23 Cdo 5361/2016
Datum rozhodnutí: 07.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 5361/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Novoměstská teplárenská a.s. , se sídlem Nové Město na Moravě, Hornická 973, PSČ 592 31, identifikační číslo osoby 25335057, zastoupené Mgr. Ivanem Sagálem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 15, proti žalované CAG15 a.s. v likvidaci (dříve DAGGER CZ a.s.), se sídlem Praha 9 - Letňany, Beranových 65, PSČ 199 02, identifikační číslo osoby 25603281, zastoupené JUDr. Borisem Kučerou, advokátem se sídlem Praha 10, Žernovská 6, o zaplacení 1 868 979 Kč s příslušenstvím a 13 466,97 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 50/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 Cmo 91/2014-211, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně, jako nájemce dvou kusů motorů PERKINS, pronajatých ji k užívání v prostorách teplárny jejich vlastníkem společností Cogen CZ a. s., pro kterou motory, jako součást kogenerační jednotky dodala a zkompletovala žalovaná na základě smlouvy, se po žalované domáhá zaplacení 1 868 979 Kč s příslušenstvím a 13 466,97 EUR s příslušenstvím z důvodů, že u obou motorů byly zjištěny po uplynutí záruční doby skryté vady, které podle žalobkyně existovaly na motorech již v době jejich instalace, a kdy v důsledku této vady byly motory po určitou dobu v roce 2008 a 2009 mimo provoz, což mělo za následek, že žalobkyni, která měla s žalovanou mimo jiné uzavřenu servisní smlouvu o provádění preventivních prohlídek obou motorů, vznikla tímto škoda, kterou představuje výše ceny opravy motorů ponížená o běžné opotřebení a ušlý zisk za dobu, kdy zařízení s vadnými motory bylo mimo provoz. Žalovaná nepovažovala návrh za oprávněný a uvedla, že záruka na motory skončila dne 22. 9. 2007, po dobu záruční doby nedošlo k reklamaci díla, a proto se v souladu s judikaturou nemůže žalobkyně oprávněně domáhat náhrady škody vzniklé z vadného plnění v rozsahu, kterým bylo moci se domáhat uspokojení práv z odpovědnosti za vady; co se týká ušlého zisku v souvislosti s odstávkou motorů, ten mohl podle žalované žalobkyni vzniknout pouze jako důsledek vadného plnění, které však nebylo v záruční době uplatněno, proto žalobkyni nárok na ušlý zisk podle jejího názoru nevznikl.
Městský soud v Praze (dále soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č.j. 37 Cm 50/2012-112, výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení 1 868 979 Kč a 13 466,97 EUR, výrokem II. zamítl příslušenství žalovaných částek a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu, že v řízení nebylo prokázáno, že by dílo mělo tvrzené vady v době předání či v záruční době, dílo bylo po dobu záruky provozováno a během záruční doby, která skončila dne 22. 9. 2007, nebyly reklamovány žádné konkrétní vady. Pokud byl dne 20. 12. 2009 vznesen žalobkyní nárok na náhradu škody, jenž měl být zapříčiněn vadnými vložkami válců, soud ze skutkových zjištění učinil závěr, že následně tvrzená vada, a to zápich pod límcem válce vložky a montážní postup, byla tvrzena až v roce 2013 na základě znaleckého posudku, proto s odkazem na lhůty pro oznámení vad díla zhotoviteli podle § 562 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) dovodil, že nárok žalobkyně nemůže být soudně uspokojen.
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 5. 11. 2014, č. j. 4 Cmo 91/2014-159, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, č. j. 37 Cm 50/2012-112, zrušil s tím, že soud prvního stupně měl uplatněný nárok posoudit nikoliv z titulu uplatnění práv z odpovědnosti za vady, ale z titulu náhrady škody, když konstatoval, že tzv. následná škoda není podmíněna řádným a včasným uplatněním práva z odpovědnosti za vady. Protože pro rozhodnutí o náhradě škody neměl pro odlišný právní názor dostatek skutkových zjištění, jestliže u soudu prvního stupně nebyly v řízení prokazovány předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu podle § 373 obch. zák., odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Toto usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) ze dne 10. 11. 2015, č. j. 23 Cdo 1590/2015-175, s tím, že odvolací soud nesprávně z daných skutkových zjištění a v rozporu s judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003, publikovaný v Soudní judikatuře pod označením 96/2004) dovodil, že se jedná o následnou škodu (další škodu). Vzhledem k tomu, že v dané věci se skrytá vada (pokud by byla prokázána) vyskytla na díle až po záruční době, nemůže objednatel úspěšně uplatnit své právo vůči zhotoviteli z titulu odpovědnosti za škodu či z titulu bezdůvodného obohacení. Nejvyšší soud uzavřel, že pasivní legitimace žalované z titulu odpovědnosti za škodu není dána, neboť v posuzovaném případě není splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu porušení povinnosti žalované, která neměla povinnost odstraňovat vady díla, které se vyskytly po záruční době; ve vztahu k žalobkyni neporušila žádnou zákonnou či smluvní povinnost.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 4 Cmo 91/2014-211, poté, co jeho dřívější zrušující usnesení ze dne 5. 11. 2014, č. j. 4 Cmo 91/2014-159, bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 12. 2013, č. j. 37 Cm 50/2012-112, kterým byla žaloba na zaplacení 1 868 979 Kč s příslušenstvím a 13 466,97 EUR s příslušenstvím zamítnuta a rozhodnuto o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že je vázán právním názorem dovolacího soudu, který ve zrušujícím usnesení uvedl, z jakého právního názoru vycházel a proč bylo právní posouzení odvolacího soudu chybné. Konstatoval, že z rozhodnutí dovolacího soudu zaznělo, že pochybení odvolacího soudu spočívalo v tom, že dovodil, že se jedná o následnou škodu, tj. další škodu z vad vzešlou. Odvolací soud respektoval právní názor dovolacího soudu, který se zřetelně vyslovil, že vzhledem k tomu, že se v dané věci vyskytla skrytá vada (i kdyby byla prokázána) až po záruční době, nemůže objednatel úspěšně uplatnit své právo vůči zhotoviteli z titulu odpovědnosti za škodu. Odvolací soud s ohledem na právní závěr dovolacího soudu uzavřel, že žalovaná neměla povinnost odstraňovat vady díla, které se vyskytly po záruční době, ve vztahu k žalobkyni žádnou smluvní ani zákonnou povinnost neporušila a její pasivní legitimace z titulu odpovědnosti za škodu není dána.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (na níž dovolatelka v dovolání odkazuje) při řešení otázky, zda je v případě porušení povinnosti dodat dílo bez vad dán nárok z odpovědnosti za škodu v situaci, na kterou není možné aplikovat odpovědnost za vady, a zda je pro uplatnění odpovědnosti za škodu podmínkou uplatnit nároky z odpovědnosti za vady, a zda byly naplněny podmínky pro závaznost právního názoru soudu vyššího stupně.
Podle žalobkyně z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že odpovědnost za škodu může v určitých situacích kolidovat s nároky z vad, a že odpovědnost za škodu může představovat práva, která z jiného titulu uplatnit nelze. Právě v případě ušlého zisku je zcela zjevné, že tento nárok není možné uplatňovat v režimu vad díla, ale z titulu odpovědnosti za škodu. Odkázala přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2247/2007 a ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2148/2010 a též ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011 s tím, že je přesvědčena, že odvolací soud tyto závěry Nejvyššího soudu při právním posouzení pominul. Jestliže rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým je v této věci odvolací soud vázán, odkazovalo na judikát Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 29 Odo 556/2003 a bez jakékoli argumentace uvádělo, že závěr Vrchního soudu v Praze o tom, že se jedná o následnou škodu, je chybný a v rozporu s judikaturou, dovolatelka namítá, že uvedený judikát řešil zcela odlišný skutkový stav než v projednávané věci. Přesto poukazovaný judikát připouští možnost domáhat se tzv. následné/další škody. Závěr Vrchního soudu v Praze, že v projednávané věci byl údajně učiněn nesprávný závěr, že se jedná o následnou škodu, považuje dovolatelka navíc za nepodložené konstatování a v souvislosti s absentující další argumentací i za zcela nesrozumitelné, přičemž takový závěr současně považuje za nesprávný. Podle dovolatelky Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ignoroval novější judikaturu, kterou sám označuje za ustálenou viz rozhodnutí ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. 23 Cdo 3966/2011, ze dne 11. 7. 2014 sp. zn. 23 Cdo 2568/2012 a ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 23 Cdo 393/2012. Za nesprávný právní závěr dovolatelka považuje, že objednatel nemůže úspěšně uplatnit právo vůči zhotoviteli z titulu odpovědnosti za škodu vzhledem k tomu, že se údajně skrytá vada vyskytla až po záruční době. Zdůraznila, že Nejvyšší soud naopak ve svých rozhodnutích judikoval, že nárok na náhradu škody lze uplatňovat nezávisle na nárocích z titulu odpovědnosti za vady, že oba tyto nároky obstojí samostatně, že odpovědnost za vady díla je třeba odlišit od odpovědnosti za škodu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 17/2007 a též rozhodnutí ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001 a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011). Dovolatelka je přesvědčena, že škoda, která ji vznikla poškozením části motorů, nemohla být nikdy uplatněna z nároku z vad zboží. Namítá, že závěr odvolacího soudu, že skrytá vada se vyskytla až po záruční době, neodpovídá žalobním tvrzením a provedeným důkazům. Podle dovolatelky se skrytá vada pouze projevila až po záruční době a existovala od samého počátku. V tomto směru odvolací soud neprovedl podle dovolatelky dostatečné dokazování a jeho právní posouzení je proto neúplné a tudíž nesprávné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008). Dovolatelka má za to, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalovaný neporušil žádnou smluvní ani zákonnou povinnost, neměl-li povinnost odstranit vady, které se vyskytly po záruční době. V této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4379/2008, v němž je uvedeno, že nevytkl-li objednatel řádně vady díla, nebrání to v tomto rozsahu uplatnění nároku na náhradu škody, neboť ten lze v tomto rozsahu uplatnit nezávisle na tom, zda vada samotné opravy byla vytčena a zda byl nárok z odpovědnosti za vady uplatněn.
Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009 i při posuzování procesně právní otázky, zda byly naplněny podmínky pro závaznost právního názoru Nejvyššího soudu, jestliže odvolací soud dovodil, že ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo zřetelně uvedeno z jakého právního názoru vycházel a proč je právní posouzení odvolacího soudu chybné, když předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje podle dovolatelky jen nejasná konstatování bez jakéhokoli zdůvodnění, není v něm uvedeno, jaký zastává právní názor. Podle dovolatelky nebylo možno takový projev považovat za závazný právní názor splňující požadavky kvalit závazného právního názoru.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud se neodchýlil od závěrů přijatých dovolacím soudem v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009, veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , jestliže se ve svém rozhodnutí řídil vázaností právním názorem dovolacího soudu, z jehož zrušujícího usnesení vyplývalo, z jakého právního názoru dovolací soud vycházel, z jaké dosavadní ustálené judikatury a proč bylo právní posouzení věci odvolacím soudem chybné při posuzování otázky hmotného práva nároku na náhradu škody a pasivní legitimace žalované z titulu odpovědnosti za škodu. Odvolací soud se neodchýlil od poukazované judikatury, jestliže respektoval při svém novém rozhodnutí právní názor Nejvyššího soudu přijatý k posouzení uplatněného nároku na náhradu škody, jež obsahoval odůvodnění, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení věci s ohledem na absenci předpokladu odpovědnosti za škodu porušení povinnosti žalované, která ve vztahu k žalobkyni neporušila žádnou zákonnou či smluvní povinnost.
K dovolací námitce žalobkyně, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda je v případě porušení povinnosti dodat dílo bez vad dán nárok z odpovědnosti za škodu v situaci, na kterou není možné aplikovat odpovědnost za vady, a zda je pro uplatnění odpovědnosti za škodu podmínkou uplatnit nároky z odpovědnosti za vady, je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že žádný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při přezkoumávání napadeného rozsudku neshledal. Rozhodnutí odvolacího soudu nepopírá závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na něž dovolatelka odkazuje - např. v rozsudku ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004 - publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 17/2007, či závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením č. 34/2004, že nároky z odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu obstojí samostatně a že nárok na náhradu škody lze uplatňovat nezávisle na nárocích z titulu odpovědnosti za vady. Odvolací soud však založil své rozhodnutí na závěru, že nároků, které vyplývají ze závazků z odpovědnosti za vady, se nelze domáhat z titulu náhrady škody. Tento závěr je však plně v souladu s výše uvedenou judikaturou a i rozsudkem Nejvyššího soudu dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011 - veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz. , a dalšími rozhodnutími, na něž dovolatelka v této souvislosti poukazuje, jako např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 393/2012 - veřejnosti dostupném na www.nsoud.cz , podle něhož z titulu náhrady škody nelze požadovat a vymoci náhradu toho, co bylo možné požadovat z titulu odpovědnosti za vady. Dovolatelka pomíjí, že jí poukazovaná judikatura stojí na jiných skutkových okolnostech. V daném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že k případnému uplatnění nároku z odpovědnosti za vady byl aktivně legitimován vlastník zhotoveného díla, jako objednatel díla, nikoliv žalobkyně, jakožto nájemkyně díla, která nebyla ve smluvním vztahu s žalovanou založeného smlouvou o dílo, z níž by bylo možno uplatnit nárok z titulu odpovědnosti za vady. Objednatel díla, vlastník zhotoveného díla, však v záruční době vady díla neuplatnil, tudíž žalovaná za žalované vady díla neodpovídá. Žalobkyně proto z tohoto důvodu nemůže s úspěchem po žalované požadovat náhradu škody spočívající v nákladech na odstranění vady díla. Neodpovídá-li žalovaná žalobkyni z titulu odpovědnosti za vady, protože k uplatnění nároku z odpovědnosti za vady byl aktivně legitimován vlastník zhotoveného díla (který tak neučinil), a nikoliv žalobkyně, nemůže se pak žalobkyně z tohoto důvodu po žalované s úspěchem domáhat ani nároku na ušlý zisk, který ji měl vzniknout následkem vadného plnění.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud nijak nezdůvodnil své tvrzení o tom, že vada díla se vyskytla až po záruční době a předkládá soudu své tvrzení, že nedostatečná kvalita motorů existovala od samého počátku, od dodání motorů, pouze se projevila až po uplynutí záruční doby, je třeba konstatovat, že dovolatelka zakládá nesprávné právní posouzení věci a rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí na vlastních skutkových závěrech, k nimž však odvolací soud nedospěl. Je třeba připomenout, že skutkové závěry nelze s úspěchem v dovolacím řízení zpochybňovat, neboť skutkové okolnosti dovolacímu přezkumu podle občanského soudního řádu nepodléhají. Navíc je třeba uvést, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Jsou-li tedy obsahem dovolání námitky k nesprávnému hodnocení důkazů odvolacím soudem a v dovolání poukazovaná judikatura Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud podle dovolatelky odchýlit, na posuzovanou věc s ohledem na jiná skutková zjištění o existenci tzv. další škody nedopadá, nemohou takové námitky dovolatelky založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se určitými zjištěními ani nezabýval, že neprovedl dostatečné dokazování ohledně vzniku škody, dovolatelka tím směřuje své námitky ve skutečnosti do vad řízení. Je však nutno konstatovat, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení, které dovolatelka spatřuje ve vadném postupu odvolacího soudu spočívající v neúplném dokazování. Těmito námitkami navíc nebyl uplatněn možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015 či usnesení ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015 nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky nároku na náhradu škody neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a Nejvyššímu soudu nezbylo jinak, než podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítmout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 7. dubna 2017

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu