23 Cdo 5296/2009
Datum rozhodnutí: 24.06.2010
Dotčené předpisy: § 358 obch. zák., § 580 obč. zák.







23

Cdo 5296/2009



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně
MASNA Příbram, spol. s r.o.
, se sídlem v Příbrami, Jinecká 315, PSČ 261 80, IČ 616 75 393, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Zbečno, Na Riviéře 123, PSČ 270 24, proti žalované
Bohemia Trade Management, s.r.o.
, se sídlem v Praze 1, V Jámě 5/699, PSČ 110 00, IČ 602 03 731, zastoupené JUDr. Mariánem Kováčikem, advokátem se sídlem v Praze 3, Roháčova 77, o zaplacení 1 650 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 128/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2009, č.j. 8 Cmo 504/2008-345, takto:


I. Dovolání směřující proti části výroku I. b) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2009, č.j. 8 Cmo 504/2008-345, kterým byla potvrzena část výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2008, č.j. 24 Cm 128/2002-302, ve znění opravných usnesení ze dne 14. ledna 2009, č.j. 24 Cm 128/2002-327 a č.j. 24 Cm 128/2002-328, jíž bylo rozhodnuto o částce ve výši 1 650 000 Kč,
se zamítá.


II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. srpna 2009, č.j. 8 Cmo 504/2008-345, kterým byla potvrzena část výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2008, č.j. 24 Cm 128/2002-302, ve znění opravných usnesení ze dne 14. ledna 2009, č.j. 24 Cm 128/2002-327 a č.j. 24 Cm 128/2002-328, v části týkající se 10% výše úroků z prodlení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2008, č.j. 24 Cm 128/2002-302, ve znění opravných usnesení ze dne 14. ledna 2009, č.j. 24 Cm 128/2002-327 a č.j. 24 Cm 128/2002-328, ve výroku I. v části týkající se 10% výše úroků z prodlení, včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení soudů obou stupňů,
se zrušují
, a věc
se
v tomto rozsahu
vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :



Žalobkyně uplatnila proti žalované nárok na zaplacení částky 1 650 000 Kč, představující nesplacenou půjčku na základě smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky dne 1.2.1999 a úroky z prodlení ve výši 10%, počítané ode dne následujícího po dni, kdy mělo dojít ke splacení půjčky. Vznik uplatněného nároku nebyl mezi účastníky sporný, ale žalovaná namítá, že nárok žalobkyně zanikl na základě dohody o narovnání uzavřené dne 22.3.2001. Pro případ, že by soud neshledal tuto obranu žalované za důvodnou, dovolala se žalovaná započtení své pohledávky za žalobkyní ve výši uplatněného nároku, kterou nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 1.2.2000 mezi společností HZ Bohemia Adviser, s.r.o. (dále jen HZ-BA ) jako postupitelem a žalovanou jako postupníkem, kdy předmětem postoupení byla pohledávka ve výši 3 118 500 Kč, která společnosti HZ-BA vznikla za žalobkyní z mandátní smlouvy ze dne 8.3. 1999 (dále jen mandátní smlouva ).

Městský soud v Praze, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 10. září 2008, č.j. 24 Cm 128/2002-302, ve znění opravných usnesení ze dne 14. ledna 2009, č.j. 24 Cm 128/2002-327 a č.j. 24 Cm 128/2002-328, poté co jeho dřívější rozsudek ze dne 7. února 2007, č.j. 24 Cm 128/2002-215, o zamítnutí žaloby na zaplacení 1 650 000 Kč s příslušenstvím byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2007, č.j. 8 Cmo 162/2007-242, jako soudu odvolacího, v němž byl soud prvního stupně zavázán právním názorem odvolacího soudu, uložil ve výroku I. žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 650 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 3.2.2000 do zaplacení, výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení, které je povinna žalovaná zaplatit žalobkyni a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení, které je povinna žalovaná zaplatit České republice.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. srpna 2009, č.j. 8 Cmo 504/2008-345, výrokem I. písm. a) zrušil výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ve znění opravných usnesení ve výroku I. v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 10% úrok z prodlení ročně z částky 150 000 Kč od 3.2.2000 do zaplacení, a řízení v tomto rozsahu zastavil; výrokem I. písm. b) potvrdil ve zbylé části výroku I. a ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení; výrokem I. písm. c) změnil výrok II. soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

V průběhu odvolacího řízení vzala žalobkyně zpět žalobu v části, kterou se domáhala 10% úroku z prodlení ročně z částky 150 000 Kč od 3.2.2000 do zaplacení a žalovaná se zpětvzetím žaloby v této části vyslovila souhlas. Odvolací soud proto zrušil výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze ve znění opravných usnesení ve výroku I. v části, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 10% úrok z prodlení ročně z částky 150 000 Kč od 3.2.2000 do zaplacení, a řízení v tomto rozsahu zastavil.

Odvolací soud se dále zabýval uplatněným nárokem ze smlouvy o půjčce pouze v rozsahu jistiny ve výši 1 650 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 1 500 000 Kč od 3.2.2000 do zaplacení.

Ve smyslu závěru svého předešlého usnesení odvolací soud nejprve dospěl k závěru, že obsahem zápisu ze dne 22.3.2001 (dále jen zápis ) není dohoda o narovnání, která by byla uzavřena podle § 585 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), ale že obsahem tohoto zápisu je pouze deklarace budoucího započtení pohledávek.

Stejně jako soud prvního stupně neshledal odvolací soud, že by v posuzované věci došlo k započtení pohledávky žalované vůči uplatněné pohledávce žalobkyně, čímž by zanikl uplatněný nárok žalobkyně z titulu smlouvy o půjčce. Úkon žalované ze dne 4.9.2001, označený jako jednostranné započtení vzájemných pohledávek, odkazující na obsah zápisu ze dne 22.3.2001, podle závěru obou soudů nesplňuje podmínku určitosti existující pohledávky ve smyslu § 580 obč. zák. a § 358 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že obsahem předmětného zápisu není uznání závazku podle § 323 obch. zák., když ze zápisu nevyplývá, že žalobkyně uznává v zápise uvedenou částku 850 000 Kč, případně částku vyšší, jako svůj závazek vůči žalované.

Pokud se žalovaná dovolávala započtení své pohledávky za žalobkyní ve výši uplatněného nároku, kterou nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 1.2.2000, kdy předmětem postoupení byla pohledávka ve výši 3 118 500 Kč, která společnosti HZ-BA vznikla za žalobkyní z výše citované mandátní smlouvy, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že existenci této pohledávky, včetně její výše, žalovaná neprokázala. Vyšel přitom ze závěru, že předmět plnění mandátní smlouvy nebyl splněn řádně a včas, jestliže společnost HZ-BA ve lhůtě stanovené v mandátní smlouvě nepředala plnění (fáze projektové dokumentace nejpozději do 16.4.1999 a fáze realizační nejpozději do 30.6.1999) dohodnutým způsobem, což vyplynulo především ze zápisu z 22.3.2001, kde se nepochybě jednalo o způsobu, jak nedořešené závazky této společnosti z mandátní smlouvy dodatečně splnit, ale rovněž z výslechu svědků Ing. Herelové a Ing. Kmoníčka a z faxové zprávy ze dne 1.7.1999. Vyšel dále ze zjištění, že v mandátní smlouvě bylo rovněž dohodnuto, že po ukončení každé fáze bude sepsán protokol o převzetí plnění, ale žádný takový protokol o splnění nebyl soudu k důkazu předložen.

Pokud žalovaná poukazovala na materiál vypracovaný společností HZ-BA označený jako Návrh řešení problému , bylo v řízení u soudu prvního stupně prokázáno, že tento materiál byl vypracován až na základě jednání dne 22.3.2001, tedy až po uplynutí lhůt stanovených k plnění v mandátní smlouvě a navíc až po datu uzavření smlouvy o postoupení pohledávky (1.2.2000), tudíž tato pohledávka nebyla předmětem postupní smlouvy a žalované proto podle závěru obou soudů nevzniklo právo disponovat s touto pohledávkou.

Z uvedených důvodů odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neuznal oprávněnost obrany žalované, a proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byl žalobkyni přiznán nárok na zaplacení 1 650 000 Kč.

Odvolací soud rovněž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jímž byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení ve výši 10% ročně z částky 1 500 000 Kč od 3.2.2000 do zaplacení, vycházeje přitom z ustanovení § 369 odst. 1 a § 502 obch. zák., ve znění účinném do 31.12.2000, a z údajů zpracovaných Českou národní bankou, podle nichž činily průměrné úrokové sazby bank v České republice ke dni uzavření smlouvy 9%. Úrok z prodlení stanovil podle zákona o 1% vyšší než byla v rozhodné době úroková sazba.

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání do výroků pod bodem I. písm. a) a b) s tím, že dovolání je v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Uplatnila přitom dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým namítá, že rozhodnutí je založeno na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatelka nesouhlasí s tím, že by zápis z 22.3.2001 měl být pouhou dohodou o dořešení původní mandátní smlouvy z roku 1999. Má za to, že pokud odvolací soud nedospěl k závěru o tom, že obsahem ujednání ze dne 22.3.2001 není dohoda o narovnání závazků z uzavřené smlouvy o půjčce, měl se zabývat otázkou, zda se nejedná o inominátní smlouvu, jejímž předmětem byl způsob vyrovnání závazků smluvních stran.

Podle žalované bylo rovněž namístě posuzovat, zda ujednání ze dne 22.3.2001 není dohodou zúčastněných stran o zápočtu a jiném předmětu plnění na úhradu zbytku žalované pohledávky ve smyslu § 516 obč. zák., podle něhož splněním nově sjednaného předmětu plnění dochází k zániku původního závazku. Je přesvědčena, že předmět plnění, který byl obsahem ujednání ze dne 22.3.2001, byl splněn; závazek žalované zanikl, a proto měla být žaloba zamítnuta.

Nesouhlasí rovněž se závěrem odvolacího soudu, že obsah předmětného zápisu nelze považovat za uznání závazku ve smyslu § 323 obch. zák. Pokud statutární orgán společnosti učiní za společnost krok směřující k započtení pohledávky, lze podle dovolatelky současně tento úkon považovat za projev uznání závazku. Nesouhlasí ani s tím, že by identifikace uznávaného závazku, resp. uznávaná pohledávka, mohla být zaměnitelná s jinou pohledávkou. Dovolatelka má za to, že započtení (uznání závazku) v ujednání ze dne 22.3.2001 měl soud zkoumat jako započtení závazku s odkládací podmínkou, tj. že žalobkyně obdrží sjednaný předmět plnění označený jako Návrh řešení problému . Splněním odkládací podmínky předání předmětu plnění Návrh řešení problému došlo podle žalované k započtení a tedy k částečnému uznání závazku HZ-BA z důvodu poskytnutého plnění z mandátní smlouvy ze dne 8.3.1999.

Dovolatelka dále nesouhlasí, že nebylo prokázáno, že by materiál zpracovaný HZ-BA jako Návrh řešení problému byl žalobkyni předán řádně a včas. Poukazuje přitom na důkazy (výslech svědků Ing. L. K., JUDr. V. V., dopis HZ-BA žalobkyni z 30.3.2001, oznámení o předání plnění z 19.7.2001 a potvrzení o splnění ze dne 8.6.2001, dopis HZ-BA z 10.8.2001 a 29.8.2001), které vyvracejí závěr soudu, že nedošlo k řádnému a včasnému doručení plnění tzv. Návrhu řešení problému žalobkyni, a že vzniklá pohledávka nebyla součástí postupní smlouvy. Připomíná, že žalobkyni bylo několikrát oznámeno postoupení pohledávek z titulu plnění mandátní smlouvy z 8.3.1999 a dopisem ze dne 4.9.2001 došlo k projevu započtení postoupených pohledávek HZ-BA proti pohledávce žalobkyně z titulu půjčky, přičemž doručením tohoto dopisu o zápočtu podle dovolatelky celá pohledávka žalobkyně zanikla.

Dovolateka rovněž namítá, že soudy neprováděly řádně dokazování ve věci stanovení výše úroků z prodlení. Podle zjištění dovolatelky činila v únoru 2000 průměrná sazba úroků krátkodobých úvěrů 6,76% p.a. a nikoliv 9%.

Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) řádně zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelka v dovolání navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně, ale z obsahu dovolání vyplývá, že brojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně v části týkající se rozhodnutí o částce 1 650 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně z částky 1 500 000 Kč od 3.2.2000 do zaplacení.

Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti té části pravomocného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o částce 1 650 000 Kč. Nejvyšší soud přezkoumal napadenou část rozsudku v souladu s § 242 odst. 1 a 3 o. s . ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatelka v dovolání uplatnila, se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě, kdy dovolatelka brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně o částce 1 650 000 Kč, nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to především v provedených důkazech rozhodujících pro posouzení věci, kterými jsou smlouva o půjčce uzavřená mezi účastníky dne 1.2.1999, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 1.2.2000 uzavřená mezi HZ-BA a žalovanou, mandátní smlouva uzavřená dne 8.3.1999 mezi žalobkyní a HZ-BA, zápis z jednání dne 22.3.2001, listina z 4.9.2001 a výpovědi svědků.

Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že při právním posouzení věci vycházely z uvedených důkazů. Nelze tedy dovodit, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí v této části vychází, nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části. Podstatnou částí, jak výše uvedeno, se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Namítá-li dovolatelka, že soudy nepřihlédly k důkazům, jimiž mělo být prokázáno doručení tzv. Návrhu řešení problému v roce 2001, je třeba konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že tyto důkazy nebyly významné pro rozhodnutí věci s ohledem na právní závěr soudu o opožděném plnění předmětu mandátní smlouvy. Z obsahu spisu a ani z dovolání nevyplývá, že by soudy při posouzení nároku na zaplacení částky 1 650 000 Kč vzaly v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, byl z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídal tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř.

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl tedy v části, týkající se rozhodnutí o částce 1 650 000 Kč, uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně dovodil, že obsahem zápisu ze dne 22.3.2001 není dohoda o narovnání, která by byla uzavřena podle § 585 obč. zák., neboť dohodou o narovnání ve smyslu tohoto ustanovení účastníci upravují práva mezi nimi sporná nebo pochybná a dosavadní závazek je nahrazen závazkem novým, zatímco obsahem uvedeného zápisu byl projev vůle směřující k budoucímu započtení pohledávek, nikoliv k nahrazení původního závazku novým.

Projev vůle, který směřuje k budoucímu započtení pohledávek není možno považovat bez dalšího ani za projev vůle, který by naplňoval znaky nepojmenované smlouvy ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák., tj. uzavření smlouvy, která určuje práva a povinnosti smluvních stran.

Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně rovněž správně dovodil, že obsahem předmětného zápisu není uznání závazku podle § 323 obch. zák., jestliže ze zápisu nevyplynulo, že žalobkyně uznává v zápise uvedenou částku 850 000 Kč, případně částku vyšší, jako svůj závazek vůči žalované. Nutno zároveň poukázat na dosavadní ustálenou judikaturu, podle níž právní úkon započtení v sobě implicitně neobsahuje uznání závazku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.7.2009, sp. zn. 23 Cdo 3549/2007, publikované na www.nsoud.cz).

Z ujednání ze dne 22.3.2001 nelze rovněž dovodit, že by jím byla uzavřena dohoda o jiném předmětu plnění smyslu § 516 obč. zák. na úhradu zbytku žalované pohledávky z titulu smlouvy o půjčce. Z obsahu ujednání nevyplývá, že na zbývající část nesplacené půjčky bude poskytnuto jiné plnění - jiný konkrétní předmět plnění. Za dohodu o jiném plnění není možno považovat úkon směřující k započtení pohledávky.

Odvolacímu soudu nelze vytknout ani nesprávný závěr, že nebyl prokázán nárok na dohodnutou odměnu v mandátní smlouvě, jestliže v samotném zápisu z data 22.3.2001 se nepochybě jednalo o způsobu, jak nedořešené závazky z mandátní smlouvy z roku 1999 dodatečně splnit. Za této situace neexistující pohledávka z titulu odměny za plnění předmětu mandátní smlouvy nemohla být předmětem následné postupní smlouvy a žalované nevzniklo právo disponovat s uvedenou pohledávkou, jak správně dovodil odvolací soud.

Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani dovolací důvod uplatněný ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který vycházel v napadené části rozsudku odvolacího soudu ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 650 000 Kč z argumentu nesprávného právního posouzení, nebyl uplatněn důvodně.

Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalované v této části, směřující do potvrzujícího výroku odvolacího soudu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 1 650 000 Kč, podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

Dovolací soud se dále zabýval přezkoumáním napadeného rozhodnutí odvolacího soud v části, jíž bylo rozhodnuto o 10% výši úroků z prodlení.

Dovolatelka namítá, že oba soudy neprováděly řádně dokazování ve věci stanovení výše úroků z prodlení. Podle zjištění dovolatelky činila v únoru 2000 průměrná úroková sazba krátkodobých úvěrů 6,76% p.a. a nikoliv 9%, jak uvedl odvolací soud.

Odvolací soud při posouzení nároku na úroky z prodlení správně aplikoval § 369 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31.12.2000, podle něhož, je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle § 502.

V uvedeném § 502 odst. 1 obch. zák., ve znění účinném do 31.12.2000, bylo stanoveno: Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.

Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyšel odvolací soud při určení výše úroku z prodlení ve výši 10% ročně z údajů zpracovaných Českou národní bankou. Odvolací soud uvedl, že průměrné úrokové sazby bank v České republice ke dni uzavření smlouvy činily 9%. Úrok z prodlení pak stanovil podle zákona o 1% vyšší než byla v rozhodné době úroková sazba.

Z obsahu spisu však nevyplývá, že by k řešené otázce, týkající se výše obvyklých úroků požadovaných za úvěry poskytované bankami v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, provedl odvolací soud jakékoli doplňující dokazování, když důkaz o výši obvyklých úroků nebyl proveden ani soudem prvního stupně, s ohledem na jeho odlišný právní názor při posouzení výše úroků z prodlení.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že námitka dovolatelky ke skutkovému zjištění odvolacího soudu týkající se výše obvyklých úroků požadovaných za úvěry poskytovanými bankami v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, je oprávněná, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by jak soud prvního stupně, tak odvolací soud v tomto směru provedl jakékoli dokazování.

V daném případě tedy byla naplněna skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tím, že soud vzal v úvahu skutečnosti o výši úroků, které z provedených důkazů nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo.

Dovolání žalované je tedy v této části, směřující proti rozhodnutí o 10% výši úroků z prodlení důvodné podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Soudy neprovedly dokazování ohledně výše úroků z prodlení ve smyslu ust. § 502 obch. zák.

Není-li možno přijmout závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, týkající se rozhodnutí o 10% výši úroků z prodlení správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v této části podle ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně závislých výroků soudů obou stupňů o náhradě nákladů řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. června 2010


JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu