23 Cdo 5527/2016
Datum rozhodnutí: 15.12.2016
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř.



23 Cdo 5527/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce R. G. , zastoupeného JUDr. Radkem Spurným, advokátem, se sídlem v Duchcově, Míru 33/9, PSČ 186 00, IČO 47116617, proti žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, o zaplacení částky 140 059 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 5/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016, č. j. 54 Co 138/2016-153, ve znění opravného usnesení ze dne 28. července 2016, č. j. 54 Co 138/2016-158, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. listopadu 2015, č. j. 23 C 5/2014-124, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 66 279 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 11. května 2013 do zaplacení (výrok pod bodem I), co do částky 73 780 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. června 2016, č. j. 54 Co 138/2016-153, ve znění opravného usnesení ze dne 28. července 2016, č. j. 54 Co 138/2016-158, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 66 279 Kč s příslušenstvím zamítá, ve výrocích pod body II a III se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změněn tak, že se žaloba o zaplacení částky 66 279 Kč s příslušenstvím zamítá, podal žalobce dovolání, v němž napadl procesní postupy odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu označil jako nepředvídatelný (překvapivý). Odvolací soud se podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce nepředvídatelného rozhodnutí. Dovolatel odkázal na více rozsudků Nejvyššího soudu České republiky (dále jen (Nejvyšší soud ), kterými bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu právě pro jeho nepřezkoumatelnost. Takovým porušením procesních předpisů byla podle dovolatele současně dotčena jeho základní práva garantovaná ústavou a vydáním napadeného rozhodnutí odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Odvolací soud měl podle názoru dovolatele seznámit účastníky se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, umožnit jim se k němu vyjádřit a realizovat svoji poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).
Dovolatel navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241a odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál.
V projednávané věci dovolatel dovozuje přípustnost a také jeho důvodnost z vad řízení, které měly podle jeho názoru vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci.
Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo občanského práva, tedy otázky právní. Dovolací soud je proto oprávněn zabývat se eventuálními vadami řízení pouze u přípustného dovolání. Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení ze dne 15. ledna 2015, sp. zn. 29 NSCR 75/2014, nebo usnesení ze dne 28. června 2016, sp. zn. 23 Cdo 1048/2016, vše na www.nsoud .cz)
Tomuto požadavku dovolatel v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) nedostál, žádnou otázku procesního práva, od jejíhož řešení by se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil, v dovolání neuvedl. V části svého dovolání sice žalobce výslovně odkázal na 20 rozsudků Nejvyššího soudu, avšak nevyjádřil, že by se dovolací soud měl od závěrů přijatých v těchto rozhodnutích odchýlit.
Ze shora uvedeného vyplývá, že stanoveným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobce v dovolání v projednávané věci nedostál. Dovolání, které neobsahuje žádné vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první, § 243b o. s. ř.). Protože tak dovolatel neučinil a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1, § 243f odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. prosince 2016
JUDr. Zdeněk D e s předseda senátu