23 Cdo 5861/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 83 odst. 1 o. s. ř.



23 Cdo 5861/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně B & BC, a. s., se sídlem v Zbůchu, Sokolská 464, identifikační číslo osoby 64832783, proti žalované J & B, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4 Krč, ul. Ševce Matouše 14, identifikační číslo osoby 00219860, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o zaplacení 1.087.758 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 149/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2016, č. j. 39 Co 5/2016-38, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 3. 12. 2015, č. j. 70 C 149/2015-28, rozhodl, že řízení se zastavuje (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení se nezastavuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále dovolatelka ) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobkyně se vyjádřila v tom smyslu, že podané dovolání nepovažuje za důvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně uvádí, že překážka věci zahájené (litispendence) patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek soudu znemožňuje, aby rozhodl ve věci samé. Překážka věci zahájené uvedená v ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. brání tomu, aby byla projednána a rozhodnuta věc, o níž již bylo dříve zahájeno jiné řízení. Nedostatek uvedené podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§ 104 odst. 1 o. s. ř.). Výkladem ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval již v rozhodnutí ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněném pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. O překážku věci zahájené podle ustanovení § 83 odst. 1 o. s. ř. se jedná tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem (údajem o tom, čeho se žalobce domáhá) vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (tj. ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, vystupují-li v novém (pozdějším) řízení právní nástupci původních účastníků řízení. Okamžikem rozhodným pro posouzení existence překážky litispendence je vydání usnesení o zastavení řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4951/2009.)
Podle závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, které bylo uveřejněno pod č. 97 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, jestliže kdykoli v průběhu řízení námitka litispendence odpadne dříve, než bylo řízení zastaveno či pravomocně rozhodnuto ve věci samé, nebrání odpadnuvší překážka pokračování v řízení, neboť v době rozhodování soudu ve věci samé tato překážka již neexistuje. To platí jak pro rozhodnutí soudu prvního stupně, tak pro rozhodnutí soudu odvolacího.
Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, dříve zahájené řízení (vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 28 C 417/2015) bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku pravomocným usnesením ke dni 24. 12. 2015. Za tohoto stavu v době rozhodování odvolacího soudu nebyla dána překážka litispendence, která by bránila pokračovat v řízení projednávané věci. Odvolací soud se tak při řešení této právní otázky neodchýlil od výše odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud, pro jejíž změnu neshledává dovolací soud důvod ani v projednávané věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení ve věci končí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, publikované pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. ledna 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu