23 Cdo 5329/2008
Datum rozhodnutí: 24.02.2009
Dotčené předpisy:





23 Cdo 5329/2008


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce D. B. M. s. r. o, , zastoupené JUDr. P. N., advokátem, proti žalovanému S. č. a m. v. d., , za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: K. p., a. s., V. I. G., , , o zaplacení částky 310.062,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 182/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2008 č.j. 17 Co 200/2008 - 87, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. července 2008 č.j. 17 Co 200/2008 - 87 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. listopadu 2007 č. j. 13 C 182/2005 - 71 se zrušují věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. listopadu 2007 č. j. 13 C 182/2005 - 71 zamítl žalobu na zaplacení částky 310.062,- Kč s přísl. A rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu o nájmu nebytových prostor dne 29.6.2001 s účinností od 1. července 2000, kterou žalovaný pronajal žalobkyni nebytové prostory v třetím patře domu. Podle článku 4 této smlouvy se žalovaný zavázal provádět ostrahu a úklid objektu za částku 2.800,- Kč měsíčně. V neděli 28.3.2004 při službě vrátného H. vešla do budovy žena, která nebyla uvedena v seznamu zaměstnanců a jako doklad měla jen klíč od kanceláře č. 342, a v budově byla od 15.50 do 16.00 hod. Uvedla, že je novou účetní, že si něco zapomněla v kanceláři č. 342 a v této kanceláři má svůj občanský průkaz. Svědek zavedl tuto paní do kanceláře, ona paní se evidentně vyznala v budově, věděla, kde je který vypínač. Odemkla si kancelář č. 342, a hledala něco v papírech ležících na stole, v kanceláři mohla být 5 až 8 minut, za této doby byla v kanceláři asi 3 minuty sama bez dohledu uvedeného svědka. Po oněch několika minutách svědek doprovodil uvedenou paní zpátky dolů. Pak se ještě vrátil do kanceláře č. 342, zkontroloval kancelář, viděl, že vše je v pořádku, okna byla uzavřena. Svědek po kontrole opět zamkl dveře této kanceláře. Dalšího dne v pondělí ráno zjistil svědek ing. J. P., že mu v jeho kanceláři č. 312 chybí dva notebooky, že se z jeho skříně ztratil digitální fotoaparát, další fotoaparát se ztratil z kanceláře ředitele. Dále se ztratilo příslušenství k počítači včetně tiskárny. Ztracené věci mohou mít váhu okolo 15 kg, objemově by je bylo možno uložit do dvou nebo tří tašek, nebo do jedné velké tašky. Z kanceláře účtárny se ztratily peníze z trezoru. Účetní zjistila odcizení peněz z trezoru, jakmile do kanceláře přišla. Při příchodu této svědkyně do kanceláře byla okna uzavřena, kancelář byla uzamčena. Soud provedl místní ohledání, při němž zjistil rozmístění kanceláří žalobkyně v budově i skutečnost, že v kanceláři sekretariátu ředitele označené č. 304 jsou dřevěné skříňky, v jedné z těchto skříněk je malá kovová krabička s věšáky pro klíče. Dle sdělení jednatele žalobkyně byly vždy v této kanceláři umístěny klíče od ostatních kanceláří, tak tomu bylo i v březnu 2004. Podle usnesení Policie ČR Obvodní oddělení čj. ORl-874notM05-tč. 204 z 28.4.2004 byla odložena věc týkající se oznámení o trestném činu krádeže, jehož se dopustil neznámý pachatel v době od 27.3.2004 do 29.3.2004 tím, že využil nepřítomnosti zaměstnanců žalovaného a odcizil věci v hodnotě 275.919,- Kč a dále odcizil částku 60.000,- Kč patřící S. K.. Nepodařilo se totiž zjistit skutečnosti, které by opravňovaly činit kroky ke stíhání konkrétního pachatele.


Soud prvního stupně dovodil. Že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor dle zák. č. 116/90 Sb. Žalovaný má jakožto jeden z předmětů k podnikání správu nemovitosti a pronájem nebytových prostor, včetně poskytování služeb souvisící s pronájmem. Pokud si však účastníci v nájemní smlouvě dohodli, že žalovaný jako pronajímatel bude žalobkyni jako nájemci poskytovat dodávku vody, vytápění, dodávku energie, ostrahu a úklid a odvoz odpadu, pak si dohodli rozsah služeb souvisící s nájmem ve smyslu ust. § 3 zák.č. 116/90 Sb. Žalovaný ostrahu neposkytoval jakožto předmět svého podnikání, ale jakožto pronajímatel nebytových prostor. Práva a povinnosti vyplývající z pronájmu nebytových prostor se řídí režimem obč.zák., i když jinak nájemce i pronajímatel jsou podnikatelé. Škodu je proto nutno posuzovat dle § 420 a následující obč. zák. Podle § 420 odst. 1 každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podmínkou vzniku nároku na náhradu škody je příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Porušením povinnosti ze strany žalovaného spočívalo v tom, že do nebytových prostor pronajatých žalobkyni vpustil na několik minut osobu, která nebyla zaměstnancem žalobkyně, a neměla tudíž být do těchto prostor vpuštěna. Nebylo však prokázáno, že by několikaminutová přítomnost této osoby souvisela s tím, že se z kanceláří pronajatých žalobkyni ztratily věci v žalobě uvedené. Ztratily se věci o váze asi 15 kg, které by se nemohly vejít do dámské kabelky a tudíž je ona neoprávněně vpuštěná osoba nemohla odnést. Ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by právě přítomnost uvedené osoby v budově vedla ke vzniku škody. Přitom na žalobkyni je důkazní břemeno, že je zde příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Žalobkyně nikterak tuto příčinnou souvislost neprokázala. V řízení nebylo prokázáno, jak došlo ke krádeži věcí v jednotlivých kancelářích. Ke ztrátě věcí z kanceláří mohlo dojít i jiným způsobem, krádeže se mohl dopustit i některý ze zaměstnanců žalobkyně, když byl volný přístup do kanceláře, v níž byly klíče od všech dalších kanceláří. Jestliže se žalovaný zavázal provádět střežení nebytových prostor, nepřevzal tím hmotnou odpovědnost za veškeré věci umístěné v kancelářích žalobkyně. Soud se neztotožňuje s názorem žalobkyně, že je v podstatě nerozhodné, jak ke krádeži došlo a že při řádném střežení by se z kanceláří nemohlo nic ztratit. Jestliže se nepodařilo prokázat, jak ke krádeži došlo, není pak ani prokázáno, jaké porušení povinností ke škodě vedlo. I kdyby věc byla posuzována podle obchodního zák., pak by dle ust. § 373 obch.zák. měl povinnost nahradit škodu způsobenou druhé straně ten, kdo porušil povinnost ze závazkového vztahu. Škoda musí být způsobena porušením povinnosti, tj. musí být příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti ze závazkového vztahu. Nejde ani zde o odpovědnost za výsledek. I při posuzování případu dle obch.zák. musela být prokázána souvislost mezi porušením povinnosti žalovaného a vznikem škody, což prokázáno nebylo. Protože tedy nebylo prokázáno, že by žalovaný způsobil žalobkyni škodu porušením povinnosti řádně střežit nebytové prostory, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.


K odvolání žalobkyně potvrdil Městský soud v Praze jako soud odvolací zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s odvolatelkou v tom, že odpovědnostní vztah měl být posuzován podle obchodního zákoníku. Smlouva o nájmu nebytových prostor byla uzavřena dne 29.6.2000. Podle tehdejšího ust. § 261 odst. 6 obch.z. platilo, že smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí pouze ustanoveními občanského zákoníku. Nájem nebytových prostor upravoval v ust. § 720 obč.z., který odkazoval na zvláštní zákon (zákon č. 116/1990 Sb.). Tento zákon pak (ve znění účinném v době uzavření smlouvy) stanovil, že ve smlouvě o nájmu nebytových prostor se účastníci (krom jiného) musí dohodnout o nájemném, nikoli i o službách spojených s nájmem nebytových prostor. V tomto směru je odkaz soudu prvního stupně na ust. § 3 zák. č. 16/1990 Sb. nepřípadný a lze dodat, že soud prvního stupně pravděpodobně vyšel ze znění tohoto zákona po novele provedené zák. č. 360/2005 Sb., účinné od 19.10.2005, pod níž nájemní smlouva musí obsahovat i ujednání o výši plnění za služby spojené s nájmem nebytových prostor. Z uvedeného tedy plyne, že ustanoveními občanského zákoníku se řídí jen sama smlouva o nájmu nebytových prostor, další ujednání do smlouvy pojaté je však třeba z pohledu toho, jakou právní úpravou se řídí, posuzovat samostatně. Žalovaný sice zajišt'ování ostrahy nemovitostí v předmětu činnosti nemá, má tam ale zapsán pronájem bytových a nebytových prostor včetně poskytování služeb jiných než základních spojených s pronájmem, kam lze uvedenou činnost zahrnout. Žalobkyně pak v nebytových prostorech provozuje svou podnikatelskou činnost a má na jejich adrese zapsáno své sídlo. S ohledem na uvedené je pak třeba dovodit, že jde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, který se s výjimkou ujednání týkajících se samotné smlouvy o nájmu nebytových prostor v ostatních otázkách podle ust. § 261 odst. 1 obch. z. řídí obchodním zákoníkem. Proto i odpovědnost za škodu měla být posuzována podle ust. § 373 a násl. obch.z., jak správně namítala žalobkyně. Podle ust. § 373 obch.z. kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Z citovaného ustanovení vyplývá, že předpokladem odpovědnosti podle tohoto ustanovení je porušení povinnosti ze závazkového vztahu, vznik škody a příčinná souvislost. Tyto předpoklady jsou tedy v zásadě stejné jako u odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. z., z něhož vycházel soud prvního stupně, které navíc vyžaduje zavinění.


K jedinému tvrzenému a prokázanému porušení povinnosti žalovaného došlo tím, že v neděli 28.3.2004 byla do nebytových prostor užívaných žalobkyní vpuštěna osoba, která nebyla jejím zaměstnancem a proto jí přístup neměl být umožněn. Zároveň však bylo prokázáno i to, že tato osoba věci neodcizila a nebylo zjištěno, že by se na odcizení věcí nějak podílela. Byt' tedy v tomto případě žalovaný své povinnosti ze smlouvy o zajišťování ostrahy nebytových prostor nepochybně porušil, nebylo prokázáno, že by následkem tohoto porušení smluvní povinnosti byl vznik požadované škody, tedy že by zde byla dána příčinná souvislost, jak správně dovodil již soud prvního stupně. Z výše uvedeného vymezení předpokladů odpovědnosti plyne, že správně soud prvního stupně dovodil i to, že jen z toto, že došlo ke ztrátě věcí z prostor, jejichž ostrahu zajišťoval žalovaný, odpovědnost žalovaného za škodu dovodit nelze.


Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala dovolání žalobkyně, která jeho přípustnost dovodila z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože napadané rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam. Důvodnost dovolání vyvozuje dovolatelka z ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadený rozsudek vycházel z nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka spatřuje právní otázku zásadního významu v tom, zda žalovaný porušil povinnost, kterou na sebe smlouvou převzal, a sice povinnost poskytovat žalobkyni řádně ostrahu budovy a nebytových prostor v ní, které užívala žalobkyně. Podle názoru dovolatelky neřešily soudy tuto otázku správně, jestliže se zaměřily výhradně na událost ze dne 28. března 2004, kdy byla do nebytových prostor neoprávněně vpuštěna nepovolaná osoba, a dovodily, že tato osoba nemohla nic odcizit, proto není mezi tímto porušením povinnosti a vznikem škody příčinná souvislost. Dovolatelka se domnívá, že není spravedlivé a neodpovídá to reálným potřebám smluvních stran ani spravedlivému rozložení rizika, aby platila úplatu za ostrahu budovy, ale při odcizení věcí nezjištěným způsobem nebyl soudem shledán nárok na náhradu škody. Podle dovolatelky je zcela zřejmé, že při řádném poskytování ostrahy by nemohlo dojít k odcizení věcí a cenin. Žalovaný podle ní porušil převzatou povinnost poskytovat ostrahu budovy, tedy zajistit, aby na věcech žalobkyně umístěných v hlídaných nebytových prostorách nebyla způsobena škoda, a mezi nedbalým výkonem ostrahy a odcizením je příčinná souvislost. Konkrétní způsob odcizení věcí není rozhodující, zavinění žalovaného není třeba zkoumat, plně postačí zjistění, že k odcizení došlo v důsledku toho, že ostraha nebyla vykonávána řádně. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu , jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písm. b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k názoru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, činí dovolací soud předběžně, zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně.


Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod podle § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.


Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.


Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.


V projednávané věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud i soud prvního stupně rozhodly o uplatněném nároku žalobce v rozporu s hmotným právem.


Při právním posuzování věci se oba soudy soustředily jen na otázku spojitosti jedné konkrétní události a následného odcizení věcí. Nevzaly v úvahu, že smlouva, kterou mezi sebou účastníci uzavřeli, a z ní vyplývající povinnost poskytovat ochranu majetku žalobkyně se odlišuje od běžných smluvních typů v podnikatelských vztazích (např. smlouva o dílo či kupní smlouva). Porušení povinnosti žalovaného se zde projeví nikoli v konkrétní hmotné podobě (např. jako vada zboží), ale ve snížené míře péče věnované ostraze majetku druhé smluvní strany. Nedostatečná míra péče mohla vést k poškození majetku, který měl být hlídán, přičemž faktický způsob poškození majetku by mohl hrát roli při uplatnění liberačních důvodů ve smyslu § 374 odst. 1 obch. zák. Je proto nutno zkoumat a posuzovat míru péče vynaloženou žalovaným a účinnost této péče ve vztahu k předmětné ztrátě majetku žalobkyně. Vždyť již ze samotného faktu, který byl soudy obou stupňů zjištěn, že totiž množství odcizených věcí ani jejich váha a objem nebyly zanedbatelné, lze usuzovat na nedbalý výkon ostrahy, pokud si pracovníci žalovaného ničeho podezřelého nevšimli.


Při právním posouzení věci odvolací soud i soud prvního stupně neúplně a nesprávně vzaly v úvahu a zhodnotily všechny rozhodné okolnosti, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, a posoudily tak neúplně a nesprávně předpoklady (podmínky) pro právní závěr o odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu. V novém řízení budou proto muset znovu přezkoumat všechny předpoklady odpovědnosti za škodu žalovaného včetně možných liberačních důvodů. Pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 373 an. obch. zák. pak vůbec není rozhodné, zda se žalovaný zachoval nesprávně v jednom konkrétním případě, ale to, zda celková úroveň ostrahy majetku, kterou byl schopen poskytnout, mohla předmětný majetek žalobkyně při běžném provozu její podnikatelské činnosti ochránit.


Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal námitky dovolatelky uvedené v jejím dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s. ř.).


V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 24. února 2009


JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á


předsedkyně senátu