23 Cdo 5257/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



23 Cdo 5257/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČD Cargo, a.s. , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1569/2c, PSČ 170 00, IČO 28196678, zastoupené JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, PSČ 110 00, proti žalované ARGO BOHEMIA, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, PSČ 130 00, IČO 25501071, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, PSČ 702 00, o zaplacení částky 87 025,89 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 133/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. dubna 2016, č. j. 5 Cmo 31/2016-211, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21 828 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jozefa Kovalčíka, advokáta, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 978/23, PSČ 110 00.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. června 2015, č. j. 36 Cm 133/2009-158, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 87 025,89 EUR s úrokem z prodlení ve výši vymezené ve výroku pod bodem I (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů (výrok pod bodem II).
K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. dubna 2016, č. j. 5 Cmo 31/2016-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a v řešení otázky procesního práva v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je právně nepřezkoumatelné, což ve svém důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci v tom, že ze strany odvolacího soudu nebyly přezkoumatelně vyřešeny všechny relevantní námitky žalované .
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost nebo zamítnutí pro jeho nedůvodnost.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále opět jen o. s. ř. ).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku přitom dovolatelka nedostála.
Z dovolání se podává, že žalovaná má za to, že dovolání má být přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Otázku hmotného práva, na niž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, však žalovaná v dovolání nevymezila, a to ani při posouzení dovolání z hlediska jeho obsahu. Její dovolání představuje pouhou polemiku s právními závěry odvolacího soudu, s nimiž dovolatelka nesouhlasí. To, že má dovolatelka jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, však nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.
Podle dovolatelky je dovolání dále přípustné pro řešení procesněprávní otázky spočívající v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud přezkoumatelně nevyřešil všechny relevantní námitky žalované. V této části dovolatelka nevymezila, jaký důvod přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. uplatňuje, z obsahu dovolání se však podává, že podle dovolatelky odvolací soud tím, že rozhodl nepřezkoumatelně, postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí odvolacího soudu. Její konkrétní námitky však směřují do vad řízení podle dovolatelky nemá napadené rozhodnutí odvolacího soudu náležitosti stanovené v § 157 o. s. ř., dovolatelka nesouhlasí s postupem dovolacího soudu při vypořádání důvodů jejího odvolání, namítá, že měly být provedeny další důkazy, které navrhla. K vadám řízení by však dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tvrzení těchto vad tedy přípustnost dovolání nezakládá.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že zčásti dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, zčásti dovolání nesplňuje předpoklady ustanovení § 237 o. s. ř. a není tudíž přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná povinnost, kterou jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. listopadu 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu