23 Cdo 5699/2016
Datum rozhodnutí: 29.03.2017
Dotčené předpisy: § 107a o. s. ř., § 237 o. s. ř.



23 Cdo 5699/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Kociánka REALITY, a.s. se sídlem v Brně městě, Rašínova 103/2, PSČ 602 00, IČO 26919231, zastoupenému Mgr. Viktorem Chytkou, advokátem se sídlem v brně, Čechyňská 14a, PSČ 602 00, proti žalovanému T. C. , zastoupenému JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, PSČ 110 00, o zaplacení částky 59 244 710 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 160/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. července 2016, č. j. 8 Cmo 159/2016-160, t a k t o:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í:

Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 3. 5. 2016, č. j. 39 Cm 160/2013-152, jímž soud prvního stupně připustil, aby do řízení na místo žalobkyně GESTORE v. o. s., se sídlem v Litomyšli, Na Lánech 30, PSČ 570 01, IČO 28820959, insolvenční správkyně dlužníka PD 5 s. r. o. se sídlem v Praze 5, Hlubočepích, Lipová Alej 695/1, PSČ 152 00, IČO 28077822, vstoupila společnost Kociánka REALITY, a.s. se sídlem v Brně městě, Rašínova 103/2, PSČ 602 00, IČO 26919231.
Proti usnesení podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., uplatňuje nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud se podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho usneseních ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, protože pominul argumenty žalovaného, že žalobkyně postoupila neexistující pohledávku s cílem zprostit se případné povinnosti k náhradě nákladů řízení žalovanému a současně ve snaze znemožnit žalovanému vydobýt takovou pohledávku na nesolventní společnosti Kociánka REALITY, a.s. Tato společnost nezaložila za poslední dva roky do sbírky listin svou účetní závěrku, v roce 2013 hospodařila s výsledkem 2 000 Kč. Odvolací soud podle názoru žalovaného nezhodnotil možnosti, jaké se původní žalobkyni jakožto insolvenční správkyni dlužníka nabízely při nakládání s předmětnou pohledávkou v rámci povinností, které pro ni plynou z insolvenčního zákona. Nevypořádal se s námitkou, že pohledávka ve výši 59 244 710 Kč byla postoupena za 100 000 Kč, chybí tudíž ekonomický důvod takového postoupení. Novému žalobci muselo být známo, že hrozí, že bude muset zaplatit náklady řízení, které jsou vyšší než cena, za kterou pohledávku získal.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud uvedl ve svém rozhodnutí, že vycházel z obsahu spisu a tvrzení žalovaného posuzoval ve vazbě na nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 2482/14, v němž Ústavní soud zdůraznil, že cílem a smyslem civilního procesu je ochrana porušených neb ohrožených subjektivních soukromých práv . Podle odvolacího soudu žalovaný konstruuje zneužití procesní úpravy pouze na základě své obavy, že společnost Kociánka Reality, a.s., nebude schopna nahradit mu náklady řízení v případě jeho úspěchu. Tato jeho obava však není podložená, výsledek řízení nelze předjímat. Podle odvolacího soudu nemůže být žádná ze žalobcem uváděných okolností důvodem pro to, aby postup podle § 107a o. s. ř. byl v dané věci vyloučen.
Převod práva či povinnosti na jiný subjekt v době probíhajícího občanského soudního řízení není ničím výjimečným a procesní nástupnictví upravené v § 107a o. s. ř. je toho obvyklým důsledkem. Zamítnout návrh podaný podle § 107a o. s. ř. lze jen zcela výjimečně. Tentýž názor zaujal Nejvyšší soud v rozhodnutí, od něhož se podle názoru žalovaného měl odvolací soud odchýlit, ale i v dalších svých rozhodnutích. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 46/2012 s touto právní větou: Nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení § 2 o. s. ř. Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje. (V právě uvedeném případě ostatně Nejvyšší soud takové výjimečné důvody, pro které by bylo namístě návrh podle § 107a o.s. ř. zamítnout, neshledal a dovolání odmítl.)
