23 Cdo 5181/2008
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 80 písm. c) o. s. ř.




23 Cdo 5181/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce a) Lesní společnost Hradec Králové b) Wotan Forest, a. s. se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská 202/88, IČ 26060701, zast. Mgr. Andreou Bartůňkovou, advokátkou, AK Brzobohatý, Brož & Houser, v. o. s. se sídlem v Praze 1, Klimentská c) Forest Svitavy, a. s., Svitavy, Praská 920/69, IČ 26060736, d) Jihočské lesy České Budějovice, a. s., Nové Hrady, Zahradní čtvrť 385, IČ 47239263, e) Lesní společnost, a. s., Jihlava, Pacovská 3172, IČ 26060728, f) Lesy Český Rudolec, a. s., český Rudolec 41, IČ 26060744, g) Lesy Tábor, a. s., Tábor, Zavadilská 2485, IČ 26060701, h) Lesy Vyšší Brod, a. s., Vyšší Brod, Míru 302, IČ 26060680 proti žalovanému Lesy České republiky, s. p. se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, zast. JUDr. Romanem Poláškem, advokátem, se sídlem AK v Praze 2, Trojanova 12, o určení existence právních vztahů, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33 Cm 131/2006, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, č. j. 6 Cmo 118/2008-413, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce b) je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč k rukám JUDr. Romana Poláška, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 12. 2007, č. j. 33 Cm 131/2006-320 zamítl žalobu jíž žalobci a) až h) domáhali určení, že je tu dán právní vztah žalovaného a žalobce založený rámcovou smlouvou na dodávky komplexních činností a smlouvou o provádění těžebních činností blíže u jednotlivých žalobců specifikovaných v žalobě (popř. výroku rozsudku soudu prvního stupně); Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 7. 2008, č. j. 6 Cmo 118/2008-413 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zejména uvedl, že na základě výběrových řízení ze dne 15. 12. 2004 a 22. 6. 2005 byly uzavřeny smlouvy, které jsou předmětem tohoto sporu. Při výběrovém řízení žalovaný nepostupoval podle zák. č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ačkoli to podle příslušných rozhodnutí Úřadů pro ochranu hospodářské soutěže a soudů (viz např. rozhodnutí ÚOHS ze dne 23. 7. 2007, č. j. S 254/2005-11665/2007-510-MO ve spojení s rozhodnutím R 159/2007-02-23800/2007/310-KK ze dne 17. 8. 2007 a dálších rozhodnutí ÚOHS, popř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 11. 2007, č. j. 3 Cmo 19/2007-272) bylo třeba.Odvolací soud s ohledem na uvedené konstatoval, že není důvod odchýlit se od názorů vyjádřených z uvedených rozhodnutích a konstatoval, že žalovaný nepostupoval při zadávání veřejných zakázek a při následném uzavírání smluv k realizaci veřejných zakázek při výběrových řízeních dne 15. 12. 2004 a 22. 6. 2005 podle zákona č. 40/2004 Sb., a proto nelze na předmětné smlouvy pohlížet jako na smlouvy platné.
Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že je správný závěr, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení existence právních vztahů založených smlouvami na základě výběrových řízení ze dne 15. 12. 2004 a 22. 6. 2005, neboť, došlo-li k uzavření předmětných smluv na základě výběrových řízení provedených v rozporu se zák. č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, nebylo možné na tyto vztahy nahlížet jako na vztahy vzniklé v souladu se zákonem. Proto nemůže podle odvolacího soudu na určení takto založených právních vztahů existovat právní zájem. Navíc podle odvolacího soudu na základě nově provedených výběrových řízení v roce 2007 uskutečněných dle zák. č. 40/2004 Sb., za účasti žalobců byly uzavřeny nové smlouvy na provádění lesnických, pěstebních a těžebních činností týkající se týchž územních smluvních jednotek.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud dále uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž nepřipustil změnu žalobního návrhu rozšířením o eventuelní petit, v jehož rámci žalobci požadovali vydání v návrhu na změnu žaloby uvedené projekty, nemůže přezkoumávat, neboť proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.).
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.
Dovoláním ze dne 29. 9. 2008 napadl žalobce b) rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2008, č. j. 6 Cmo 118/2008-413 v celém rozsahu s tím, že dovolatel je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a tak je založena přípustnost dovolání.
V obsáhlém odůvodnění dovolání dovolatel shrnul podstatu sporu a konstatoval, že předmětem tohoto sporu, je otázka zda žalovaný byl dle ust. § 2 odst. 1 písm. a) bod 4 zák. č. 40/2004 Sb. (dále jen ZVZ ) veřejným zadavatelem a zda bylo při výběrových řízeních nutno postupovat dle ZVZ.
Dovolatel dále pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, že naléhavý právní zájem není dán proto, že uzavřené smlouvy jsou neplatné, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 3 Cdon 1338/1996) zamítá-li se žaloba na určení, zda to právo nebo právní vztah je činění pro nedostatek naléhavého právního zájmu, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce určené. Dovolatel dále s odkazy na konstantní judikaturu pokládá za nesprávný závěr soudů, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení není dán, protože by to mohlo vyvolat množství sporů ohledně existence právních vztahů z dalších později uzavřených smluv. Dále v odůvodnění dovolání podrobněji rozvádí otázku naléhavého právního zájmu v posuzované věci.
V odůvodnění dovolání dovolatel dále pokládá závěr o neplatnosti předmětných smluv s ním uzavřených za rozporný s hmotným právem. Dovolatel zejména namítá, že žalovaný nebyl veřejným zadavatelem dle ZVZ a jedná se tedy o výklad ust. § 2 odst. 1 písm. a) bod 4 ZVZ a podrobně rozvádí svůj názor na výklad tohoto ustanovení, zejména rozvádí, kdo může být zadavatelem ve vztahu k žalovanému. Soudy se uvedenou otázkou podle dovolatele vůbec nezabývaly.Dovolatel dále namítá, že soud prvního stupně při zamítnutí návrhu na změnu žaloby nepostupoval v souladu s § 95 odst. 2 o. s. ř. a nebyl oprávněn zamítnou tento návrh; soud měl o návrhu rozhodnout v probíhajícím řízení nebo nový nárok (vrácení projektů těžebních a pěstebních činností)) vyloučit k samostatnému řízení. Dovolací soud se touto vadou řízení nezabýval s tím, že odvolání proti změnu návrhu není přípustné a dovolatel s tímto závěrem nesouhlasí. Domnívá se, že důsledku této vady bylo vydáno nesprávné rozhodnutí ve věci samé a tím jde o odvolací důvod dle ust. § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř..
V závěru dovolání žalobce b) navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu tak i rozsudek soudu prvního stupně.
V podání ze dne 7. 11. 2008 a ze dne 12. 3. 2010 se k dovolání vyjádřil žalovaný. V těchto obsáhlých podáních žalovaný zejména uvedli, že dovolatel je oprávněn napadat rozsudek odvolacího soudu jen v části týkající se smluv, jejichž byl účastníkem. Dále je toho názoru, že dovolání je nepřípustné, neboť odvolací soud nerozhodoval o žádné právní otázce zásadního významu. Otázka platnosti předmětných smluv či jejich neplatnost byla vyřešena, což vyplývá z řady správních a soudních rozhodnutí, a to ÚOHS a Vrchního soudu v Praze, na něž dovolatel odkazuje. Předmětné smlouvy byly uzavřeny v rozporu se zák. č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen ZVZ ).
Žalovaný dále v podáních uvedl, že není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a to i s ohledem na současnou situaci v oblasti provádění lesnických prací. Na smluvních územních, jednotkách jsou od roku 2007 vykonávaný lesnické činnosti na základě smluv uzavřených v řádných zadávacích řízeních v režimu zák. č. 137/2006 Sb., které uzavřeli i někteří žalobci. Požadované určení by tak vyvolalo chaos a stovky soudních sporů.
Podle žalovaného měli žalobci možnost podat žaloby na plnění předmětných smluv a je evidentní, že pořadované určení b) nemělo preventivní účinek, neboť by nepostavilo právní vztahy najisto. Vzhledem k tomu není podle žalovaného dán naléhavý právní zájem na tomto určení. V doplnění vyjádření pak žalovaný podrobně rozvádí, kdy je dán naléhavý právní zájem neurčení.
Žalovaný se dále v podáních podobně zabýval otázkou postavení jako veřejného zadavatele podle ZVZ a je toho názoru, že tato otázka je v dané věci irelevantní, přičemž bylo již postaveno najisto, že žalovaný byl veřejným zadavatelem, což vyplývá z řady rozhodnutí ÚOHS, na než ve vyjádření odkazuje, popř. za stanoviska Komise Evropských společností podrobně rozvádí v doplňujícím podání řešení této otázky není podle žalovaného v pravomoci soudů, což stejně tak nemohou být námitky dovolatele týkající se nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně při návrhu na změnu žalobního návrhu být dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 o. s. ř. a rozhodnutí o nepřipuštění změny žalobního návrhu nemělo vliv na rozhodnutí soudce ve věci samé.
V doplnění vyjádření žalovaný dále podrobně rozváděl, že není dána přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť soudy správně posoudily otázku naléhavého právního zájmu na požadované určení, popř. další otázky (postavení žalovaného jako veřejného zadavatele, procensí vady při návrhu na změnu žaloby.
Žalovaný dále ve vyjádření navrhl přerušení dovolacího řízení, neboť o otázce postavení žalovaného jako zadavatele ve smyslu ZVZ rozhoduje Krajský soud v Brně (věc vedená pod sp. zn. 62 Cm 16/2008) a Nejvyšší správní soud (věc vedená pod sp. zn. 5 Afs 62/2009), jinak navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. ho zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že s ohledem na čl. II., bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb. dovolání projedná a rozhodne o něm podle dosavadních předpisů, tj. podle zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009.
Nejvyšší soud poté zjistil, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje ustanovené náležitosti a dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, které v rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jakou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejich řešení v dovolání zpochybnil.
V posuzovaném případě je pro rozhodnutí ve věci zásadní otázkou posouzení, zda je dán či nikoliv naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dovolatel právní posouzení této otázky provedené odvolacím soudem (i soudcem prvního stupně) napadá a je toho názoru, že naléhavý právní zájem na tomto určení je dán.
Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Obecně platí, že určovací žaloba je preventivního charakteru a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba na plnění (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání C. H. Beck, 1994, str. 259, rozhodnutí uveřejněné pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Avšak i v případě, že lze žalovat o splnění povinnosti, připouští soudní praxe, že je naléhavý právní zájem na určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. dán, jestliže určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani dán naléhavý právní zájem jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1997 sp. zn. 3 Cdon 1097/96 a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné pod č. 20 a 21 v časopise Soudní judikatura č. 3/1997).
V posuzovaném případě se dovolatel domáhá určení, že je tu právní vztah mezi ním a žalovaným založený rámcovou smlouvou na dodávky komplexních lesních činností, smlouvou o provádění pěstebních činností a smlouvou o provádění těžebních činností specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. bod 2), tj. že předmětné smlouvy jsou platné.
Z uvedeného vyplývá, že mezi účastníky byly již uzavřeny příslušné smlouvy a bylo možné žalovat o splnění povinností z nich vyplývajících.
Za této situace je proto třeba posoudit, zda prostřednictvím určovací žaloby by bylo možné dosáhnout toho, že by byl vytvořen určitý právní rámec, který by zabránil budoucím sporům účastníků.
V dané věci, za situace, kdy ÚOHS uložil uvést předmětné vztahy do souladu se ZVZ (smlouvy byly uzavřeny na základě výběrových řízení provedených v rozporu se ZVZ), a poté byla vyhlašována další výběrová či zadávací řízení a uzavírány další smlouvy na tytéž činnosti, nelze dospět k závěru, že by pomocí určovací žaloby mohly být odvráceny další případné spory, popř. vytvořen stabilizující právní rámec.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že odvolací soud (i soud prvního stupně) posoudil otázku naléhavého právního zájmu v souladu s hmotným právem a v konečném výsledku správně, i když odůvodnění jeho závěru úplně nekoresponduje s judikaturou dovolacího soudu a tak nemůže být z tohoto důvodu založena přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek z 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdom 1338/96, Soudní judikatura č. 3/1997, zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu, je vyloučeno přezkoumávat věcně zda tu právo či právní vztah je či není.
Vzhledem k tomu se odvolací soud již nadbytečně zabýval tím, zda předmětná výběrová řízení, na jejichž základě byly uzavřeny předmětné smlouvy, jsou v souladu se ZVZ, a tím, zda uzavřené smlouvy jsou platné. Jistě lze chápat snahu odvolacího soudu vysvětlit účastníkům řízení instruktivně a v daných souvislostech věcnou problematiku.
Dovolací soud vzhledem k uvedenému se proto již nemohl zabývat námitkami dovolatele pokud směřovaly k neplatnosti předmětných smluv z důvodu nedodržení postupů výběrových řízení dle ZVZ (zejména zda žalovaný byl veřejným zadavatelem dle ZVZ).
Pokud dovolatel dále namítal, že řízení trpí vadou spočívající v nevyhovění návrhu na změnu žaloby (§ 95 odst. 2 o. s. ř.), je nutno s ohledem na shora uvedené konstatovat, že tento důvod nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť řešení této otázky není po procesní stránce zásadně právně významné.
Dovolací soud s ohledem na učiněný závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení nepokládá za potřebné vyhovět návrhu na přerušení řízení do rozhodnutí příslušných správních soudů o otázce postavení žalovaného jako zadavatele ve smyslu ZVZ.
Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 243b odst. 5 v souvislosti s ust. § 218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 o. s.ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 145 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na jejich náhradu 3.360,- Kč včetně DPH (§ 5 písm. d), § 10 odst. 3, § 13, 14, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vhyl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 23. února 2011

JUDr. Ing. Jan H u š e k předseda senátu