23 Cdo 5335/2016
Datum rozhodnutí: 15.12.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



23 Cdo 5335/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. H., se sídlem v České Kamenici, Sokolská stezka 776, PSČ 407 21, IČO 14879999, zastoupeného Mgr. Milanem Špičkou, advokátem, se sídlem v Děčíně, Thomayerova 25/3, PSČ 405 02, proti žalovanému B. Č., se sídlem v Děčíně, Pivovarská 190/34, PSČ 405 02, IČO 10413847, zastoupenému Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem, se sídlem v Děčíně, U Starého Mostu 111/4, PSČ 405 02, o zaplacení částky 95 191 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 74/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2016, č. j. 17 Co 65/2016-202, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 340 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Milana Špičky, advokáta, se sídlem v Děčíně, Thomayerova 25/3, PSČ 405 02.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. )

Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. července 2016, č. j. 17 Co 65/2016-202, není přípustné podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z nezbytnosti vyřešení tří otázek, z nichž první hmotněprávní otázka nebyla podle jeho názoru dosud dovolacím soudem řešena a u dvou zbývajících procesněprávních otázek se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tyto otázky však přípustnost dovolání nezakládají.
Žalovaný formuloval první otázku, která podle něj nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, takto: Může být soudem posouzen nárok uplatněný z titulu bezdůvodného obohacení jako nárok z kupní smlouvy, resp. jako nárok z jakéhokoliv smluvního vztahu, ačkoliv v řízení před soudem prvního stupně nebyla tato skutečnost žalobcem tvrzena?
Tato otázka však v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena byla.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) v rozsudku ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněném pod číslem SJ 52/2001v časopise Soudní judikatura (nyní k dispozici i na www.nsoud.cz ), učinil závěr, že při právním posouzení soud aplikuje právní normu na zjištěný skutkový stav; dovolují-li mu výsledky provedeného dokazování podřídit uplatněný nárok pod jinou právní normu, než které se dovolával žalobce, nic soudu nebrání věc po právní stránce takto posoudit.
V nyní posuzované věci se žalobce nejprve domáhal zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, které měl podle skutkových závěrů odvolacího soudu získat žalovaný tím, že použil k rekonstrukci střechy budovy mateřské školky v Janově střešní krytinu žalobce. Tuto střešní krytinu žalobce dodal na stavbu na základě původní smlouvy o dílo, kterou uzavřel se společností IPH s.r.o., jejímž předmětem byla dodávka veškerých materiálů a zhotovení střechy. Po demontáži původní střechy tato společnost odstoupila od smlouvy a uzavřela novou smlouvu o dílo s žalovaným, který použil k pokládce střešní tašky, které žalobce před zánikem právního vztahu dodal na staveniště. V průběhu řízení žalobce svůj nárok podřídil závaznému právnímu názoru odvolacího soudu promítnutého do jeho druhého zrušovacího usnesení, v němž odvolací soud nevyloučil možnost posouzení zjištěného skutkového stavu, podle něhož se žalobce a žalovaný dohodli na tom, že střešní materiál, jehož vlastníkem byl žalobce, žalovaný převezme a zaplatí a tak došlo k uzavření ústní kupní smlouvy.
Soud prvního stupně pak ve svém třetím rozsudku ze dne 28. srpna 2015. č. j. 14 C 74/2006-182, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 95 191 Kč s 3% úrokem z prodlení od 21. prosince 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Vycházel ze závěru, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k uzavření ústní kupní smlouvy ohledně střešního materiálu, který žalovaný převzal a zabudoval. Nedostatek dohody o kupní ceně posoudil podle § 448 obch. zák.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 19. července 2016, č. j. 17 Co 65/2016-202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Jestliže tedy odvolací soud shledal, že výsledky dokazování dovolují posoudit uplatněný nárok žalobce na zaplacení ceny střešní krytiny použité žalovaným na rekonstrukci střechy budovy mateřské školky v Janově jako nárok na úhradu kupní ceny vyplývající z ústní kupní smlouvy uzavřené účastníky, byť žalobce v žalobě svůj nárok původně označil jako bezdůvodné obohacení, nejedná se o postup zakládající otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Závěry odvolacího soudu jsou v souladu se shora citovaným rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, a s navazující judikaturou například s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Odo 1689/2005, ze dne 13. srpna 2008, sp. zn. 30 Cdo 2673/2007, ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298, nebo ze dne 27. září 2016, sp. zn. 23 Cdo 2337/2016, všechny k dispozici na www.nsoud.cz ).
Podle ustálené soudní praxe i právní teorie (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, nebo již citovaný ze dne 28. listopadu 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2001, pod číslem 52, ze dne 22. listopadu 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 118a. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 830) je posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Rozhodující tak není odlišná právní kvalifikace nároku, ale toliko jeho skutkové vymezení v žalobě. Soud zamítne žalobu jen v případě, že uplatněnému nároku žalobce (na základě daných skutkových okolností) nelze vyhovět nikoliv jen podle právní kvalifikace označené účastníkem, ale podle hmotného práva vůbec.
Nabízelo-li se v předmětném případě posouzení předmětu řízení podle vícero právních kvalifikací, přičemž i žalobce na možnost odlišného právního posouzení v průběhu řízení poukazoval, byl odvolací soud povinen vymezený předmět řízení posoudit podle všech v úvahu přicházejících právních norem a nikoliv jen podle právního posouzení preferovaného žalobcem.
Druhá a třetí otázka vytyčená dovolatelem se týká procesního práva. Při řešení druhé otázky se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že postupoval v rozporu s ustanovením § 118b odst. 1 a § 119a o. s. ř., když připustil, aby žalobce vznesl tvrzení o vzniku kupní smlouvy mezi účastníky řízení až v odvolacím řízení. V rámci třetí otázky dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že v rozporu s § 213 odst. 2 o. s. ř. nezopakoval svědecké výpovědi, ale pouze přečetl protokoly z jednání před soudem prvního stupně, přestože dospěl k závěru, že z výpovědí svědků vyplývá, že se žalovaný stal vlastníkem předmětné střešní krytiny.
Tím však dovolatel směřuje k vadám řízení. K vadě řízení by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tvrzení uvedených vad však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
Žalovaný podal dovolání výslovně proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, včetně výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II o náhradě nákladů řízení.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mj. uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 až 238a o. s. ř. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Tomuto požadavku však dovolatel v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II, nevyhověl.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v rozsahu, ve kterém dovolání směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku pod bodem II, nelze v dovolacím řízení pro shora uvedenou vadu pokračovat, a ve zbývajícím rozsahu není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné .
V souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. prosince 2016

JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu