23 Cdo 566/2008
Datum rozhodnutí: 31.03.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c)) předpisu č. 99/1963Sb. ve znění do 30.06.2009




23 Cdo 566/2008

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně INTERMOK spol. s r.o. , se sídlem v Benešově, Křižíkova 1480, PSČ 256 01, IČ 47534371, zastoupené JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 43, proti žalované SLÁDEK GROUP, a.s., se sídlem v Benešově, Jana Nohy 1441, PSČ 256 01, IČ 46356886, zastoupené JUDr. Romanem Premusem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo nám. 225, o zaplacení částky 95 109 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení částky 394 891 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 532/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2007, č. j. 29 Co 257/2007-321, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Okresní soud v Benešově rozsudkem dne 1. února 2007, č. j. 10 C 532/2002-278, zamítl žalobu na zaplacení částky 95 109 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 11. 1. 2002 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 95 109 Kč ve výši 7,5 % od 1. 1. 2002 do 10. 1. 2002 a zamítl žalobu co do dalšího 1 % úroku z prodlení z částky 95 109 Kč od 1. 1. 2002 do 10. 1. 2002 (výrok pod bodem II), uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 394 891 Kč se 7,5% úrokem z prodlení od 12. 1. 2002 do zaplacení (výrok pod bodem III), zamítl žalobu co do 7,5% úroku z prodlení z částky 394 891 Kč od 10. 1. 2002 do 11. 1. 2002 (výrok pod bodem IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body V a VI).
Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že dne 26. 7. 2001 uzavřeli účastníci smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl závazek zhotovitele (žalobkyně) provést pro objednatele (žalovanou) kompletní dodávku a montáž zastřešení výrobní haly pro areál společnosti VELTEKO Vlašim, dodávku a montáž ocelové konstrukce garáží a dodávku a montáž přístřešku ocelové konstrukce nad vchodem do výrobní haly. Ve smlouvě byl sjednán čas plnění, a to zahájení výrobních prací k 6. 8. 2001, zahájení montážních prací k 3. 9. 2001 a dokončení montážních prací k 16. 9. 2001. Cena díla byla sjednána ve výši 1 475 000 Kč. Placení bylo sjednáno zálohovým systémem tak, že konečná faktura s odpočtem záloh a uplatněním DPH bude vystavena po ukončení přejímky a případném odstranění vad a nedodělků.
Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně nastoupila k zahájení montážních prací nikoli v termínu, který byl ve smlouvě sjednán, tj. k 3. 9. 2001, ale až k 10. 9. 2001. Tento pozdější termín zahájení montážních prací byl mezi účastníky ústně dohodnout, v souladu s tímto pozdějším zahájením montážních prací však nedošlo ke změně termínu plnění, který byl sjednán ve smlouvě o dílo. Důvodem pozdějšího nástupu byla žádost žalobkyně, neboť ta nebyla spokojena se stavem stavební připravenosti a určeným prostorem pro uložení nutných pomůcek a materiálů. K předání zhotoveného díla žalované došlo dne 10. 12. 2001.
Z důkazů provedených dvěma znaleckými posudky učinil soud prvního stupně skutkový závěr, že stavební připravenost byla na takové úrovni, že umožňovala započetí postupné montáže, přičemž dílo bylo možné zhotovit způsobem postupné montáže, při níž mohly být práce souběžně prováděny žalobkyní i žalovanou.
Soud prvního stupně dále zjistil, že mezi společností VELTEKO s.r.o. Vlašim a žalovanou byla dne 10. 7. 2001 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byl výrobní areál společnosti VELTEKO s.r.o. Ve smlouvě bylo sjednáno, že pokud žalovaná svůj závazek nesplní řádně a včas, je povinna zaplatit společnosti VELTEKO s.r.o. smluvní pokutu ve výši 10 000 Kč za každý den prodlení, čímž není dotčen nárok společnosti VELTEKO s.r.o. na náhradu škody. Žalovaná měla dílo podle smlouvy ukončit do 2. 11. 2001. Dílo bylo společností VELTEKO s.r.o. převzato až dne 21. 12. 2001. Společnost VELTEKO s.r.o. proto uplatnila po žalované smluvní pokutu ve výši 490 000 Kč z důvodu prodlení s předáním díla.
Dopisem ze dne 10. 1. 2001 uplatnila žalobkyně u žalované náhradu škody. Sdělila žalobkyni, že na fakturu č. INOK/00220/01/MY ze dne 10. 12. 2001 vystavenou na částku 162 364,45 Kč uhradí pouze částku 67 255,45 Kč představující 5 % DPH a zbývající část použije na částečnou úhradu smluvní pokuty.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla řádně uzavřena smlouva o dílo, přičemž k předání díla došlo s prodlením až dne 10. 12. 2001. Žalované tak vznikla povinnost doplatit cenu díla ve výši 95 109 Kč ke dni 10. 12. 2001. Soud prvního stupně dovodil, že za vznik škody žalované ve výši 490 000 Kč, která odpovídá smluvní pokutě vyúčtované společnosti VELTEKO s.r.o. za pozdní předání díla, odpovídá žalobkyně. Soud při posuzování odpovědnosti žalobkyně za vzniklou škodu nepřisvědčil její námitce týkající se stavební připravenosti žalované, ani námitce nezajištění dostatečného prostoru pro uložení materiálu a potřeb žalobkyně k provádění díla, ani námitce o nedostatečném zajištění napájecího bodu elektrické energie. Soud prvního stupně se nezabýval námitkou žalobkyně, že žalobkyně nemohla mít na stavbě potřebný počet zaměstnanců po původně sjednaném termínu plnění, neboť následně měla již sjednané smlouvy s jinými objednateli, neboť tuto námitku vznesla žalobkyně až v závěrečné řeči.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná ve vztahu k žalobkyni neporušila své závazky vyplývající z uzavřené smlouvy o dílo a nenastaly tedy liberační důvody pro vyloučení odpovědnosti žalobkyně za vzniklou škodu. V řízení byla prokázána existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním žalobkyně, protože žalobkyně porušila své povinnosti ze smlouvy o dílo dodat předmět díla včas. Žalovaná se z toho důvodu dostala do prodlení s předáním díla společnosti VELTEKO s.r.o., z čehož vznikla žalované škoda ve výši 490 000 Kč. Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že žalovaná jednostranně započetla část pohledávky na náhradu škody proti pohledávce žalobkyně na doplacení ceny díla. Došlo tak k zániku pohledávky žalobkyně ve vztahu k žalované na zaplacení částky 95 109 Kč. Naproti tomu žalované přiznal částku ve výši 394 891 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody ve výši po započtení doplatku kupní ceny.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. srpna 2007, č. j. 29 Co 257/2007-321, odmítl odvolání směřující proti výroku II, prvnímu odstavci, a výroku IV rozsudku soudu prvního stupně, ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a zcela na ně odkázal. Odvolací soud dovodil, že žalobkyni vzniklo právo na doplatek ceny díla až jeho řádným ukončením a předáním žalované dne 10. 12. 2001. Dospěl k závěru, že žalobkyně porušila svoji povinnost ze smlouvy o dílo dokončit a předat dílo ve lhůtě do 16. 9. 2001, jelikož účastníci smlouvy o dílo neuzavřeli písemný dodatek ke smlouvě o dílo ohledně posunu termínu plnění odsouhlasený zástupci obou smluvních stran, jak vyžadovala smlouva o dílo. K námitkám žalobkyně, že k prodlení došlo z důvodu nesoučinnosti žalované, odvolací soud nepřihlédl, protože tyto námitky byly spolehlivě vyvráceny důkazy provedenými v prvostupňovém řízení, neboť bylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni v dostatečném předstihu určila jak skladovací prostory (na parkovišti areálu investora), tak napájecí bod elektrické energie (problémy, které s připojením byly, neležely na straně žalované a nezpůsobily přerušení prací), že stavební připravenost byla v takové míře, že umožňovala postupnou montáž střešní konstrukce tzv. ústupovým systémem, že harmonogram součinnosti jednotlivých profesí žalobkyně obdržela při podpisu smlouvy a měla jej k dispozici na stavbě a že staveniště žalobkyně převzala, když začala sjednané práce vykonávat. To, že se žalované skladovací prostory nelíbily a chtěla být na staveništi sama, a tudíž vyžadovala kompletní stavební připravenost, nelze považovat za nedostatečnou součinnost žalované ve smyslu § 376 věty druhé obch. zák. Na tyto podmínky neměla žalobkyně podle smlouvy o dílo nárok. Odvolací soud zdůraznil, že základním důkazem o průběhu stavby je stavební deník a ze stavebního deníku žalobkyně se žádné výhrady k součinnosti žalované a k neplnění jejích povinností nepodávají. Odvolací soud se zabýval věcně i námitkou žalobkyně, že po 16. 9. 2001 se nemohla předmětnému dílu plně věnovat, neboť měla sjednané jiné zakázky. Dospěl k závěru, že tato námitka je zcela irelevantní, neboť to, jakým způsobem podnikatel organizuje svoji práci, jde výhradně k jeho tíži. Jeho neschopnost organizovat si dodávky a plnit své závazky nemůže být přičítáno k tíži jeho odběratelům. V této souvislosti odvolací soud podotkl, že žalobkyně nemá vlastní zaměstnance a své závazky plní prostřednictvím dalších smluv uzavíraných s jinými podnikateli.
Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované vznikla škoda ve výši 490 000 Kč zaplacením smluvní pokuty společnosti VELTEKO s.r.o. za prodlení s dokončením díla a že za tuto škodu odpovídá žalobkyně, neboť prodlení s dokončením celého díla bylo způsobeno právě prodlením žalobkyně.
Potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a výrok o nákladech řízení napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem. Rozpor s hmotným právem spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že písemnou dohodu je možné měnit či doplňovat ústně v rozporu s § 40 odst. 2 obč. zák. Jako dovolací důvody uplatnila dovolatelka důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka předně namítá vadu řízení spočívající v tom, že o protinávrhu žalované na zaplacení 394 821 Kč nejsou k projednání v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy.
Dovolatelka spatřuje stěžejní pochybení odvolacího soudu v nesprávném právním posouzení věci, kdy bez toho, aby o tom měl důkazy, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně mohla provádět dílo od 3. 9. 2001, a to i přes to, že znalkyně Ing. Popenková ve svém posudku dospěla k závěru, že u objektu haly tomu tak bylo od 10. 9. 2001 a u objektu garáže od 15. 9. 2001 a dále že u objektu haly nebylo možné zahájit postupnou montáž. Dovolatelka je toho názoru, že tím, že se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, fakticky potvrdil, že písemně uzavřenou smlouvu není nutno měnit či doplňovat písemně a že ústní dohodou došlo k posunutí termínu provádění díla ze dne 3. 9. 2001 na 10. 9. 2001.
Dovolatelka dále namítá, že jí žalovaná neposkytla potřebnou součinnost, a to ať už na samém počátku pozdním předáním staveniště, tak v jeho průběhu, kdy žalovaná včas neprováděla etapy díla, jejichž provedení bylo podmínkou provádění díla žalobkyní. Pokud odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neuváděla ve stavebním deníku žádné výhrady ke stavební připravenosti zajišťované žalovanou, vyplývá ze zápisů ve stavebním deníku, jaké etapy kdy dokončil; některé etapy celkového provádění díla byly zcela nezbytné pro provádění díla žalobkyní jde například o podbetonování vaznic. Soud tak měl hodnotit, zda neprovedení takových etap či jejich pozdní provedení mohlo mít vliv na prodlení se zhotovením celého díla. Soud proto nesprávně dovodil, že existuje příčinná souvislost mezi jednáním žalobkyně a vznikem škody žalované. Z těchto důvodů navrhla žalobkyně, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Benešově, resp. věcně příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí ve věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro nesprávné právní posouzení věci.
Sama dovolatelka odůvodňuje přípustnost dovolání námitkou proti právnímu závěru odvolacího soudu, že písemnou dohodu je možné měnit či doplňovat ústně v rozporu s § 40 odst. 2 obč. zák. Dovolatelka se ovšem mýlí, pokud dovozuje, že odvolací soud vyslovil právní závěr, na němž by svoje rozhodnutí založil, že písemně uzavřenou smlouvu, v níž je vyhrazena změna pouze písemnou formou, lze měnit ústně. Takový právní závěr odvolací soud neučinil, naopak dospěl k závěru, že smlouva o dílo změněna nebyla, a to ani co se týče termínu nástupu k provádění stavby ani termínu dokončení díla. Tato námitka dovolatelky proto nemůže založit přípustnost dovolání.
Pouze výjimečně může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Námitka dovolatelky, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, směřující do vad řízení, tedy nemůže založit přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelka dále namítá, že bez opory v provedeném dokazování a přes rozpory ve znaleckých posudcích dospěl odvolací soud ke skutkovému závěru, že žalobkyně mohla dílo provádět již od 3. 9. 2001 a že žalovaná neposkytla žalobkyni potřebnou součinnost s prováděním díla. Tyto námitky žalobkyně ovšem směřují proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a žalobkyně jimi napadá skutková zjištění, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil. Tím ovšem dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., k němuž dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn přihlížet.
Dovolání směřuje výslovně i do výroku odvolacího soudu o nákladech řízení. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není přípustné, jelikož tato přípustnost nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Z výše uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam, ani v něm nejde o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně.
Směřuje-li dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, je dovolací soud povinen, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítnout.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010


JUDr. Zdeněk D e s , v. r.
předseda senátu