23 Cdo 5150/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



23 Cdo 5150/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně AGENTURA LEMAN s. r. o. , se sídlem v Praze 4 - Braník, Branická 722/19, identifikační číslo osoby 64574318 , zastoupené Mgr. Janem Salmonem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalované Česká obec sokolská , se sídlem v Praze Malá Strana, Újezd 450/40, identifikační číslo osoby 00409537, zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1 Malá Strana, Újezd 450/40, o zaplacení 2 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 30/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2016, č. j. 91 Co 444/2015-86, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19 698,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.

Odůvodnění:
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. května 2015, č. j. 23 C 30/2014-62, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 920 000 Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně co do výroku I. potvrdil a co do výroku II. změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 121 096,80 Kč (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost, případně je jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; částí prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, a druhým výrokem o nákladech odvolacího řízení, se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když popřel existenci výhradních práv žalobkyně a nadřadil pro účely posouzení věci práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy, která byla uzavřena v rozporu s dřívější smlouvou . Neuvádí však žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž (resp. od závěrů v nich vyslovených) by se odvolací soud v předmětné věci (dle mínění dovolatelky) měl odchýlit. Nejvyšší soud se k otázce vymezení přípustnosti dovolání vyjádřil ve své rozhodovací praxi již několikrát. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. rovněž usnesení Nejvyšší soudu ze dne 5. prosince 2016, sp. zn. 23 Cdo 3409/2016).
Zpochybňuje-li dovolatelka převážnou částí svých námitek v dovolání skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, a vyvozuje tak vlastní náhled na skutkový základ sporu, nezakládá těmito svými námitkami rovněž přípustnost dovolání, neboť nejde o přípustný dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podotkl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Pavel Horák,Ph.D.
předseda senátu