S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil v řadě dalších svých rozhodnutí, v nichž zdůraznil rovněž, že (pouhá) nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedla k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany (zamítnutí návrhu podle § 107a o. s. ř.) vést nemůže (srov. např. usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, či ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 33 Cdo 353/2015).
V dalším žalovaným zmíněném usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012, Nejvyšší soud uvedl mj. s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, že před rozhodnutím o návrhu podaném podle § 107a o. s. ř. je třeba zkoumat, zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy.
Ústavní soud v uvedeném nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (tj. zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Výše popsaný postup soudu odchylující se od běžného postupu výslovně zakotveného v § 107a odst. 2 o. s. ř. tak přichází v úvahu pouze v případech zcela zjevného zneužití institutu procesního nástupnictví a jako výjimka z pravidla musí být uplatňován restriktivně. Aby mohl takto postupovat, musí soud rozhodující o procesním nástupnictví návrh na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř. bez rozumných pochybností považovat za prostředek ke zneužití procesní úpravy.
Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. III. ÚS 2482/14, z něhož vycházel též odvolací soud, zdůraznil podezřelé okolnosti sporu, které je třeba zkoumat při úvahách o případném zneužití procesní úpravy, mezi které v konkrétním případě zařadil nezřetelný důvod postoupení žalované pohledávky, patrný nedostatek typického komerčního motivu postoupení, jestliže postupník je současně ovládající společností postupitele, jeho nejasný majetkový a obchodní substrát , to, že nešlo o plnění či převod závazků v rámci standardní obchodní činnosti, že převáděná pohledávka byla s největší pravděpodobností fiktivní a ve věci existuje (na straně převodce pohledávky) důvodné podezření ze závažné kriminální činnosti.
Odvolací soud se od judikatury shora uvedené neodchýlil. Okolnosti případu posuzoval, zabývat se jimi neopomněl a dospěl-li ve světle shora uvedených východisek k závěru, že v souzeném případě nejsou žádné mimořádné (podezřelé) okolnosti, pro které by bylo namístě návrh podaný podle § 107a o. s. ř. zamítnout, nelze jeho závěru nic vytknout. Podle obsahu spisu byl totiž žalobcem insolvenční správce, který se po žalovaném domáhal náhrady škody, která podle žalobních tvrzení měla vzniknout tím, že žalovaný jako jednatel dlužníka vybral postupně z účtu dlužníka žalovanou částku, aniž by ji použil ve prospěch společnosti. Podle dosavadních výsledků dokazování žalovaný vybrané částky nejspíš předával třetí osobě, která postupně ve splátkách splácela těmito penězi kupní cenu za nemovitost původně v majetku dlužníka. Nemovitost se však v průběhu insolvenčního řízení dostala zpět do majetkové podstaty dlužníka, podle žalovaného tedy žádná škoda nevznikla. Soud prvního stupně žalobu z tohoto důvodu zamítl, odvolací soud však rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému řízení. V průběhu řízení insolvenční správce se souhlasem insolvenčního soudu pohledávku mimo dražbu prodal. Takový postup správce je standardní, obvykle bývá motivován snahou zbavit majetkovou podstatu nedobytných pohledávek a urychlit insolvenční řízení. Není důvod hledat v něm nepoctivý úmysl, resp. snahu zneužít procesní úpravu na úkor druhé strany sporu, a to ani tehdy, pokud by se správce ve své prvotní právní úvaze o vzniku a výši škody mýlil. Pouhá obava o případný nárok na náhradu nákladů řízení, jak již shora uvedeno, k zamítnutí návrhu podle § 107a o. s. ř. nestačí.
Nejvyšší soud z důvodu shora uvedených dovolání jako nepřípustné podle § 243c odst. 1, věty první o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu