23 Cdo 5981/2016
Datum rozhodnutí: 28.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 5981/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně FLOW CLIMA, s. r. o., se sídlem v Praze 4, Baarova 1026/2, identifikační číslo osoby 43001335, zastoupené Mgr. Evou Hodákovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem, Komenského nám. 56/10, proti žalované electric AP spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Žirovnická 2389, identifikační číslo osoby 62581422, zastoupené JUDr. Borisem Treglerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, o zaplacení částky 177.477,50 Kč a 61.905 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 140/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 Cmo 134/2015-245, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2015, č. j. 5 Cm 140/2011-205, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 6. 2015, č. j. 5 Cm 140/2011-224, zamítl návrh, kterým se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 170.477,50 Kč (správně 177.477,50 Kč) a částky 61.905 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 Cmo 134/2015-245, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu I., jímž byla žaloba zamítnuta v částce 177.477,50 Kč s příslušenstvím, a v bodu II. výroku (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též dovolatelka ) dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen o. s. ř. ). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v závěru odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě.
Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud pochybil, když svůj závěr o neplatnosti smluvní pokuty odůvodnil tím, že za situace, kdy není ve smlouvě sjednána doba předání díla a současně je smluvní pokutou sankcionováno prodlení zhotovitele s předáním díla, není stanoven počátek prodlení a dohoda o smluvní pokutě nemůže být platná. Tento závěr odvolacího soudu však odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu v obdobných případech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 69/2013, či shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003).
Dovolatelka dále dovozuje, že odkazované právní závěry se neuplatní proto, že z předmětné smlouvy lze určení doby počátku prodlení zhotovitele s předáním dovodit z ustanovení čl. IV, dle kterého byl sjednán termín zahájení prací červen 2006 a dokončení prací červenec 2006 s tím, že tento termín platí za předpokladu dodání kompletních instalovaných zařízení dle dodatku č. 1 ze strany objednatele (žalobkyně). Dle dovolatelky tak počátek prodlení žalované s plněním smluvní pokutou zajištěného závazku nastal dnem 1. 8. 2006. Tento právní názor dovolatelky však pomíjí skutečnost, že doba dokončení prací červenec 2006 byla dále podmíněna splněním povinnosti objednatele (dovolatelky) dodat ve sjednaném termínu (do 10. 7. 2006) kompletní instalovaná zařízení dle dodatku č. 1. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti smluvní pokuty totiž není dán tím, že by na určení počátku prodlení zhotovitele s předáním díla nebylo možné aplikovat ujednání o době pro dokončení prací, nýbrž tím, že v projednávané věci je toto ujednání neurčité, respektive neurčitě je vymezena podmínka podmiňující uplatnění této doby. Proto ani tato dovolací námitka nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, které je stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz ).
V další části dovolání dovolatelka polemizuje se závěrem odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) o tom, že ujednaná podmínka určení doby dokončení prací v červenci 2006 a to dodání kompletních instalovaných zařízení dle dodatku č. 1 ze strany objednatele je neurčitá. Dovolatelka mimo jiné uvádí, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v tom směru, že by si žalovaná vykládala termín dodání jinak než žalobkyně, a že z dokazování nevyplynulo, že by dodavatel nezajistil to, aby se předmětné klimatizační jednotky dostaly do dispozice žalované, a nemohl proto zmařit splnění podmínky. Dovolací soud dospěl k závěru, že ani v této části dovolání však dovolatelka nepředkládá k přezkoumání právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013).
V takto ustanoveném rámci nelze proto odvolacímu soudu ani vytýkat jak činí dále dovolatelka že by nerespektoval závazná výkladová pravidla § 35 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen obč. zák. ) a § 266 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen obch. zák. ). Ustálená soudní praxe (ve shodě s právní doktrínou) dovozuje (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 731/2002, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, a ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1375/2009, či jeho usnesení ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 686/2005 a ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008), že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nebyly odstraněny ani jeho předchozím výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených obecně v § 35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též v § 266 obch. zák. (blíže např. viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4937/2015). Těmto závěrům odvolací soud bezpochyby dostál, když se ve svém odůvodnění zabýval i tím, proč v projednávané věci nelze neurčitost ujednání stran překlenout aplikací výkladových pravidel § 35 obč. zák. a § 266 obch. zák. Jakkoliv tedy dovolací soud uznává při výkladu projevů vůle prioritu takového výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, jsou-li možné oba výklady, nelze v projednávané věci než konstatovat, že odvolací soud se dostatečně vypořádal se svým závěrem, proč není možné přistoupit k výkladu, který by zachovával platnost právního jednání.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovoláním žalobkyně nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D. předseda senátu