uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznal.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle dovolatelova názoru spočívá na řešení procesní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelem předestřená otázka se týká posouzení, v jakém případě se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 o. s. ř. Odvolací soud se podle dovolatelova názoru při řešení této otázky odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, a také od dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, která ze závěrů citovaného usnesení vycházela (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2015, sp. zn. 25 Cdo 1191/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. července 2016, sp. zn. 28 Cdo 185/2016).
Dovolatel poukázal na to, že podle závěrů citovaných rozhodnutí jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 o. s. ř. zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno. Podle názoru dovolatele se odvolací soud neřídil příslušnými judikaturními závěry, neboť poznatek o tom, že žalobce v roce 1997 a v letech 2000 až 2001 investoval prostředky do nemovitosti žalovaného, sám o sobě ještě rozhodně neumožňuje nepochybný závěr, že je nárok promlčený a že žalobce uplatňuje svoje právo zřejmě bezúspěšně.
Dovolatel dále namítal, že odvolací soud se při posuzování bezúspěšnosti uplatňování jeho práv vůbec nezabýval tvrzeními žalobce ohledně existence nájmu, doby skončení nájmu a investic provedených se souhlasem žalovaného a vynaložených do nemovitosti pronajaté od žalovaného. V této souvislosti dovolatel poukázal také na to, že se odvolací soud nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že žalobci přizná osvobození od soudních poplatků a ustanoví mu zástupce z řad advokátů, nebo aby napadené usnesení odvolacího soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se ve svém usnesení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolateli lze přisvědčit v jeho námitce, že odvolací soud při posuzování otázky, zda se v případě žalobce jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva podle § 138 odst. 1 o. s. ř., pochybil a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud stanovil v usnesení ze dne 26. února 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněném pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kritéria, při jejichž splnění lze nárok posoudit jako zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu § 138 odst. 1 o. s. ř. Podle závěru citovaného usnesení jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva zpravidla tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno.
Odvolací soud svůj závěr o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování žalobcova práva opřel o jeho tvrzení, že provedl opravy na nemovitosti žalovaného v roce 1997 a v letech 2000 a 2001, a o námitku promlčení vznesenou žalovaným. Odvolací soud ovšem při právním posouzení vůbec nevzal v úvahu další dovolatelova tvrzení vyplývající jak z žaloby, tak i z odvolání, zejména tedy tvrzení, že mezi žalobcem a žalovaným existoval nájemní vztah k nemovitosti, o jejíž opravu se jednalo, který byl podle žalobcova tvrzení ukončen dne 23. března 2009, přičemž žalobu podal žalobce dne 8. března 2012. Odvolací soud, ani soud prvního stupně ve svých závěrech nikterak nezohlednily tvrzení žalobce ohledně existence nájemního vztahu mezi ním a žalovaným. Nadto odvolací soud vůbec nepřihlédl k tvrzení žalobce ohledně možnosti právního posouzení nároku žalobce jakožto vypořádání nákladů na změnu pronajaté věci provedenou se souhlasem pronajímatele, které je nájemce podle § 667 odst. 1 obč. zák. oprávněn požadovat až po skončení nájmu, přičemž tuto možnost odlišného právního posouzení žalobce v odvolání výslovně uvedl.
Z výše uvedeného je zřejmé, že k posouzení oprávněnosti nároku žalobce bude nezbytné provést ohledně jeho jednotlivých tvrzení týkajících se existence nájemního vztahu k nemovitosti, předmětu nájmu a především okamžiku skončení nájmu dokazování, z čehož plyne, že na základě pouhých tvrzení žalobce a na základě obsahu spisu nelze učinit jednoznačný závěr, že nároku žalobce nebude v řízení vyhověno. V řešené věci tedy nebyla naplněna kritéria pro závěr o zřejmé bezúspěšnosti uplatňování práva ve smyslu § 138 o. s. ř., která byla stanovena ve výše citované ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť z pouhých tvrzení účastníka a z obsahu spisu nelze dospět k nepochybnému závěru, že jeho nároku nebude vyhověno. Soudy obou stupňů tedy nesprávně posoudily otázku, zda je žalobcovo uplatňování práva zřejmě bezúspěšné, čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, přihlížel podle § 242 odst. 3 o. s. ř. také k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, například podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, je odvolací soud povinen se vypořádat se všemi právně relevantními námitkami účastníků řízení, a jestliže se s některou z námitek v odůvodnění rozsudku přesvědčivým způsobem nevypořádal, přičemž řešení takovéto námitky je pro výsledek řízení určující, zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, neboť se v odůvodnění svého rozhodnutí nikterak nevypořádal s námitkami žalobce uvedenými v odvolání, nýbrž pouze zopakoval argumentaci soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu a také usnesení soudu prvního stupně v souladu s § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. května 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu