23 Cdo 5385/2007
Datum rozhodnutí: 23.09.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 5385/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce K. Z., zast. JUDr. J. B., advokátem, proti žalovanému J. Č., zast. JUDr. V. K., advokátkou, o zaplacení částky 153.725,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 63/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2007, č. j. 17 Co 332/2005-194, takto:


I. Dovolání směřující do odst. I výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 2.270,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 11. 3. 1998 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku se odmítá.


II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. května 2007, č. j. 17 Co 332/2005-194, se v odst. I výroku ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 108.575,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 11. 2. 1995 do zaplacení a 13 % úrokem z prodlení z částky 2.270,- Kč od 11. 2. 1995 do 10. 3. 1998 a v odst. II výroku ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Děčíně (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 1. července 2005, č. j. 14 C 63/98-167, rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 110.845,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 11. 2. 1995 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. I výroku), zastavil řízení týkající se povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 42.880,- Kč (odst. II výroku), zamítl žalobu na zaplacení 4 % úroku z prodlení z částky 153.725,- Kč od 11. 2. 1995 do zaplacení (odst. III výroku) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 36.676,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (odst. IV výroku).


Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. května 2007, č. j. 17 Co 332/2005-194, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 2.270,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 11. 3. 1998 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, dále zamítl žalobu na zaplacení částky 108.575,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 11. 2. 1995 do zaplacení a 13 % úrokem z prodlení z částky 2.270,- Kč od 11. 2. 1995 do 10. 3. 1998 a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému částku 91.377,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky.


V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobce žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 29. 12. 1997, ve znění doplňujících žalobních tvrzení, domáhal zaplacení částky 153.725,- Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu co do částky 42.880,- Kč zpět, a proto soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu zastavil. Žalobní návrh na zaplacení částky 110.845,- Kč s příslušenstvím žalobce odůvodnil tak, že provedl pro žalovaného přepravu, za níž žalovaný nezaplatil částku v celé dohodnuté výši. Odvolací soud dále uvedl, že v průběhu řízení oba účastníci svá skutková tvrzení ohledně obsahu žalobcem tvrzené dohody o přepravě měnili a svědci k otázce způsobu sjednání ceny vypovídali rozporně, a to vždy ve prospěch toho účastníka řízení, jehož zaměstnancem v rozhodné době byli, přičemž se tyto rozpory nepodařilo odstranit ani zkoumáním nabídky zaslané žalobci žalovaným prostřednictvím faxu, obsahující doplňující vpisky a další úpravy. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že není možné žalobci v žalobě požadovaný nárok, představující smluvenou cenu za přepravu materiálu, přiznat z titulu platného závazkového vztahu, neboť v řízení nebylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o přepravě či smlouva o zprostředkování přepravy. Proto se odvolací soud zabýval tím, zda žalobci vznikl vůči žalovanému nárok na zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení a dospěl k závěru, že se majetek žalovaného zvýšil toliko o částku ve výši 2.270,- Kč, představující rozdíl mezi částkou ve výši 56.770,- Kč, přijatou žalovaným od zahraničního partnera, jemuž měl být materiál dopraven, a částkou ve výši 54.500,- Kč, představující peněžité plnění vyplacené žalovaným žalobci k vyrovnání závazků, a proto byl požadavek žalobce na zaplacení částky ve výši 153.725,- Kč shledán odvolacím soudem po právu pouze ve výši uvedeného rozdílu (2.270,- Kč) společně s úrokem z prodlení ve výši 13 % ročně, který je dle názoru odvolacího soudu v souladu s ust. § 369 odst. 1 a § 502 obchod. zák. ve znění účinném v rozhodné době. Odvolací soud je přesvědčen, že zbývající část v žalobě uplatněného nároku nebylo možné shledat důvodným ani z titulu náhrady škody, poněvadž žalovaný nemohl při neexistenci závazkového vztahu mezi žalobcem a žalovaným porušit právní povinnost plynoucí z tvrzeného vztahu mezi těmito účastníky.


Dovoláním ze dne 20. 10. 2007 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a své dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody uvedené v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.


V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že v řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že na základě objednávky pro žalovaného realizoval přepravu nákladním vozidlem ve dnech 8. 20. 12. 1994 do Nizozemského království, Španělského království a SRN za cenu 26,60 Kč za 1 km v délce přepravy 6.216 km. Dovolatel je přesvědčen, že soud prvního stupně na rozdíl od odvolacího soudu správně posoudil výši bezdůvodného obohacení žalovaného, a proto nelze za výpočet hodnoty bezdůvodného obohacení žalovaného vyjít z šeku vystaveného A. B. R. dne 26. 5. 1995 znějícího na částku 3.447,- NLG, jak učinil soud odvolací, neboť v řízení nebyla prokázána souvislost mezi přijetím šeku žalovaným a provedenou přepravou žalobcem a nebylo možné vyloučit, že žalovaný neobdržel fakturovanou částku v několika platbách. Naplnění dovolacích důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. dovolatel spatřuje v tom, že bezdůvodné obohacení žalovaného neplyne toliko z hodnoty jím přijaté platby od zahraničního partnera za provedenou přepravu, nýbrž minimálně z objemu nákladů vynaložených na přepravu sjednaného materiálu přepravcem, a to v celkové ve výši 200.398,- Kč.


Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu.


Žalovaný se k podanému dovolání, jak plyne z obsahu spisu a předkládací zprávy soudu prvního stupně, nevyjádřil.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání je nutné projednat a rozhodnout o něm podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 1. 7. 2009 dále jen o. s. ř. (čl. II přechodná ustanovení , odst. 12 zák. č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (účastníkem řízení - žalobcem), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).


Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.


Dovolatel dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.270,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 11. 3. 1998 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále zamítl žalobu na zaplacení částky 108.575,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 11. 2. 1995 do zaplacení a 13 % úroku z prodlení z částky 2.270,- Kč za dobu od 11. 2. 1995 do 10. 3. 1998, včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce jako dovolatel mj. napadl odst. I výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o úhradě části jistiny a úroků z prodlení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.270,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 11. 3. 1998 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, není v této části dovolání přípustné. Z povahy dovolání totiž plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému byla mj. rozhodnutím odvolacího soudu způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze napravit zrušením napadeného výroku. Vzhledem k tomu, že tímto výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo (ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 2.270,- Kč s příslušenstvím) rozhodnuto ve prospěch dovolatele, přičemž uvedeným výrokem sice došlo ke zkrácení doby, po níž žalobci náleží úrok z prodlení z částky 2.270,- Kč, a to o tři roky a jeden měsíc (dle názoru soudu prvního stupně žalobci náležel za dobu od 11. 2. 1995 do zaplacení, zatímco odvolací soud dovodil, že žalobce má právo na úrok z prodlení z předmětné částky až od 11. 3. 1998 do zaplacení), avšak dovolatel jak je patrné z obsahu dovolání - v dovolání žádné námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně doby, po níž mu náleží úrok z prodlení, nevznesl, nelze než uzavřít, že dovolání směřující do výroku ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 2.270,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 11. 3. 1998 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku není při absenci dovolacích námitek směřující do výroku rozsudku odvolacího soudu o době, po kterou žalobci náleží úrok z prodlení, když ohledně částky 2.270,- Kč bylo žalobě vyhověno, přípustné (tzv. subjektivní nepřípustnost dovolání).


Žalobce dále dovoláním napadl výrok odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky 108.575,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 11. 2. 1995 do zaplacení a 13 % úrokem z prodlení z částky 2.270,- Kč od 11. 2. 1995 do 10. 3. 1998 zamítá.


Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je ve shora uvedeném rozsahu přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.


Dle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán v dovolání uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.


Dovolatel spatřuje naplnění dovolacích důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., resp. pochybení odvolacího soudu v tom, že při posuzování výše majetkového prospěchu získaného žalovaným na úkor žalobce, vyšel toliko z šeku vystaveného A. B. R. dne 26. 5. 1995 znějícího na částku 3.447,- NLG a nezabýval se již tím, zda žalovanému nebyla fakturovaná částka jeho obchodním partnerem holandskou společností zaplacena v dalších platbách, tzn. zda v souvislosti s žalobcem uskutečněnou přepravou byla opravdu jedinou částkou přijatou žalovaným od zahraničního partnera částka 3.447,- NLG. Žalobce je přesvědčen, že výše žalobou uplatněného nároku bezdůvodného obohacení by měl být stanoven dle obecně platných sazeb platných v době provedení přepravy , tj. z výše nákladů na zajištění přepravy žalobcem u společnosti I. P. v celkové výši 200.398,- Kč při ceně 26,60 Kč za 1 km.


Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o přepravě, popř. mezi žalobcem a žalovaným, a proto nelze žalobní nárok posoudit jako smluvenou cenu za provedení přepravy materiálu pro žalovaného. Následně se zabýval otázkou, zda se žalovaný bezdůvodně obohatil či nikoli, tzn. zda žalovaný obdržel od svého zahraničního partnera, pro něhož přepravu zajišťoval, peněžité či jiné plnění odpovídající hodnotě žalované částky, a dospěl k závěru, že pokud žalovaný od zahraničního partnera přijal částku ve výši 3.447,- NLG (dle devizového kurzu v rozhodném období jde o částku 56.770,- Kč) a poté žalovaný žalobci vyplatil 54.500,- Kč, činí výše bezdůvodného obohacení žalovaného pouze rozdíl obou sum, tj. částku 2.270,- Kč, a proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci tuto částku spolu s úrokem z prodlení.


Z uvedeného je zřejmé, že v souzené věci půjde o odpověď na otázku, z čeho odvodit výši majetkového prospěchu, o který se žalovaný na úkor žalobce, při absenci právního důvodu (ať již smlouvy o přepravě či zprostředkování), bezdůvodně obohatil.


Podle ust. § 451 občan. zák. platí, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).


Odvolací soud při posuzování výše bezdůvodného obohacení vyšel z názoru, že se žalovaný mohl bezdůvodně obohatit pouze o hodnotu, o kterou se jmění žalovaného zvýšilo přijetím plateb od jeho zahraničního holandského partnera, což konkrétně znamená - jak výslovně uvedl odvolací soud že v dané věci je ( ) rozhodné, zda žalovaný od svého zahraničního partnera, pro něhož celý obchodní případ zajišťoval, peněžité či jiné plnění hodnotě žalované částky odpovídající .


Pokud tedy odvolací soud při posuzování výše bezdůvodného obohacení žalovaného vyšel pouze z platby ve výši 3.447,- NLG (resp. částky 56.770,- Kč představující přepočet nizozemské měny dle platného devizového kurzu v rozhodném období), kterou jak tvrdil žalovaný jako jedinou obdržel za přepravu materiálu pomocí dopravních prostředků zajištěných žalobcem pro třetí osobu (nizozemskou společnost), není jeho názor dle dovolacího soudu správný.


Předně je třeba uvést, že výši bezdůvodného obohacení nelze odvozovat od ceny, kterou si za obchod dohodl žalovaný a třetí strana (nizozemská společnost) a z plnění, resp. neplnění závazků třetí osoby (nizozemské společnosti, která nezaplatila žalovanému plnou v rámci jejich závazkového vztahu dohodnutou cenu) usuzovat na výši bezdůvodného obohacení žalovaného vůči žalobkyni.


Při posuzování výše majetkového prospěchu získaného bezdůvodným obohacením žalovaného na úkor žalobce je nutné zabývat se zejména tím, zda se dosavadní majetek obohaceného (žalovaného) rozmnoží o nové majetkové hodnoty (což se může projevit buď zvýšením jeho aktiv, ale i snížením jeho pasiv), resp. zda se jeho dosavadní majetek nezmenšil, třebaže by k tomu jinak došlo, kdyby byl obohacený plnil své povinnosti (viz též R 25/1986).


Odvolací soud též nezohlednil, že při bezdůvodném obohacení není rozhodné jen to, co žalovaný získal, ale rovněž to, co by získat mohl, kdyby byl plnil své povinnosti. Pokud od nizozemského zákazníka žalovaný neobdržel (jak sám tvrdil) jinou částku než shora uvedenou, přestože se s ním dohodl na částce jiné, mj. i kvůli tomu, že žalobcem na dohodnutých místech přistavené dopravní prostředky řádně nevyužíval, neznamená tento závěr automaticky to, že ani žalobce, který dle žalovaným stanovených podmínek zajistil tyto přepravní prostředky, nemá právo na zaplacení nákladů spojených se zajištěním a provozem těchto dopravních prostředků pro žalovaného. Opačný závěr přijatý odvolacím soudem by ostatně znamenal, že žalobce se ocitá v pozici, kdy musí prokázat, že žalovaný přijal od třetí osoby (a to ať již na základě existujícího platného závazkového vztahu či nikoli) částku odpovídající svou výší částce v žalobě uplatněné, a díky nesprávně obrácenému důkaznímu břemenu by obohacenému postačilo tvrdit, že žádnou platbu od třetích osob nepřijal, přestože by bylo zřejmé, že oprávněný z nároku na vydání bezdůvodného obohacení plnil obohacenému bez právního důvodu.


Závěrem lze uvést, že výši bezdůvodného obohacení nelze odvozovat od vztahu založeného mezi žalovaným a třetí osobou a výší odměny, kterou si mezi sebou tyto osoby dohodly, resp. z plateb od třetích osob žalovanému, nýbrž dle skutečného majetkového prospěchu, který žalovaný získal na úkor žalobce, jenž obecně odpovídá částce obvykle vynakládané v daném místě a čase za přepravu realizovanou žalobcem pro žalovaného, čímž se bude muset odvolací soud v dalším řízení zabývat.


Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že dovolání žalobce směřující do odst. I výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 2.270,- Kč s 13 % úrokem z prodlení od 11. 3. 1998 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku není přípustné, a proto jej dle § 2423b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Vzhledem k přípustnosti a důvodnosti (přestože dovolatel jako dovolací důvody výslovně označil důvody uvedené v ust. § 241a odst. 2 písm a/ a odst. 3 o. s. ř., z vylíčení obsahu dovolacích námitek je ve smyslu ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. zřejmé, že obsahově jde o uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle ust., § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) dovolání směřujícího do výroku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 108.575,- Kč s příslušenstvím, bylo rozhodnutí odvolacího soudu v tomto dovoláním napadeném výroku dle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušeno a věc dle § 243b odst. 3 věty prvé o. s. ř. vrácena uvedenému soudu k dalšímu řízení (včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení).


Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.





V Brně dne 23. září 2009


JUDr. Ing. Jan Hušek


předseda senátu