23 Cdo 5230/2009
Datum rozhodnutí: 31.08.2010
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 o. s. ř., § 120 o. s. ř., § 118a odst. 3 o. s. ř., § 552 obch. zák., § 205a o. s. ř., § 550 obch. zák., § 365 obch. zák., § 370 obch. zák.







23

Cdo 5230/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
LEGE ARTIS furniture, s. r. o.
, se sídlem v Horoměřicích, Velvarská 8, okres Praha - západ, PSČ 252 62, IČ 26467437, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Doležalem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Šumavská 26, proti žalované
Crocodille ČR, spol. s r. o.,
se sídlem v Praze 9, Poděbradská 88/55, PSČ 198 00, IČ 43001343, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, o zaplacení částky 953.240,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 73/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2009, č. j. 1 Cmo 388/2008-189, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2009, č. j. 1 Cmo 388/2008-189,
se zrušuje
a věc
se vrací
tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. června 2008, č. j. 41 Cm 73/2006-142, zamítl žalobu o zaplacení částky 953.240,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II).

Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem byla dne 2. 9. 2005 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla výroba, dodávka a montáž interiérového vybavení prodejny (bagetérie) žalované. Bylo ujednáno, že zhotovitel splní povinnost provést dílo jeho řádným předáním jako celku, že dílo se považuje za řádně předané, pokud je převzato, podepsán protokol o ukončení přejímky a odstraněny všechny vady a nedodělky, a že bude li mít předmět díla jakékoliv vady či nedodělky, je objednatel oprávněn převzetí odmítnout. Na cenu sjednanou v částce 2,427.560,- Kč bez DPH měla být po podpisu smlouvy zaplacena první záloha ve výši 40 %, druhá záloha ve výši 10 % měla být zaplacena na základě faktury se splatností do 5 dnů po předání díla do zkušebního provozu a doplatek měl být zaplacen do 5 dnů na základě konečné faktury. V přiloženém harmonogramu výroby a montáže byly stanoveny termíny zahájení montáže podle jednotlivých položek s tím, že konečný termín je 18. 10. 2005, a poslední termín dokončení montáže je 20. 10. 2005. Zhotovitel se zavázal provádět dílo podle tohoto harmonogramu a dílo dokončit a předat prosté jakýchkoliv vad a nedodělků nejpozději do 7 kalendářních dnů od zahájení montáže. Pro případ prodlení zhotovitele s předáním díla bylo sjednáno právo objednatele na smluvní pokutu ve výši 0,5 % z ceny díla za každý i započatý den prodlení. Dne 21. 10. 2005 byly předmětné prostory zkolaudovány a žalovaná v nich dne 22. 10. 2005 zahájila řádný provoz, protokol o předání a převzetí díla však dne 25. 10. 2005 odmítla podepsat, neboť dílo mělo vady, jejichž soupis tohoto dne pořídila. Dne 5. 12. 2005 byly sepsány další vady. Žalobkyně tyto vady uznala a vady postupně odstraňovala. Na část vad byla sjednána sleva z ceny díla ve výši 50.000,- Kč, odstraňování ostatních vad bylo dokončeno ke dni 12. 3. 2006. Protokol o předání a převzetí díla k tomuto dni žalobkyně podepsat odmítla. Žalovaná dopisem ze dne 18. 9. 2006 uplatnila nárok na smluvní pokutu za 137 dnů prodlení od 26. 10. 2005 do 12. 3. 2006 v částce 1,466.018,50 Kč a tuto pohledávku zároveň započetla proti pohledávce žalobkyně z titulu nároku na doplatek ceny díla ve výši 1,565.876,- Kč. Na zůstatek ve výši 99.857,90 Kč započetla nárok na slevu z ceny díla ve výši 50.000,- Kč a zbytek ve výši 49.857,90 Kč po podání žaloby uhradila (v tomto rozsahu byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno).

Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně byla povinna předat dílo bez jakýchkoli vad a nedodělků nejpozději dne 25. 10. 2005, tuto povinnost však nesplnila, neboť dílo mělo k tomuto dni vady a nedodělky. Žalovaná tudíž nebyla v té době povinna dílo převzít, na čemž nic nemění skutečnost, že stravovnu od 22. 10. 2005 provozovala. Jestliže žalobkyně odmítla ke dni 12. 3. 2006, kdy bylo dílo jako celek dokončeno, podepsat protokol o předání, nevzniklo jí podle smlouvy právo na další fakturaci a předmětná konečná faktura byla vystavena předčasně. Proti této její pohledávce žalovaná započetla nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1,466.018,50 Kč a nárok na slevu z ceny díla ve výši 50.000,- Kč a zůstatek ve výši 49.857,90 Kč uhradila, žaloba je tudíž nedůvodná.

K odvolání žalobkyně odvolací soud rozhodl tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 953.240,50 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), změnil též jeho výrok o nákladech řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

Odvolací soud zopakoval dokazování smlouvou o dílo a montážním deníkem a dospěl k závěru, že žalobkyně dílo zhotovovala pod tlakem s ohledem na předpokládaný termín otevření provozovny. Pokud mělo být dílo zhotoveno do 7 dnů od zahájení montáže a za datum jejího zahájení byl považován den 18. 10. 2005, mělo být dílo dokončeno ke dni 25. 10. 2005, tedy 3 dny po otevření provozovny. Žalovaná neprokázala, že by žalobkyni poskytla prostor pro provádění požadovaných oprav, nadto podle smlouvy měla užívání díla předcházet třicetidenní zkušební doba. Z montážního deníku, listu 8006867, odvolací soud zjistil, že měla být zahájena montáž, přístup na stavbu však nebyl umožněn (k prohlídce došlo až následujícího dne), a žalobkyně oznámila žalované překážky znemožňující provedení díla dohodnutým způsobem ve smyslu ustanovení § 552 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), na základě čehož odvolací soud uzavřel, že žalobkyně má nárok na zaplacení ceny díla. Usoudil též, že to byla žalovaná, kdo porušil závazky se smlouvy, jestliže provozovnu uvedla do trvalého užívání již dne 22. 10. 2005 a neurčila žalobkyni dobu pro provádění oprav díla. Navíc měl být doplatek ceny díla včetně DPH zaplacen do 5 dnů po předání díla do zkušebního provozu, který měl probíhat neprodleně po podpisu protokolu o předání, tím spíše že žalovaná namísto zkušebního provozu začala dílo trvale užívat. Odvolací soud se proto neztotožnil se soudem prvního stupně v názoru, že žalované vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, které bylo právem započteno proti pohledávce žalobkyně z titulu nároku na doplatek ceny díla.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a jež odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového stavu, který nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.].

Žalovaná argumentovala, že žalobkyně měla v úmyslu předat jí dílo dne 21. 10. 2005, když je považovala za řádně dokončené, dílo však mělo vady, pro které byla žalovaná podle smlouvy oprávněna jeho převzetí odmítnout, a tohoto svého práva využila. Protože tyto vady nebránily užívání díla, otevřela dne 22. 10. 2005 provozovnu pro veřejnost. Tento její postup nebyl v rozporu se smlouvou a žalovaná jím sledovala záměr odvrátit škodu spočívající v ušlém zisku, plníc takto svou prevenční povinnost. Závěr odvolacího soudu, že se jí nepodařilo prokázat, že poskytla žalobkyni prostor pro dokončení díla, resp. pro provádění oprav, nemá oporu v provedeném dokazování; otevření provozovny žalobkyni v řádném dokončení díla ve sjednaném termínu nebránilo. Z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá, že žalobkyně vycházela ze závěru, že dílo bylo řádně zhotoveno a předáno okamžikem kolaudace provozovny a jejím uvedením do provozu a nevykazuje žádné vady, a přes výzvy je odmítla dokončit. Teprve s postupem času si začala uvědomovat, že její postoj neobstojí, a dílo tak bylo dne 26. 3. 2006 dokončeno.

Žalovaná zpochybnila též závěry odvolacího soudu vycházející z ujednání o zkušebnímu provozu. Poukázala na to, že zkušební provoz měl následovat po poté, co bude dílo předáno bez vad a nedodělků na základě předávacího protokolu, dílo však bylo dokončeno až dne 26. 3. 2006 a žalobkyně odmítla protokol podepsat. Úvahu, že otevřením provozovny pro veřejnost bylo dílo převzato do trvalého užívání a zkušební provoz tím byl vyloučen, označila za nesprávnou; zkušební provoz naopak ze své podstaty předpokládá, že dílo bude užíváno v běžném provozu.

Žalovaná vytkla odvolacímu soudu, že tak zásadní závěr, že staveniště nebylo připraveno k realizaci díla, tj. že porušila své závazky ze smlouvy, v důsledku čehož žalobkyni vzniklo právo na úhradu ceny díla, učinil na podkladě jednoho zápisu v montážním deníku. Argumentovala, že pro výrobu, dodání a montáž interiérového vybavení prodejny nebylo rozhodné, v jakém stavu se staveniště nachází. Odvolací soud podle jejího názoru pochybil též tím, že se nezabýval porovnáním doby, po kterou žalobkyně údajně nemohla provádět dílo, vůči době jejího prodlení s realizací díla. V intencích závěrů odvolacího soudu by nemohla realizovat dílo z důvodu překážek na straně žalované po dobu jednoho až dvou dnů, kdežto v prodlení byla po dobu pěti měsíců.

Závěrem žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále též jen Nejvyšší soud ) ze dne 30. září 2008, sp. zn. 32 Cdo 282/2007, jenž podle jejího názoru řeší totožný případ a podle něhož nárok na zaplacení ceny díla vzniká až jeho řádným provedením, nikoli započetím faktického užívání díla s vadami a nedodělky. I v posuzované věci podle jejího přesvědčení vzniklo žalobkyni právo na zaplacení ceny díla až okamžikem jeho řádného provedení a předání, k čemuž došlo až dne 26. 3. 2006.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se zpochybňovanými skutkovými závěry a právním posouzením odvolacího soudu, vyjádřila přesvědčení, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 282/2007 se na projednávanou věc nevztahují, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné odmítl , popřípadě aby napadený rozsudek potvrdil .

Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), při splnění podmínek povinného zastoupení předepsaných ustanovením § 241 o. s. ř., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovodil, že dovolání proti výroku tohoto rozsudku ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí především z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Především nezbývá než přisvědčit dovolatelce, že skutkový závěr, na němž odvolací soud založil napadené rozhodnutí, nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování; dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o. s. ř. byl tedy uplatněn opodstatněně.

Žalobkyně podle obsahu spisu nezaložila svůj procesní postup na tvrzení, že dílo nebylo provedeno řádně a včas z toho důvodu, že jí žalovaná neposkytla potřebnou součinnost (že nebyla včas dokončena tzv. stavební připravenost), byť na nedostatky v součinnosti ze strany objednatele již v průběhu řízení před soudem prvního stupně poukazovala (srov. např. její rozbor záznamů v montážním deníku na č. l. 52 spisu), a již vůbec netvrdila, že příčinou prodlení byly skryté překážky bránící provedení díla, zjištěné při jeho provádění, jejichž důsledky upravuje odvolacím soudem aplikované ustanovení § 552 obch. zák. Tvrdila totiž, že se do prodlení s provedením díla vůbec nedostala, neboť je dne 21. 10. 2005 řádně, tj. bez vad, ukončila a předmět díla následujícího dne žalované předala; soupis vad pořízený dne 25. 10. 2005 označila za soupis prací provedených nad rámec smlouvy. Tvrzení o příčinách svého prodlení s provedením díla spočívajících v prodlení objednatele (srov. § 365, větu druhou, a § 370 obch. zák.) či ve skrytých překážkách, na něž pamatuje ustanovení § 552 odst. 1 obch. zák., žalobkyně neučinila ani v odvolacím řízení; vzhledem k principu neúplné apelace, jímž je ovládáno (srov. § 213 odst. 4 o. s. ř.), by v něm ostatně mohla takovouto novou skutečnost uplatnit jen při splnění předpokladů stanovených v § 205a o. s. ř. Zápis v montážním deníku, na který odvolací soud odkazuje, pak přezkoumávaný skutkový závěr ani neumožňuje; vyplývá z něho pouze tolik, že z důvodu prodlení se stavební připraveností (čerstvě provedená povrchová úprava podlah, znemožňující vstup) nebyla montáž zahájena dne 18. 10. 2005, nýbrž až poté, co dne 20. 10. 2005 došlo k prohlídce stavby. Z odůvodnění napadeného rozsudku, ani z obsahu spisu není zřejmé, jaký by mohlo mít toto prodlení žalované význam ve světle skutečnosti, že žalobkyně podle svého tvrzení i podle zjištění soudu prvního stupně dílo již dne 21. 10. 2005 ukončila (podle tvrzení žalobkyně řádně, bez vad) a dne 22. 10. 2005, tedy ještě před uplynutím sjednané sedmidenní doby běžící od 18. 10. 2005, vyzvala žalovanou k jeho převzetí. Oporu ve spise postrádá též (spíše jen naznačený) skutkový závěr odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi prodlením žalobkyně s provedením díla a skutečností, že žalovaná prodejnu a v ní instalovaný předmět díla (interiérové vybavení) užívala již ode dne 22. 10. 2005, tedy tři dny před uplynutím sjednané doby, v níž mělo být dílo provedeno. Žalobkyně takovou příčinnou souvislost netvrdila a dost dobře ani nemohla, jestliže založila uplatněný nárok na tvrzení, že žalovaná zahájila provoz poté, co od ní provedené dílo fakticky převzala.

Ve spise nelze nalézt ani tvrzení žalobkyně o tom, že postrádala prostor pro provádění požadovaných oprav , ať již mělo jít o odstraňování vad vzniklých vadným prováděním díla (§ 550, věta druhá, obch. zák.) či (v intencích jejího tvrzení) o provádění víceprací sjednaných nad rámec smlouvy o dílo. O tom, že žalovaná pro její činnost vymezila noční dobu, aby nebyl narušen zahájený provoz prodejny, se žalobkyně zmínila až v písemném závěrečném návrhu učiněném v odvolacím řízení; učinila tak na přímou výzvu odvolacího soudu (nereflektující zákaz novot v odvolacím řízení probíhajícím v režimu neúplné apelace), aniž však přitom tvrdila, že tato skutečnost měla negativní vliv na průběh prací (že byla příčinou délky doby jejich provádění). Žalovaná tedy především neměla věcný důvod tvrdit a prokazovat, že žalobkyni prostor poskytla; v dané procesní situaci (při absenci příslušné procesní obrany žalobkyně) se tato skutečnost nejevila být právně významnou. Ostatně se jí poté, co též ona rovněž na výzvu odvolacího soudu ve svém závěrečném návrhu předložila tvrzení o této otázce, již nedostalo reálné procesní příležitosti tato tvrzení prokázat.

Závěr odvolacího soudu, že žalovaná neprokázala poskytnutí prostoru pro provádění požadovaných oprav , je skutkovým závěrem o tom, že žalovaná neunesla v této otázce důkazní břemeno. Důkazní břemeno vyplývá z ustanovení § 120 o. s. ř., podle něhož účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení (odstavec 1, věta první), a neučiní-li tak, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny (odstavec 3, věta druhá). Důkazním břemenem se tedy rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení budou prokázána jeho právně významná tvrzení; neunese-li je, bude z tohoto důvodu rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci určité právně významné skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod číslem 86).

Důkazní povinnost uložená účastníkům řízení ustanovením § 120 odst. 1, věty první, o. s. ř., je povinností procesní, o této povinnosti a o důkazním břemenu, jež se s ní pojí, je proto soud povinen účastníky poučit (§ 5 o. s. ř.). Poučovací povinnost soudu při jednání upravuje ustanovení § 118a o. s. ř., podle jehož odstavce 3 zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Založit rozhodnutí na závěru, že účastník přítomný při jednání neunesl důkazní břemeno, může soud jen tehdy, jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle tohoto ustanovení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, a ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod číslem 158 a č. 3, ročník 2004, pod číslem 49, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 25 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008). To platí též pro odvolací soud, neboť podle ustanovení § 118a o. s. ř. se postupuje též v odvolacím řízení (srov. § 213b odst. 1 o. s. ř.), při respektu omezení vyplývajících z režimu neúplné apelace. Učinil-li tedy odvolací soud závěr, že žalovaná neunesla důkazní břemeno, aniž jí poskytl poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř., zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávně zjištěný skutkový stav a tedy nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy takovou vadou, k níž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla dovoláním uplatněna (§ 242 odst. 3, věty druhá, o. s. ř.).

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně 31. srpna 2010



JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu