23 Cdo 5360/2016
Datum rozhodnutí: 05.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 5360/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. P. K. , zastoupeného Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Jolanou Bartošovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Husinecká 808/5, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 96/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2016, č. j. 53 Co 405/2015-127, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Jolany Bartošové, advokátky se sídlem Praha 3, Husinecká 808/5. O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 29. 2. 2016, č. j. 53 Co 405/2015-127, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 31. 3. 2015, č. j. 65 C 96/2013-84, kterým byla zamítnuta žaloba o návrhu žalobce na zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. Rsp 9170/04, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru o zamítnutí žaloby o zrušení rozhodčího nálezu, která se opírá se o ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen zákon č. 216/1994 Sb. ), a byla odůvodněna tím, že žalobci nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, když rozhodčí nález byl nedostatečně zdůvodněn, nevypořádal se zásadními námitkami žalobce vůbec nebo formálním způsobem a nehodnotil řádně důkazy, čímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně konstatoval, že samotný rozhodčí nález je již výsledkem procesu před rozhodcem, a přitom žalobce odůvodnil svůj návrh tím, že mu nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Ze skutkových zjištění však vyplynulo, že v průběhu rozhodčího řízení byly obě strany aktivní, jak co do písemných vyjádření, tak co do účasti na ústních jednáních a plnění povinnosti tvrzení a důkazní po celou dobu sporu, a toto zjištění žalobce ani nenapadl. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uvedl, že pro naplnění podmínky podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. je třeba prokázat, že v postupu rozhodčího soudu byly takové procesní vady, které svým významem v řízení znemožnily straně věc před rozhodcem projednat, což však žalobce svými námitkami nenaplnil, směřoval-li svá žalobní tvrzení jen do nedostatků předmětného rozhodčího nálezu a nikoliv k označení vad průběhu rozhodčího řízení. Námitku ohledně poučovací povinnosti v rámci rozhodčího řízení žalobce nijak nekonkretizoval, neuvedl, v čem v průběhu rozhodčího řízení poučení postrádal. Pokud žalobce namítal nedostatek odůvodnění rozhodnutí rozhodčím soudem s ohledem na § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) odvolací soud uvedl, že důsledná aplikace ustanovení občanského soudního řádu není v rozhodčím řízení namístě, jestliže ustanovení § 30 zákona č. 216/1994 Sb., výslovně hovoří o přiměřeném použití ustanovení občanského soudního řádu (shodně též rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Odo 1528/2005). V dané věci byl rozhodčí nález vyhotoven písemně, obsahuje odůvodnění a proto dovolávání se striktního dodržení požadavků § 157 odst. 2 o. s. ř. je podle závěru odvolacího soudu zcela nepřiléhavé. Odvolací soud zdůraznil, že Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) opakovaně ve vztahu kontrolní činnosti soudů uzavřel, že nezahrnuje přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2247/2012, 33 Cdo 153/2013, 23 Cdo 2016/2011, 23 Cdo 3025/2011). Odvolací soud uzavřel, že nemůže být úspěšná snaha žalobce subsumovat tvrzené neopodstatněné nedostatky odůvodnění nálezu pod důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, bez uvedení konkrétního procesního pochybení rozhodčího soudu v průběhu jeho řízení, a proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, v němž vymezil přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí spočívá na právní otázce, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, tj. otázka požadavků kladených na odůvodnění rozhodčího nálezu, resp. přiměřené aplikovatelnosti § 157 odst. 2 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí v rozhodčím řízení. Zároveň má dovolatel za to, že odvolací soud se při řešení dané otázky odchýlil od dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, a to od závěrů přijatých v rozhodnutí ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil otázku, jakým způsobem a v jakém rozsahu má být odůvodněn rozhodčí nález a nesprávně dospěl k závěru, že rozhodčí nález lze zrušit jen z důvodů pochybení při vedení rozhodčího řízení a nikoliv z důvodů, že se rozhodčí senát některými argumenty a důkazy vůbec nezabýval, což se pak odrazilo v odůvodnění rozhodčího nálezu, který je z tohoto pohledu nepřezkoumatelný. Má za to, že rozhodčí nález musí být odůvodněný a přezkoumatelný, stejně jako soudní rozhodnutí, s ohledem na ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a § 30 zákona č. 216/1994 Sb. Je přesvědčen, že řádné odůvodnění není jen jakýmsi přepjatým formalismem, ale skutečně garancí práva na spravedlivý proces i v rozhodčím řízení, a pro nedostatečnost odůvodnění rozhodčího nálezu a jeho nepřezkoumatelnost navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobce vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu ohledně přezkumu rozhodčího nálezu, kdy kontrola soudu se může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesí povahy, což však žalobce v žalobě ani v řízení o zrušení rozhodčího nálezu neuváděl, nepředestřel, v čem mu konkrétně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat. Námitky žalobce se týkají jen kritiky odůvodnění rozhodčího nálezu, nikoliv samotného průběhu rozhodčího řízení. Žalovaný vnímá podání žalobce jako snahu docílit opakovaného projednání věci, přitom judikatura Nejvyššího soudu, viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007 či ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1369/2012, je ustálená v tom, že rozhodčí nález soudní cestou věcně přezkoumat nelze. Žalovaný proto navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolatelem předestřená otázka není otázkou v rozhodovací praxi dosud neřešenou, o čemž svědčí i další dovolací námitka žalobce, že se odvolací soud při řešení jím předložené právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v podobě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí řešil otázku použití občanského soudního řádu ve vztahu k rozhodčímu řízení, konkrétně i přiměřené použití ustanovení § 157 o. s. ř. v rozhodčím řízení tak, že vztah obou právních norem je upraven ustanovením § 30 zákona č. 216/1994 Sb., podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, a že z použití termínu přiměřeně vyplývá, že rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky, kdy ono přiměřené znamená především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem zásad českého rozhodčího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je s touto judikaturou v souladu, když ustanovení § 30 zákona č. 216/1994 Sb., výslovně hovoří o přiměřeném použití ustanovení občanského soudního řádu a byl-li rozhodčí nález v dané věci vyhotoven písemně a obsahuje odůvodnění. Dále je nucen Nejvyšší soud konstatovat, že z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel namítá ve skutečnosti nesprávné právní posouzení rozhodčího nálezu, nikoliv nepřezkoumatelnost rozhodnutí, když poukazuje na to, že rozhodčí senát se s některými důkazy a jeho argumenty vůbec nezabýval, což se následně projevilo podle dovolatele v nedostatečném odůvodnění rozhodčího nálezu a jeho nepřezkoumatelnosti. Nesprávnost právního závěru v rozhodčím nálezu není však důvodem pro jeho přezkoumání, resp. pro zrušení rozhodčího nálezu. Nejvyšší soud již několikrát judikoval, že při rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů a následného právního posouzení věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2675/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2010, podle něhož, měl-li by soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího řízení, či např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4968/2010 nebo usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2247/2012, veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz , v nichž bylo judikováno, že důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem upravený v § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. míří především na ochranu dodržování základních procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení a kdy účastníkům musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv). Žalobce však nenamítá, jak konstatoval již i soud prvního stupně a shodně i odvolací soud, procesní pochybení či výtky proti průběhu procesu rozhodčího soudu při projednávání sporu. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, jež nemohou být v dovolacím řízení zpochybněna, vyplývá, že žalobci byla dána možnost vyjádřit se k rozhodčí žalobě, k navrženým důkazům a navrhovat své důkazy, a že rozhodčí soud nález odůvodnil. Pro rozhodnutí o oprávněnosti žaloby, s ohledem na ustanovení § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., není pro rozhodnutí rozhodné, zda je žalobce nesouhlasí s rozsahem odůvodnění rozhodčího nálezu. Závěr odvolacího soudu, že žalobce nebyl v rozhodčím řízení zkrácen na svém právu věc před rozhodci projednat, je v souladu se závěry vyjádřenými v judikatuře Nejvyššího soudu (shora uvedené).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než jeho dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. dubna 2017


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu