23 Cdo 5276/2016
Datum rozhodnutí: 25.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 5276/2016
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobce M. L. , se sídlem v Českém Těšíně, Jablunkovská 2067/40b, identifikační číslo osoby 68159633, zastoupeného JUDr. Richardem Tomankem, advokátem se sídlem v Brně, Pisárky, Hlinky 57/142a, proti žalované FIRESTA-Fišer, rekonstrukce, stavby a. s., se sídlem v Brně, Mlýnská 388/68, identifikační číslo osoby 25317628, zastoupené JUDr. Zdeňkem Daňhelem, advokátem se sídlem v Brně, Mlýnská 388/68, o zaplacení 59.390,80 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 63/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2016, č. j. 27 Co 313/2015-112, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 598,00 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

O d ů v o d n ě n í:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 49 C 63/2014-89, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 59.390,80 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (druhý a třetí bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též dovolatelka ) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalobce se vyjádřil v tom smyslu, že dovolání žalované nepovažuje za přípustné, a navrhuje proto dovolacímu soudu, aby dovolání odmítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Úvodem dovolací soud podotýká, že i když dovolatelka v dovolání výslovně uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v prvním, druhém i třetím bodě výroku odvolacího soudu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, tedy co do potvrzení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 59.390,80 Kč, nikoliv v částech dalších. Náklady řízení před soudy obou stupňů se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka v dovolání uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když absenci protokolu o předání a převzetí díla nevyhodnotil jako absenci hmotněprávní podmínky pro vznik nároku na zaplacení ceny díla nebo její části.
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že sjednají-li si smluvní strany způsob a postup pro předání díla, má to ten důsledek, že k provedení předmětného díla, na něž obchodní zákoník (dále též jen obch. zák. ) v ustanovení § 548 odst. 1 váže vznik práva na zaplacení ceny díla, může dojít pouze způsobem a postupem dohodnutým účastníky ve smlouvě, nikoli postupem a způsobem jiným, tedy ani fakticky. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud jak v rozsudku ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008 (jenž je, stejně jako ostatní uváděná rozhodnutí, veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), tak i v dalších rozhodnutích. Například v rozsudku ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud je ve smlouvě specifikován způsob předání díla (v daném případě protokolární předání), nelze při absenci předávacího protokolu považovat dílo za předané a převzaté pouze na základě dalších okolností případu. Existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla. Shodný názor Nejvyšší soud zaujal například i v rozsudcích ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, či ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 358/2012. Dovolatelka však především přehlíží, že citované judikaturní závěry, na něž odkazuje, nebyly pro posouzení věci odvolacím soudem určující. Stanovení doby vzniku nároku zhotovitele a povinnosti objednatele k úhradě ceny díla totiž svěřuje ustanovení § 548 odst. 1 obch. zák. v prvé řadě smlouvě. Teprve tehdy, nevyplývá-li ze smlouvy nebo obchodního zákoníku něco jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2446/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 576/2005). Tyto závěry o nároku na zaplacení ceny díla a o významu protokolu o předání díla se uplatní za situace, kdy smlouva (stejně jako § 548 odst. 1 obch. zák.) váže zaplacení ceny díla na jeho provedení. V projednávané věci však dle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která v odvolacím řízení nedoznala změn, byla mezi stranami ujednána možnost zhotovitele průběžně vystavovat daňové doklady ve vztahu ke sjednané ceně díla. A právě tohoto plnění se žalobce domáhal žalobou, kdy současně bylo zjištěno, že žalovaná v rozporu se smluvním ujednáním učinila pozastávku z konkrétní fakturované částky v rozsahu vyšším, než předvídalo smluvní ujednání mezi stranami. Posouzení právní otázky, zda došlo k předání a převzetí díla, respektive zda dílo bylo provedeno, není pro projednávanou věc v tomto řízení jak správně dovodil odvolací soud rozhodující. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). V dalším obsahu dovolání potom dovolatelka nepředkládá žádnou konkrétní otázku hmotného ani procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 25. dubna 2017

JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D. předseda senátu