23 Cdo 5677/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 5677/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně Europe Easy Energy a. s. , se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1046/24, identifikační číslo osoby 28603001 , zastoupené JUDr. Olgou Strakovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 489/7A, proti žalované INTERIM s. r. o. , se sídlem ve Zlíně Malenovice, třída Svobody 764, identifikační číslo osoby 29287618, zastoupené Mgr. Pavlínou Řehovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Zarámí 4077, o zaplacení 479 260 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 41 C 72/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2016, č. j. 27 Co 470/2015-134, takto:

Dovolání se odmítá .

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 18. 11. 2015, č. j. 41 C 72/2015-118, zamítl návrh žalované ze dne 19. 10. 2015 na zrušení rozsudku pro zmeškání Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 9. 2015, č. j. 41 C 72/2015-85.
K odvolání žalované odvolací soud usnesením ze dne 27. 7. 2016, č. j. 27 Co 470/2015-134, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též dovolatelka) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že dovoláním napadené usnesení řeší právní otázku, která je v rozhodování dovolacího soudu řešena rozdílně. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) spatřuje dovolatelka v nesprávné aplikaci ustanovení § 153b o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Dle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxe opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz) ].
Dovolatelka výše uvedenou náležitost dovolání vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nesplnila. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu , může být toto tvrzení způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.) se řešení otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dostupné na www.nsoud.cz) ]. Dovolatelka ve svém dovolání však těmto požadavkům nevyhověla, když z obsahu dovolání není patrno, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud při řešení vymezené otázky odchýlil.
Odvolací soud svým rozhodnutím nevybočil ani z limitů, jimiž pro možnost soudu vydat rozsudek pro zmeškání se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08, jež dovolatelka zmiňuje.
Vymezuje-li žalovaná svým poněkud nepřesným tvrzením o tom, že otázka důvodnosti omluvy ve smyslu citovaného ustanovení, tj. ust. § 153b o. s. ř., je totiž soudy neustále rozhodována rozdílně, byť samozřejmě tato problematika byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena , důvod přípustnosti spočívající dle ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že otázka aplikace ust. § 153b o. s. ř. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, pak ani toto tvrzení žalované nečiní dovolání přípustným. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ust. § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li v dovolání uvedena (minimálně dvě) konkrétní odchylná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se předmětné otázky [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016 (dostupné na www.nsoud.cz) ]. Takový údaj se však z dovolání nepodává; není z něj patrno, ve kterých rozhodnutích měla být předložená otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně.
Dovolatelka tedy dostatečně nevylíčila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak požaduje ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. Její dovolání je proto vadným podáním, jehož vady mohla dle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. odstranit do uplynutí dovolací lhůty; takto však dovolatelka neučinila. Jelikož nelze pro vady dovolání, jež nebyly včas odstraněny, pokračovat, Nejvyšší soud dovolání s odkazem na ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 92/2013 a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. US 3524/13, odmítl).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť se tímto rozhodnutím řízení nekončí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2017

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu