23 Cdo 532/2014
Datum rozhodnutí: 26.08.2014
Dotčené předpisy: § 77a o. s. ř.



23 Cdo 532/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně PROKOP RAIL a.s. , se sídlem v Plzni, Barákova č. 28/148, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 25292277, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti žalovaným 1) Ing. M. S. , 2) J. S. , oběma zastoupeným JUDr. Radimem Charvátem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 707/51, o zaplacení částky 15,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 71/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2013, č. j. 3 Cmo 461/2012-561, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 97.743,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. dubna 2012, č. j. 44 Cm 71/2007-458, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni 15,000.000,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení 1,723.640,- Kč (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, v plném rozsahu, podala žalobkyně dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se vyjádřili žalovaní tak, že dovolání považují za nepřípustné, případně nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva - prokazování vzniku ušlého zisku a prokazování příčinné souvislosti mezi vydáním později zaniklého předběžného opatření a vznikem ušlého zisku na straně žalobkyně - která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, pak těmito námitkami přípustnost dovolání nezakládá.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž co se týče otázky prokázání vzniku ušlého zisku je (oproti mínění dovolatelky) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012, nebo ze dne 14. července 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008 ) a dovolací soud neshledává důvody pro odchýlení se od těchto závěrů ani v nyní projednávané věci.
Argumentuje-li dovolatelka k otázce příčinné souvislosti mezi vydaným předběžným opatřením a vznikem škody ve formě ušlého zisku, pak dovolací soud uvádí, že odvolací soud se tímto předpokladem odpovědnosti žalovaných za škodu vůbec nezabýval. Závěr, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost, učinil odvolací soud pouze ohledně tvrzení žalobkyně, že jí vydaným předběžným opatřením vznikla skutečná škoda, a to zaplacením pokuty a poplatků v souvislosti s výkonem rozhodnutí o předběžném opatření.
Nadto dovolací soud dodává, že dovolatelčino zpochybnění závěru odvolacího soudu, že mezi nařízením předběžného opatření a tvrzenou majetkovou újmou žalobkyně není příčinná souvislost, představuje kritiku skutkových zjištění, nikoliv právního posouzení příčinné souvislosti. Posouzení existence příčinné souvislosti jako podstatné pojmové podmínky speciální odpovědnosti podle § 77a o. s. ř. (obdobně jako v případech jiných druhů odpovědnosti za škodu) nepředstavuje proto v daném případě otázku právní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 2566/2012), která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost uložená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. srpna 2014

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu