23 Cdo 5633/2016
Datum rozhodnutí: 16.02.2017
Dotčené předpisy: § 261 obch. zák., § 237 o. s. ř.



23 Cdo 5633/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně GOLDEN AUTUMN INVESTMENT a.s. , se sídlem v Praze 1 - Nové Město, Petrská 1426/1, PSČ 110 00, IČO 27619699, zastoupené JUDr. Martinem Uzsákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, PSČ 120 00, proti žalované Thomayerově nemocnici , se sídlem v Praze 4 - Krči, Vídeňská 800, PSČ 140 59, IČO 00064190, zastoupené JUDr. Jiřím Štaidlem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, PSČ 128 00, o zaplacení 7 057 373 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 549/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2016, č. j. 29 Co 63/2016-223, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 44 576 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 1. dubna 2015, č. j. 30 C 549/2013-138, zamítl žalobu na zaplacení částky 7 057 063 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná vyhlásila dne 27. 12. 2007 výběrové řízení na nejvhodnější nabídku ke koupi nepotřebného nemovitého majetku ve vlastnictví České republiky, areál léčebny. Na základě výsledků výběrového řízení uzavřela žalobkyně se žalovanou kupní smlouvy na movité i nemovité věci včetně dodatků ve dnech 19. 9. 2008 a 9. 10. 2008 (areál bývalé tuberkulózní léčebny včetně čističky odpadních vod). Dále bylo zjištěno, že nejpozději dne 24. 9. 2009 žalovaná odstoupila od kupních smluv ve znění sjednaných dodatků. V řízení se žalobkyně domáhala vrácení nevráceného plnění žalovanou po odstoupení od smlouvy.
K námitce promlčení, kterou vznesla žalovaná, soud prvního stupně posuzoval, zda se uzavřené kupní smlouvy včetně dodatků se řídí občanským zákoníkem či zákoníkem obchodním.
Dospěl k závěru, že žalovaná je státní příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem zdravotnictví ČR. Z výběrového řízení ani z obsahu následně uzavřených smluv nevyplývá, že obsahem těchto smluv by mělo být uspokojování veřejných potřeb. Veřejný zájem by musel být formulován výslovně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným při uzavírání předmětných smluv. Žalobkyně při uzavírání předmětných smluv realizovala svůj investiční záměr, jehož cílem bylo dosahování zisku. Bylo zcela na žalobkyni, jakým způsobem koupené nemovitosti a movité věci využije. S ohledem na to dospěl k závěru, že předmětný vztah mezi žalobkyní a žalovanou se řídí občanským zákoníkem.
Podle § 48 odst. 2 obč. zák. se odstoupením od smlouvy od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno jinak. Podle § 457 obč. zák. platí, že pokud byla smlouva zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. V daném případě žalobkyně jako kupující zaplatila žalované jako prodávající část kupní ceny nemovitostí a movitých věcí, jejich vlastnictví na žalobkyni v důsledku neplatnosti kupní smlouvy nikdy nebylo převedeno. V daném případě se tedy nejedná o synallagmatický vztah a nelze tudíž ani užít ustanovení § 107 odst. 3 obč. zák.
K výše uvedeným skutečnostem započala běžet tříletá promlčecí doba k vydání bezdůvodného obohacení žalovanou žalobkyni od 21. 10. 2009, uplynula 21. 10. 2012. Žalobkyně podala žalobu dne 13. 9. 2013. Soud prvního stupně tedy shledal námitku promlčení žalovaného nároku vznesenou žalovanou za opodstatněnou, a z toho důvodu podanou žalobu zamítl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. dubna 2016, č. j. 29 Co 63/2016-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a i s jeho právním posouzením.
Odvolací soud odmítl námitky žalobkyně, které by mohly zpochybnit závěr, že vztahy mezi účastníky řízení podléhaly občanskému zákoníku, jako ryze účelové. Kupní smlouva byla uzavřena s výslovným odkazem na § 588 obč. zák., všechna jednání odkazovala na příslušná ustanovení občanského zákoníku. Žalobkyně v řízení nikdy režim občanského zákoníku nezpochybňovala. Žalobkyní nyní uplatňované tvrzení, že areál bývalé léčebny včetně čističky odpadních vod měl sloužit k uspokojování veřejných potřeb (ubytování seniorů, napojení několika domů v obci na čističku), nemůže na charakteru právního vztahu mezi účastníky řízení nic změnit, když již ze samotného zadání výběrového řízení na nejvhodnější nabídku ke koupi nepotřebného nemovitého majetku vyplývalo, že jediným kritériem pro výběr nabyvatele je cena. Odvolací soud proto dovodil, že závěr soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatňovaného nároku v důsledku marného uplynutí tříleté lhůty ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je tudíž správný.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání zakládá na tom, že odvolací soud se v rozsudku odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která při výkladu otázky, zda se určitý závazkový vztah týká zabezpečování veřejných potřeb, zdůrazňuje nutnost výkladu v širších souvislostech. Odvolací soud zcela rezignoval na zkoumání okolností, které vedly k uzavření předmětných kupních smluv, a spokojil se pouze s jejich doslovným gramatickým výkladem.
Odvolací soud dále dle dovolatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu ohledně promlčení práva na vrácení vzájemně poskytnutých plnění, přihlédl ke vznesené námitce promlčení, ačkoli podle § 107 odst. 3 obč. zák. tak učinit nemohl, jelikož obě strany si na základě kupních smluv poskytly svá plnění a žalobkyně promlčení namítnout nemohla.
Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno také na otázce, která v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena, tj. zda se závazkový vztah mezi státní příspěvkovou organizací založenou za účelem poskytování léčebné péče obyvatelstvu a podnikatelem založený kupní smlouvou, kde prodávajícím je státní příspěvková organizace a předmětem převodu je tzv. nepotřebný majetek, který státní příspěvková organizace do té doby užívala k plnění svých úkolů v rámci svého předmětu činnosti, týká zabezpečování veřejných potřeb ve smyslu § 261 odst. 2 obch. zák. Dovolatelka je přesvědčena, že se uzavřená kupní smlouva týká zabezpečování veřejných potřeb.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil společně s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvádí, že nárok je promlčen, jelikož vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený kupními smlouvami se řídí občanským zákoníkem. To, k jakému účelu by měly být zakoupené nemovitosti následně žalobkyní použity, je pro posuzování povahy závazkového vztahu mezi stranami sporu nerozhodné. Žalovaná proto navrhla odmítnutí podaného dovolání.
Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož odvolací soud rozhodl zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ohledně výkladu § 261 obch. zák. a v něm užitého pojmu zabezpečování veřejných potřeb (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 32 Odo 873/2006 , ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4260/2011, ze dne 1. února 2011, sp. zn. 28 Cdo 4566/2010 , ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98 nebo ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004 ).
Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou se měl řídit režimem obchodního zákoníku na základě ustanovení § 261 odst. 2. obch. zák. Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, dospěl k závěru, že žalovaná se kupními smlouvami hodlala zbavit nepotřebného movitého a nemovitého majetku a že tento její záměr neměl sloužit k zabezpečení veřejných potřeb. Z toho důvodu se závazkový vztah se neřídí obchodním zákoníkem, ale zákoníkem občanským.
Podle ustanovení § 261 obch. zák. část třetí obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb (odstavec 2). Při použití této části zákona podle odstavců 1 a 2 je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu (odstavec 5).
Obchodní charakter závazkového vztahu podle úpravy obchodního zákoníku vyplývá buď z toho, že jde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikání, nebo mezi podnikatelem při jeho podnikání a státem nebo samosprávnou územní jednotkou při zabezpečení veřejných potřeb, popřípadě státní organizací, na kterou bylo zabezpečení veřejných potřeb státem přeneseno (relativní obchody), nebo z povahy věci samé - z povahy určitých typicky obchodních nebo jiných podnikatelských jednání, z určitých smluv, kterým byl na základě jejich povahy tento charakter přiznán. Srov. shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 897.
Rozhodné v projednávané věci je proto posouzení, jestli závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou se týkal zabezpečování veřejných potřeb či nikoli. Zabezpečování veřejných potřeb zahrnuje uspokojování potřeb neurčitého počtu lidí, a to bez ohledu, zda jde o celou společnost nebo pouze o její část. Pod pojem zabezpečování veřejných potřeb jsou zahrnovány služby, na kterých je obecný zájem, a to typicky v oblasti hospodářské, zdravotnické, životního prostředí, sociální, kulturní atp. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp.zn. 32 Odo 873/2006 ). Takovéto potřeby jsou zajišťovány jednotně pro všechny subjekty, které je také na daném území mohou hromadně využívat. Jedná se například o výstavbu a opravu vodovodů, veřejných komunikací, osvětlení apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2011, sp. zn. 28 Cdo 4566/2010 ). Pojem zabezpečování veřejných potřeb užitý v ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák. je třeba vykládat tzv. v širších souvislostech (jak vyplývá mimo jiné např. z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98 nebo ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 33 Odo 478/2004 ).
Přestože zabezpečování veřejných potřeb je možno vykládat tzv. v širších souvislostech, nelze v projednávané věci ze skutkových zjištění soudů, jimiž je dovolací soud vázán, dospět k závěru, že v případě prodeje předmětných nemovitých a movitých věcí se jednalo se o zabezpečování veřejných potřeb. Žalovaná se kupní smlouvu ve znění jejích dodatků zavázala prodat kupujícímu podnikateli nemovitosti a movité věci, aniž by ve smlouvě byl formulován účel provádění transakce. Ze samotné smlouvy nelze dovodit, že se závazek týká zabezpečování nějakých veřejných potřeb. Tento dispoziční právní úkon má především charakter výkonu vlastnického práva a s veřejným zájmem přímo nesouvisí. Na tomto závěru nic nemění ani účel, ke kterému měly být (bez ohledu na účel vyjádřený ve smlouvě) nabyté movité a nemovité věci použity jejich nabyvatelem, tj. jejich následné použití, kterým již veřejné potřeby zabezpečovány být mohou. Není možno dovozovat, že se závazkový vztah týká zabezpečování veřejných potřeb toliko ze skutečnosti, že (budoucím) prodejem získané finanční prostředky budou použity na provoz nemocnice. Prodej nepotřebného majetku tzv. bez dalšího za zabezpečování veřejných potřeb považovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 23 Cdo 4260/2011).
Z výše uvedeného důvodu je nutné dospět k závěru, že dovolání není přípustné, jelikož odvolací soud rozhodl ve věci v souladu v dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. února 2017

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu