23 Cdo 564/2010
Datum rozhodnutí: 12.08.2011
Dotčené předpisy: § 562 obch. zák.




23 Cdo 564/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce A. Č., zastoupeného JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova 12, proti žalované ECONOMIC INTERNATIONAL Service, spol. s r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Senovážné náměstí 3, IČO 14500914, o zaplacení částky 154 785 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 12 Cm 1058/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2008, č. j. 1 Cmo 169/2008-180, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. června 2003, č. j. 12 Cm 1058/98-115, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 154 785 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o úhradě soudního poplatku (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce, jako objednatel, a žalovaná, jako zhotovitelka, uzavřeli dne 1. 9. 1992 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení projektu stavby pro akci Obnova restauračního a rekreačního zařízení na ostrově Loděnice v Písku včetně občasného autorského dozoru . Mezi účastníky bylo nesporné, že termíny dokončení díla byly splněny a projektová dokumentace byla žalobci předána předávacími protokoly ze 14. a 30. září 1992. Žalobce však dokumentaci nepovažoval za kompletní, takže dílo mělo podle jeho názoru vady, které žalované oznámil třemi dopisy ze září a října 1994. Žalovaná vady díla neuznala, žalobce přesto v březnu 1995 vystavil fakturu, jejímž obsahem byl požadavek na náhradu škody ve výši 85 000 Kč, představující náklady vzniklé žalobci v souvislosti s doplněním předaného projektu. Tento svůj nárok pak žalobce v průběhu řízení rozšířil na částku 154 785 Kč.
Soud prvního stupně vyšel při posouzení uplatněného nároku z § 564 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), podle něhož při vadách díla platí přiměřeně § 434 až 441 obch. zák. Podle § 440 odst. 2 obch. zák. platí, že uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad podle § 436 a 437 obch. zák., nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu. Právo na náhradu škody je tedy tímto ustanovením omezeno. Žalobce mohl vady projektové dokumentace uplatnit již v rámci odpovědnosti projektanta za případné vady díla a požadovat jejich bezplatné odstranění. Neučinil-li tak a dokumentaci nechal přepracovat a doplnit jinými subjekty, nelze eventuální škodu, která mu vznikla úhradou těchto prací, již ve smyslu uvedeného ustanovení po žalované požadovat.
Soud prvního stupně se zabýval i otázkou naplnění podmínek vzniku nároku na náhradu škody a dospěl k závěru, že nelze doložit ani vlastní vznik škody, když nebylo možné provést důkaz projektem, který nebyl v dispozici ani účastníků, ani Městského úřadu v Písku. Závěr o vadnosti projektu nelze dovodit ani z té okolnosti, že v roce 1995 bylo nutno původní dokumentaci přepracovat, neboť došlo k demolici původního objektu, který měl být rekonstruován, takže bylo nutno vyhotovit projekt pro výstavbu repliky tohoto původního objektu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v pořadí prvním rozsudkem ve věci ze dne 3. března 2005, č. j. 1 Cmo 192/2004-150, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a o povinnosti žalobce k úhradě soudního poplatku (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně a vypořádal se se všemi námitkami žalobce. Především potvrdil, že nárok, který mohl být uplatněn jako nárok z odpovědnosti za vady, nelze uplatnit jako jiný nárok, tedy ani jako nárok na náhradu škody. A v posuzované věci se žalobce domáhá nároku, jehož skutkovým podkladem jsou žalobcem tvrzené vady díla. I kdyby měl být žalobní nárok posuzován jako nárok z odpovědnosti za vady, musel by žalobce kumulativně prokázat (nejen tvrdit) jak existenci vad díla, tak jejich včasnou reklamaci. Pokud žalobce tvrdí nekompletnost projektu předaného žalovanou, pak za takovou nekompletnost nelze považovat nedostatek vyjádření různých orgánů nutných pro vydání stavebního povolení, když jejich obstarání nebylo součástí závazku žalované jako zhotovitelky. Dále je nutno rozlišovat mezi projektem pro účely stavebního povolení a mezi prováděcím projektem. Z bodu 2 smlouvy o dílo z 1. 9. 1992 však nevyplývá, že by se žalovaná zavázala zhotovit prováděcí projekt, její závazek je formulován ke zhotovení projektu stavby , čímž je běžně chápán projekt pro účely získání stavebního povolení, čemuž nasvědčuje v dané věci i sjednání závazku k výkonu občasného autorského dozoru, nikoliv inženýrského autorského dozoru spojeného zpravidla s prováděcím projektem. Při hodnocení důkazů nelze podle odvolacího soudu pominout ani předávací protokol z 30. 9. 1992, v němž žalobce potvrdil převzetí projektů stavby. Odvolací soud vyšel z § 562 obch. zák., podle něhož pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady díla platí, že musí být uplatněny bez zbytečného odkladu od jejich zjištění nebo od doby, kdy při vynaložení odborné péče mohly být vady zjištěny. Žalobce však neprokázal ani existenci vad díla, ani řádné a včasné uplatnění práva z odpovědnosti za vady.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozsudkem ze dne 27. února 2008, č. j. 32 Odo 1391/2005-167, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2005, č. j. 1 Cmo 192/2004-150, pod body I, II a IV a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
V odůvodnění zrušovacího rozhodnutí Nejvyšší soud přisvědčil dovolateli v tom, že právní závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalovaná zavázala pouze ke zhotovení projektu pro účely získání stavebního povolení, není dostatečně odůvodněn. Pokud odvolací soud argumentuje, že projekt stavby je běžně chápán jako projekt pro účely získání stavebního povolení, čemuž nasvědčuje též závazek spočívající ve výkonu občanského autorského dozoru, jde o pouhé tvrzení odvolacího soudu, ze kterého nevyplývá, jak k tomuto závěru dospěl. Odvolací soud naopak pominul ustanovení čl. 3 smlouvy o dílo, které rozlišuje termín předání projektu stavby pro účely stavebního povolení (a pro výběrové řízení na dodavatele stavby) a termín předání kompletního projektu stavby. Toto ustanovení naopak nasvědčuje tomu, že předmětem smlouvy nebyl pouze projekt pro účely stavebního povolení. Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud neprovedl řádný výklad smlouvy podle ustanovení § 35 odst. 2 obch. zák. a podle ustanovení § 266 odst. 1 až 4 obch. zák., a proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém řízení ve věci Vrchní soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 16. prosince 2008, č. j. 1 Cmo 169/2008-180, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. června 2003, č. j. 12 Cm 1058/98-115, ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem II změnil tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II), a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu řízení odvolacího a dovolacího (výrok pod bodem III).
Odvolací soud dospěl k závěru, že shora uvedený závěr dovolacího soudu nemůže nic změnit na dalších závěrech odvolacího soudu učiněných již v jeho předchozím rozsudku, tedy že nelze uplatnit jako nárok na náhradu škody ten nárok, který mohl být uplatněn jako nárok z odpovědnosti za vady.
Odvolací soud posoudil žalobcem uplatněný nárok jako nárok z odpovědnosti za vady díla. Dospěl k závěru, že pro řádné přiznání nároku z vad díla je nezbytné, aby žalobce prokázal kumulativně jak existenci vad díla, tak jejich včasnou reklamaci (§ 562 obch. zák.). Žalobce však žádná práva z odpovědnosti za vady včas neuplatnil, netvrdil a neprokazoval. V dané věci tak nepřicházel v úvahu ani postup podle ustanovení § 439 obch. zák. za použití § 564 obch. zák., jelikož žalobce nemohl o nárok na slevu snížit nárok zhotovitele na cenu díla, ta již byla zaplacena, a požadavek na její vrácení je vázán na souhlas prodávajícího, který žalobce neměl.
Z toho důvodu odvolací soud uzavřel, že i kdyby byl žalobou uplatněný nárok posouzen jako nárok na slevu z ceny díla, nebyl by úspěšný, protože žalobkyně neprokázala vady díla, ani řádné a včasné uplatnění práv z odpovědnosti za vady.
V pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu ve věci napadl žalobce včas podaným dovoláním, v němž připomíná zásadní okolnosti případu. Dovolatel uvádí, že smlouva o dílo dokládá, že dokumentace stavby je smluvena nejenom pro účely stavebního povolení. Z vyjádření stavebního úřadu v Písku je zřejmé, že dokumentace nebyla dostatečná ani pro účely stavebního povolení. Rozsah vad a nedodělků dokumentace pro účely provádění stavby prokázala nutnost dopracování dokumentace jinými projektanty v ceně 154 758 Kč. Dovolatel dále podotýká, že žalovaná zanedbala svou zákonnou povinnost archivovat své dílo. Žalovaná také tvrdila soudu, že ztratila všechny výtisky dokumentace, kterou jí dovolatel vrátil k dopracování. Vady a nedodělky proto nebylo možno prokázat v úplném rozsahu, neboť vinou žalované již kompletní výtisk neexistoval. Závěrem dovolatel uvádí, že se možná stala odměna žalované i bezdůvodným obohacením. Dovolatel považuje za nemravné, pokud by bylo zanedbáno i právo vzhledem k prokázaným skutečnostem.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
V dané věci jde pouze o posouzení konkrétního případu, které je významné pouze pro daný případ mezi účastníky posuzovaného řízení. Za této situace nelze tedy činit obecné závěry ohledně práv a povinností vyplývajících z daného případu. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí by tak byl naplněn pouze tehdy, pokud by odvolací soud rozhodl v dané věci v rozporu s hmotným právem. Dovolatel ve svém podání pouze rekapituluje základní skutečnosti, které se k daném případu vztahují, nijak ovšem nenapadá právní závěry, ke kterým odvolací soud ve svém rozhodnutí dospěl.
Odvolací soud postavil své druhé rozhodnutí ve věci na závěru, že žalobcem uplatněné právo na náhradu škody není možné přiznat, neboť v daném případě lze uspokojení dosáhnout na základě jiného nároku, konkrétně nároku z odpovědnosti za vady. Jelikož žalovaný nárok je nutné kvalifikovat jako nárok z odpovědnosti za vady, je pro jeho řádné uplatnění nezbytné prokázat včasné uplatnění práva z odpovědnosti za vady a existenci vad. Tato skutková zjištění však soudy neučinily, naopak dovodily, že žalobce tyto skutečnosti neprokázal. Odvolací soud uzavřel, že pokud žalobce předmětný nárok u žalovaného neuplatil včas, jak to vyžaduje § 562 obch. zák., tento nárok ani v žalobě netvrdil a neuplatňoval, nebylo možné žalobě vyhovět. Vycházel-li Nejvyšší soud ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která při posuzování přípustnosti dovolání není oprávněn přezkoumávat, tedy že projektová dokumentace byla žalobci předána předávacími protokoly ze 14. a 30. září 1992, a tvrzené vady díla oznámil žalobce žalované třemi dopisy ze září a října 1994, nelze než dospět k závěru, že odvolací soud nerozhodl ve věci v rozporu s hmotným právem, pokud dovodil, že žalobou uplatněnému nároku nelze vyhovět ani z titulu práva z odpovědnosti za vady (jako z titulu nároku na zaplacení slevy z ceny díla).
Námitka dovolatele, že žalovaná porušila svou povinnost archivovat dílo, je bezpředmětná, jelikož i v případě, že by k porušení povinnosti skutečně došlo, nemůže toto nic změnit na skutečnosti, že dovolatel neuplatnil nárok z vad díla u žalované včas, resp. že by takto prokázal vady díla.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a nejsou splněny ani další předpoklady vyjádřené v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Proto jej Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

V Brně dne 12. srpna 2011

JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu