23 Cdo 5728/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 142 o. s. ř.



23 Cdo 5728/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Kofola ČeskoSlovensko a.s. , se sídlem Nad Porubkou 2278/31a, Poruba, 708 00 Ostrava, Česká republika, IČ: 242 61 980, proti žalovanému Ing. P. K. , zastoupenému JUDr. Pavlem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, PSČ 533 33, o zaplacení částky 6 469 818 Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 21/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2016, č. j. 3 Cmo 85/2015-501, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 50 Cm 21/2003-455, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaného zaplatit původní žalobkyni částku ve výši 6 469 818 Kč (výrok pod bodem I), uložil původní žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 691 351 Kč (výrok pod bodem II) a uložil původní žalobkyni povinnost zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 33 013 Kč (výrok pod bodem III).
K odvolání původní žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. března 2016, č. j. 3 Cmo 85/2015-501, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovaný je povinen zaplatit původní žalobkyni částku 597 119 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak tento výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl, že žalovaný je povinen na náhradě nákladů řízení zaplatit původní žalobkyni částku 247 731 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 69 786 Kč, dále rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice k náhradě nákladů řízení částku 33 013 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalovaný dovoláním. Přípustnost podaného dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. zakládá na tom, že odvolací soud se ve své rozhodovací praxi odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, respektive že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena, konkrétně se jedná o stanovení náhrady nákladů řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. či § 142 odst. 2 o. s. ř.
Žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení podle § 143 odst. 2 o. s. ř. přesto, že se svojí žalobou zaplacení částky převyšující 6 000 000 Kč byla úspěšná jen s částkou necelých 600 000 Kč. Žalovaný byl v řízení neúspěšný jen z nepatrné části (9 %). Žalovanému měla být proto náhrada nákladů řízení přiznána v plné výši, nejméně však v poměrné výši. Pokud žalobkyně uplatňuje částku zjevně nepřiměřenou, je namísto § 143 odst. 2 o. s. ř. třeba aplikovat § 142 odst. 2 o. s. ř. Dovolatel je toho názoru, že žalobkyně uplatnila zjevně nesmyslně nepřiměřenou až šikanózní a nesmyslnou částku svůj žalobou a na té se trval po celých 13 let vedení soudního řízení.
Dovolatel dále poukázal na to, že v řízení nebylo prokázáno, zda zaviněním žalovaného inženýra K. a jeho nekalosoutěžním jednáním skutečně vznikla žalobci škoda, a pokud vznikla, tak v jaké skutečné výši. K tomuto tvrzení dovolatel odkázal na provedené dokazování v průběhu řízení.
Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a dovoláním napadený rozsudek vrátil Vrchnímu osudu v Praze k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soud je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
Z citované úpravy je zřejmé, že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení, na které je založeno ustanovení § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. Použití této výjimky přichází v úvahu tehdy, závisí-li výše plnění na znaleckém posudku či na úvaze soudu. Úvahou soudu je míněn postup podle § 136 o. s. ř., který se uplatní tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Závisí-li na znaleckém posudku rozhodnutí o základu nároku, nelze podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. postupovat a na místě je vždy aplikace ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 1975, sp. zn. 5 Cz 11/1975, uveřejněné pod číslem 15/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013, ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 23 Cdo 3453/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2016, sp. zn. 28 Cdo 1443/2015). Při aplikaci ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je nutno poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 92/08, v němž dovodil, že ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. je nutno rozumět tak, že se uplatní v těch případech, kdy výše žalovaného plnění závisela na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. Z odborné literatury srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 977, kde se uvádí, že stěžejní pro posouzení, zda bude o náhradě nákladů řízení rozhodováno podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., není povaha nároku, ale to, že co do základu věci měl účastník ve věci plný úspěch a neúspěch se projevil jen ve výši plnění, a to právě a jen proto, že ji na počátku sporu přesně neznal (nemohl znát) a že z tohoto důvodu musela být stanovena pomocí znaleckého posudku.
Při řešení tohoto sporu záviselo rozhodnutí soudu o výši plnění na znaleckém posudku. V daném případě byla namístě aplikace ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., jak to učinil odvolací soud.
Základem pro určení výše náhrady nákladů řízení při aplikaci ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř. není částka požadovaná žalobou, ale až částka přisouzená, a z ní se určuje též odměna advokáta (srovnej rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, uveřejněné pod č. 28/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V usnesení ze dne 21. září 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, Nejvyšší soud výslovně konstatoval, že je spravedlivé v případě, že žalobce musí výši požadované částky sdělit na základě své úvahy, ač z povahy věci je zřejmé, že výše nároku závisí na znaleckém posouzení (§ 142 odst. 3 o.s.ř.), aby se podkladem stala částka přisouzená, nikoliv požadovaná. V tomto případě se tedy odvolací soud při svém rozhodování vyšel z ustálené praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí je tak správné. (Dále viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2992/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2478/2016).
Ani ve zbytku není rozhodnutí odvolacího soudu dovolacímu přezkumu otevřeno, neboť dovolatel neformuluje žádnou právní otázku, která by dle § 237 o. s. ř. zakládala přezkum ve zbytku podaného dovolání. Namítá pouze, že v řízení nebylo prokázáno, zda zaviněním žalovaného inženýra K. a jeho nekalosoutěžním jednáním skutečně vznikla žalobci škoda a pokud vznikla, tak v jaké skutečné výši. Napadá tak skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, nikoli jejích právní posouzení. Dovolání proto ani v tomto rozsahu přípustné není.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. března 2017

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu