23 Cdo 60/2017
Datum rozhodnutí: 02.03.2017
Dotčené předpisy: § 32 odst. 2 předpisu č. 216/1994Sb.



23 Cdo 60/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. M. P. , zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti žalovanému 1) M. Š. , podnikateli se sídlem v Hluku, Mladá 771, IČO 12415308, zastoupeného JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D. LL.M. MPA, advokátem se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, a žalované 2) DRINKY s.r.o. se sídlem v Praze 7, Letohradská 711/10, IČO 25123483, o zrušení rozhodčího nálezu a odkladu vykonatelnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 54/2016, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. srpna 2016, č. j. 8 Cmo 173/2016-109, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. srpna 2016, č. j. 8 Cmo 173/2016-109, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. dubna 2016, č. j. 50 Cm 54/2016-69 se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 6. dubna 2016, č. j. 50 Cm 54/2016-69, odložil vykonatelnost rozhodčího nálezu vydaného dne 7. prosince 2015 rozhodkyní Mgr. Ing. Taťánou Malou, č. j. TM002/2015-53. Soud prvního stupně usnesení odůvodnil tím, že jsou zde důvody pro zrušení rozhodčího nálezu, neboť z rozhodčího nálezu vyplývá, že rozhodce nález vydal bez slyšení stran, což je v rozporu s § 18 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rozhodčím řízení ). Vzhledem k tomu, že žalobci bylo v rozhodčím nálezu uloženo zaplatit 1 000 000 Kč s příslušenstvím a dále náklady řízení za rozhodčí řízení a za právní zastoupení, a to do 3 dnů od právní moci rozhodčího nálezu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci s ohledem na výši částky a krátkou lhůtu k plnění hrozí závažná újma, pokud by tato částka byla po žalobci vymáhána a přitom by došlo ke zrušení rozhodčího nálezu. Soud prvního stupně proto na základě výše uvedeného aplikoval § 32 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení a odložil vykonatelnost předmětného rozhodčího nálezu.
K odvolání žalovaného 1) Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 2. srpna 2016, č. j. 8 Cmo 173/2016-109, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že stranám nebylo umožněno v rozhodčím řízení plné uplatnění jejich práv podle § 18 zákona o rozhodčím řízení, neboť z protokolu z ústního jednání ve věci vedené pod sp. zn. TM 002/2015 plyne, že proběhlo ústní jednání před rozhodcem, kterého se obě strany aktivně účastnily. Odvolací soud proto neshledal, že by byl naplněn důvod pro odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu spočívající v tom, že z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu je možné usuzovat, že je důvodný (§ 32 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení).
Odvolací soud ovšem shledal, že je zde naplněn druhý důvod pro odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu, na který § 32 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení pamatuje, a to hrozící závažná újma způsobená možným výkonem rozhodčího nálezu. Odvolací soud se v tomto ohledu ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že žalobci výkonem rozhodčího nálezu hrozí závažná újma vzhledem k výši částky, jejíž zaplacení mu bylo uloženo rozhodčím nálezem, a také vzhledem ke krátké lhůtě k jejímu zaplacení. Na základě tohoto odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Žalovaný 1) napadl usnesení odvolacího soudu včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Podle názoru dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil otázku, za jakých okolností může být odložena vykonatelnost rozhodčího nálezu, a nerespektoval názory vyjádřené v judikatuře dovolacího soudu.
Podle dovolatele soudy při posuzování toho, zda žalobci hrozí závažná újma, nesprávně vycházely pouze z částky, jejíž zaplacení mu bylo uloženo v rozhodčím nálezu, a nijak nezkoumaly majetkové poměry žalobce. Podle názoru a informací dovolatele je finanční situace žalobce příznivá a případné plnění předmětné částky by se na jeho majetkových poměrech neodrazilo. Dovolatel připomněl, že odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu představuje významný zásah do práv osoby z tohoto exekučního titulu oprávněné a soudy by proto neměly bez dalšího upřednostnit zájmy povinného před zájmy oprávněného.
Dovolatel na podporu své argumentace odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 168/2014, podle kterého při zkoumání závažné újmy není dostačující poukaz navrhovatele například jen na výši částky, která by na něm mohla být vymáhána, nýbrž musí konkretizovat, jaká závažná újma mu neprodleným výkonem rozhodnutí hrozí a z jakých konkrétních okolností tato skutečnost plyne.
Naopak dovolatel uvedl, že nesouhlasí se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3022/2013, podle kterého o tom, zda povinnému hrozí závažná újma, může svědčit například výše vymáhané částky či skutečnost, zda osoba oprávněná k vymáhání této částky přistoupila. Podle názoru dovolatele je výše vymáhané částky absolutně nerozhodná, protože vymáhání exekučním titulem uložené povinnosti nelze vůbec považovat za újmu.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že návrh žalobce na odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu vydaného dne 7. prosince 2015 rozhodkyní Mgr. Ing. Taťánou Malou, č. j. TM002/2015-53, se zamítá, nebo aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 32 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení podání návrhu podle odstavce 1 nemá odkladný účinek na vykonatelnost rozhodčího nálezu. Na žádost povinného může však soud vykonatelnost rozhodčího nálezu odložit, jestliže by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu hrozila závažná újma nebo jestliže je z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu možné usuzovat, že je důvodný.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť odvolací soud se ve svém usnesení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku, zda žalobci hrozí výkonem rozhodčího nálezu závažná újma a zda jsou tedy naplněny podmínky pro odklad jeho vykonatelnosti podle § 32 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. Jestliže soudy obou stupňů dovodily hrozící závažnou újmu pouze z výše částky, kterou by žalobce měl podle rozhodčího nálezu zaplatit, a podle délky lhůty k jejímu plnění, pak je jejich právní posouzení neúplné a tedy nesprávné.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je možné za závažnou újmu považovat konkrétní důsledek výkonu rozhodčího nálezu (např. dopad na hospodářskou situaci povinného). Pro závěr o hrozící závažné újmě podle § 32 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení je tedy třeba posuzovat celkové majetkové poměry žalobce a zabývat se tím, jaká konkrétní újma žalobci hrozí a z jakých okolností by tato újma vyplývala. Žalobce je pak povinen osvědčit konkrétní nepříznivé následky, které by mu hrozily v případě neprodleného výkonu rozhodčího nálezu. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 168/2014.
V řešené věci ovšem soudy obou stupňů uzavřely, že žalobci hrozí závažná újma pouze na základě výše částky, kterou měl žalobce podle rozhodčího nálezu zaplatit, aniž by zkoumaly další okolnosti nutné k posouzení toho, zda žalobci hrozí výkonem rozhodčího nálezu závažná újma (celkové majetkové poměry žalobce a dopad případného výkonu rozhodčího nálezu na žalobcovu majetkovou situaci). Soudy obou stupňů tímto neúplným právním posouzením pochybily a odchýlily se tak od citované rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K tvrzení dovolatele, že dovolací soud rozhoduje tuto otázku rozdílně, je třeba uvést, že dovolatelem citovaná judikatura není rozporná, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2014, sp. zn. 23 Cdo 168/2014, není v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3022/2013, neboť při posuzování hrozící závažné újmy hraje roli i výše částky, jejíž zaplacení bylo rozhodčím nálezem uloženo, ovšem kritérium výše částky nemůže být jediným důvodem k závěru, že žalobci hrozí závažná újma. Citovaná rozhodnutí tedy nepředstavují rozdílné rozhodování téže právní otázky, nýbrž se vzájemně doplňují a z jejich závěrů je možné dovodit, jaké skutečnosti je třeba zkoumat při posuzování toho, zda jsou naplněny podmínky pro odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů pochybily a odchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže závěr o naplnění podmínek pro odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu dovodily pouze z výše částky, k jejímuž plnění byl žalobce rozhodčím nálezem zavázán, a nezkoumaly další okolnosti podstatné pro závěr o hrozící závažné újmě.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu a také usnesení soudu prvního stupně v souladu s § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř. závazný.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. března 2017
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu